Jeden šťastný druhý nešťastný 1.část

Musím na tebe pořád myslet. V hlavě mi plave spousta otázek. Vrátíš se? Žiješ? Změnil ses? Zesílil si? To všechno nevím. Musím jen doufat, že ano.
Od té doby, cos odešel z vesnice s Jiraiya-san. Už je to pět let. Od té doby tě nikdo z vesnice neviděl.
„Hinata-chan!“ Křičel kdosi za mnou. „Tomu bys nevěřila, kdo je v kanceláři Hokage.“
Otočila jsem se a uviděla Sakuru. Zamyslela jsem se. Hnedka mě napadlo, že by se mohl, vrátil Naruto. Nevím, stále doufám v kladnou verzi.
Sakuře hrál na tváři úsměv, nebyl tak ledajaký. Zamilovala se. To jde vidět. Jsem trochu smutná. Doufám, že se nezamilovala do Naruta.
Ale nedal jsem na sobě nic znát. Usmála jsem se a pověděla: „Je to Naruto?“
„Jak to víš?“ zeptala se mě.
Pokrčila jsem rameny, otočila jsem a šla tam, kde jsem měla namířeno, než mě zastavila Sakura. Šla jsem domů. Správně domů. Věřte, chtěla jsem jít za Narutem. Zřejmě se Sakura do něj zamilovala, já bych nesnesla se dívat na jejich románek.
Rozmyslela jsem se, otočila se, ušla pár kroků, pak promluvila k Sakuře: „A co má jako být, že se vrátil?“
Sakura na mě nevěřícně koukala. Letmo jsem se usmála a odkráčela.

Cestou domů jsem se zastavila u Kurenai-sensei, jestli nechce náhodou s něčím pomoct. Chtěla jsem se odreagovat. Naštěstí potřebovala podlít květiny, vyplít zahradu a na chvíli pohlídat malého. Jak sem skončila, tak jsem šla už domů.
Toužila jsem znát pravdu. Skutečně se Sakura zamilovala do Naruta? Nebo je to jen mé zdání?
Znáte to, když se pohroužíte do svých myšlenek, nic nevnímáte. Proto jsem nezaznamenala Kibovu přítomnost. Dal se ohlásit svým řevem.
„Jé, Kiba-kun, já jsem si tě ani nevšimla,“ řekla jsem s úsměvem.
„Tak tomu věřím, že sis mě ani nezaregistrovala,“ odpověděl Kiba.
„Ty nejdeš za Narutem?“ zeptal se udiveně Kiba.
Moje odpověď byla rychlá a stručná: „Ne, nejdu, proč bych taky měla jít?“ další otázka.
Kiba znehybněl. Něco mu nesedělo.
„Kam jdeš?“ zajímal se znova Kiba.
„Domů se převléct, vždyť je horko, prostě jsem neodhadla počasí,“ usmála jsem se.
„Dobře. Až se převlečeš, tak se půjdeme podívat za Narutem?“ nedal si Kiba pokoj.
„Ne,“ snad důrazná odpověď.
„Prosím,“ poprosil mě Kiba.
Zas se mu dostala stejná odpověď: „Ne!“
„Jen na pět minut.“
Zamyslela jsem se a na konec jsem pronesla: „Na minutu.“
„Tři.“
„Dvě.“
„Dvě a půl prosí m. Co ti to udělá?“ zase poprosil a nasadil psí oči.
Po chvíli rozmyšlení jsem nakonec vzdychla na náznak, že vyhrál.

