Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 021

021 – Láska lidi mění...
„Ehm...“ odkašlal jsem si, „myslím, že to... nepůjde,“ zamumlal jsem.
„Musíš! Nebo si sundej kus oblečení!“ řekla vytlemená Sakura.
„Uch,“ sundal jsem si oranžovou mikinu a zůstal jen v (oranžovém – jak jinak) tričku. Ale měl jsem ještě poslední záchranu pod ním – síťované tričko.
„Srabe,“ utrousil Sai. Zatočil jsem a padlo to na Leeho a Sakuru. To už se tak netlemila. S pocitem uspokojené jsem si zamnul ruce.
„Tak co to bude, Sakuro?“ zeptal se sladce Lee.
„Mno... Pravda,“ polkla. Lee vypadal bezradně. Přiskočila k němu Ino a něco mu 'nenápadně' pošeptala. Tvářil se nejistě, ale byl odhodlaný se zeptat.
„Proběhlo něco mezi tebou a Itachim?“ zeptal se a Sakura pomstychtivě střelila pohledem po Ino, která se potichu hihňala.
Někde v lesích v Zemi ohně...
„Jsem ráda, že to chceš zkusit znovu,“ usmála se Shizune na Hidana, který ležel na zemi a měl hlavu u ní v klíně.
„Před několika týdny bych nešel ani náhodou, ale teď... No co. Změnila jsi mě,“ usmál se na ni a zvedl hlavu, aby ji mohl políbit.
„Pořád máš ten plášť,“ poznamenala po několika minutách polibků.
„Ano,“ vydechl. Vypadal, jako by si to právě teď uvědomil, a tak vstal, sundal si ho a roztrhal. Zůstal před ní stát v krátkých černých kalhotách a bez trička.
„Ale bohužel nemám žádné tričko nebo něco,“ pokrčil rameny, ale Shizune to očividně vůbec nevadilo.
„Pojď sem,“ vybídla ho a on poslušně za ní přišel.
„Vážně jsem ráda,“ pošeptala mu do ucha, když si za ní zase lehl.
„Myslím, že budou mít možná... s mým přijetím... trochu problém.. Hlavně ten černovlasej kluk s culíkem... Zabil jsem jeho mistra,“ vymáčkl ze sebe a sklopil oči.
„Na to jsem zapomněla... Ale vždyť ti už nabízeli mír, ne?“ dodávala mu naději.
„Jenže já odmítl,“ namítl Hidan a vyskočil na nohy, „Shizune, já tě miluju, ale oni mě už mezi sebe nevezmou! Bude ze mě už navždy uprchlík,“ zakroutil hlavou.
„Proč by jinak už tak nabízeli mír?“ zeptala se Shizune a nechtěla, aby ještě než dorazí do Konohy, změnil názor. Uvědomila si, že mluví o lidech z Konohy jako o 'nich' a ne o 'nás'. Sama sebe nepočítala jako Konožanku.
„To nevím,“ řekl bezradně, rozhodil rukama a otočil se k ní zády.
„Půjdeme tam a slušně je požádáš o mír, slíbíš, že budeš dobrý člověk a odpracuješ si trest,“ řekla mu a položila mu ruku na rameno.
„Když nebudou souhlasit, uteču, ale ty nebudeš muset jít se mnou. Já ti nenakazuju, abys šla. Můžeš tam zůstat, nezasloužíš si žít tak, jako jsem žil a budu žít,“ souhlasil nakonec neochotně.
Někde v chodbách v Orochimarově skrýši...
„Takže tady chceš zemřít? Nebo jen přijít o ty své krásné oči?“ zeptal se jí netrpělivě Kabuto.
„Ne!“ odpověděla naštvaně, „přísahej!“
„Dobře, přísahám, že tě odvedu ven a pak do bezpečí tvé vesnice,“ řekl. Změřila si ho nedůvěřivým pohledem, ale nakonec se nechala odvést. Neustále kontrolovala okolí kolem sebe pomocí Byakuganu.