Šla jsem se tedy převléct.
Vzala jsem si krátké světle fialové kraťasy taktéž barvy i krátký rukáv. Vlasy jsem si sepnula do jednoho culíku, na gumičku jsem si připevnila sponu s mušlí. Ve předu mi padaly do obličeje pár neposlušných pramínků, tak jsem si vzala i sponky. Jak jsem byla hotová, tak jsem šla za Kibou ven.
„No konečně! Kde jsi…,“ nedořekl Kiba, protože mne uviděl.
Zdálo se, že Kiba přestal vnímat. Ani si nevšiml, že za ním stojí Hanabi, která se skoro válela po zemi smíchy, jelikož viděla, jak se Kiba tvářil.
„Můžeme teda jít?“
„Jasně, proč by jsme nemohli?“ ptal se zmateně Kiba.
„Je ti něco?“
„Né, proč by bylo?“
„Chováš se, jako idiot.“ Prosté oznámení.
„Já vím, jsem idiot a ty vypadáš, jako princezna.“
„Ségra myslím, že se do tebe zabouchl, otec asi nebude rád,“ uchechtala se Hanabi.
„Myslíš?“ jen tak jsem prohodila k Hanabi.
„Ne, asi padne Kibovi kolem krku,“ odsekla Hanabi.
„No, asi máš pravdu.“
„Ale jestli ho nebudeš chtít, tak si ho ráda vezmu já.“
„Cože? Ty a Kiba to nikdy!“ zařvala jsem na Hanabi.
„Hinata, ty mě máš ráda?“ zajímal se Kiba.
„No, ehm… ano,“ myslela jsem to smrtelně vážně.
Když to Kiba uslyšel, tak zrudl jako raj če.
„Hinato, proč tady tančí jako baleťák?“ zeptala se Hanabi.
Dívala jsem se na Kibu, jako kdyby to byl neidentifikovatelný létající předmět.
Prostě tančil jako baletka.
Za chvíli mě vzal za ruku, začal se mnou tančit valčík.
Hanabi dostala záchvat smíchu. To už pro ni bylo příliš. Prvně Kiba, který se chová nemožně, potom tančí jako baleťák, tohle jako třešnička na dortu!
Jelikož já jsem následující vůdkyně klanu Hyuuga, tady tančím valčík s jedním z klanu Inuzuka.

Hanabi se otočila a běžela do svého pokoje pro fotoaparát, aby to mohla vyfotit a ukázat otci. Ten bude určitě zuřit, ale prvně to chtěla ukázat Sakuře. Bude si myslet, že má už kluka a ona si bude chodit s Narutem. To si přála nejvíc ztratit tu věčnou lásku, kterou k Narutovi měla. Hanabi se uchechtla. Vletěla do pokoje tornádovou rychlostí popadla fotoaparát, běžela zpátky, ale o sto tisíckrát rychleji.
Jakmile dorazila na místo, oddechla si pořád tam tančili. Ale ne valčík, ale tango. Hanabi se chytla za břicho. A začala se smát. Břicho ji strašně začalo bolet. Tak moc, že takovou bolest nikdy nezažila. Kupodivu se jsem byla asi zdála šťastná. Byla jsem veselá, smála jsem se, to u mne nebylo zvykem. Hanabi se konečně trochu uklidnila a vyfotila to. Jakmile to udělala, tak pelášila do kanceláře Hokage.

Jak měla cíl na dosah, tak se rozběhla ještě rychleji, ani se neobtěžovala zaklepat. Rozrazila dveře. Všichni se na ní otočili a dívali se na ní jako na ducha. Očima projela všechny, co jsou v místnosti. Byla tu Hokage-sama, Sakura, Ino, Shikamaru, TenTen, Neji, Lee a nakonec uviděla i Naruta.
„Co takhle slušné chování?!“ křikla naštvaně Tsunade.
„To je jedno. Tohle musíte vidět!“ Hanabi vytáhla zmíněnou mašinku, hledala tu inkriminovanou věc. Našla ji, jako první, kdo ji viděl byla Ino, předala ten pomyslný štafetový kolík Shikamarovi, TenTen, Leemu a nakonec Sakuře, Nejimu, Narutovi a Tsunade.
Všichni se na sebe překvapeně koukali, na té fotce byla Hinata, jak tančí s Kibou a smějí se.
Hlavně Naruto byl zaražený. Nevěděl, že chodí teď s Kibou. Kdyby to věděl, tak by se do Konohy nevrátil.

Chtěl mi totiž vyznat svoje city.