Konečně se dostali ven na čerstvý vzduch.
„Teď mě opustíš? Tady? Uprostřed ničeho?“ zeptala se znechuceně Hinata. Toto dobrodružství v ní vyvolávalo pocity, jakých by jinak nebyla schopná.
„Ne, přísahal jsem přece, že tě odvedu do tvé vesnice, do Konohy,“ odvětil a popostrčil si brýle na nose. Nechápal, že v něm tahle dívka dokáže vyvolávat takové pocity. Že dokáže vyvolat jakékoli pocity a emoce.
„Fajn,“ řekla a vyšla.
„Počkej, jdeš na špatnou stranu,“ upozornil ji.
„Aha,“ utrousila a nechala se jím vést pryč. Byli v naprosté pustině, kde bylo nanejvýš pár uschlých stromů a sem tam pár kopečků. Po několika dlouhých hodinách ticha se dostali na okraj lesa. Nebyl to takový les, jaký pokrývá území Země Ohně, ale vypadal jako mrtvý. Stromy sice rostly, ale tak jaksi slabě a s nechutí k životu. Hinatě se tam ani trochu nelíbilo, ale aspoň mohli skákat po větvích, a tím si zrychlit cestu. Po několika skocích si Hinata uvědomila, proč jí les připadá jako mrtvý. On je totiž mrtvý. Stromy sice mají listy, ale tmavě zelené, zašedlé a úplně bez života. Stejně tak kůra a dřevo. Dřevo už bylo celkem prožrané od červotočů a lýkožroutů. Zrovna skočila na jednu úplně prožranou větev a nevšimla si, že je tak hodně prožraná, protože přemýšlela o tom podivném lese. A větev se pod ní zlomila a Hinata nestačila nijak zareagovat, a tak mohla jen padat a doufat, že se jí nic vážnějšího nestane. Už se připravovala na tvrdý dopad, ale nenastal. Místo toho ji Kabuto zachytil do náruče. Bylo to na poslední chvíli.
„D-děkuji,“ poděkovala mu roztřeseně a chtěla se vymanit z jeho sevření a postavit se na svoje nohy, ale pořád ji pevně držel.
„Nemohl jsem nechat něco tak krásného, aby se zranilo,“ řekl a sklonil se, aby ji mohl políbit.
V Písečné, u nás...
„Ne!“ řekl Itachi za Sakuru.
„To byla otázka na Sakuru,“ namítla Ino.
„Ano, ale mě se to týká taky,“ řekl jí Itachi s ledovým klidem a zatočil flaškou. Padlo to na Temari a na TenTen.
„Pravda, nebo odvaha?“ zeptala se TenTen Temari.
„Hmm... Odvaha,“ vybrala si Temari. Dělala ze sebe drsňačku. Jak jinak taky. Jenže TenTen na ni zůstala bezradně hledět a urputně vymýšlela něco, co by měla Temari splnit.
„Ať...“ začal jí cosi šeptat Kotetsu a ušklíbal se při tom. Doufal jsem, že to nebude mít něco společného se mnou. No, měl jsem zkrátka a dobře smůlu.
„Pořádně polib Shikamara!“ řekla TenTen a všichni kolem se začali tlemit, jen já jsem ztuhl a zrudl. Mě teda fakt nevzrušuje, když se na mě při líbání na mě někdo dívá.
„To je v pohodě, horší by bylo, kdyby tě měla líbat Ino, ne?“ sykla tak, že jsem to slyšel jen já.
„Asi j-“ Ani jsem to nedopověděl a už mě popadla a začala líbat. Chvíli bylo ticho a pak se ode mě Tem odtáhla a obdařila vítězoslavným pohledem Kotetsua. On má fakt divný nápady... Ale hlavně že si má každý svoje úkoly a otázky vymýšlet sám. Beze slova jsem se natáhl a zatočil.