DeiSaku - Zamilovaní nepřátelé 2

Au... bože, kde jsem se tak zřídila. Zvedla jsem se a opřela o stěnu, předpokládám jeskyně. Bylo
tu poměrně chladno. Podle všeho jsem byla ošetřená. Začala jsem bloumat v paměti a po chvilce jsem se rozpomínala.
Bojovala jsem s přáteli proti Akatsuki a šlápla na výbušninu. Zamyslela jsem se na moc dlouhou dobu a uslyšela, jak se ke mně přibližují kroky. Šáhla jsem rychle po kunai, ale moje vybavení bylo pryč. Zpanikařila jsem.
„To si vážně myslíš, že nejsem opatrný?“ řekl posměšně hlas.
„Kdo jsi? Proč tu jsem?“ začala jsem okamžitě klást otázky, musím jít ještě pomoct přátelům!
Mlčky vyšel ke světlu a uviděla jsem jeho tvář. PANEBOŽE! To je ten blonďák z Akatsuki. Co teď ?! Chvíli mlčel a pak řekl.
„Zachránil jsem tě. Zemřela bys tam.“ odfrkla jsem si.
„Moc mě podceňuješ. Můžu ještě použít svou vlastní sílu.“ a usmála jsem se hrdinsky. I když nebyla jsem si tak jistá, jestli proti němu něco zmůžu v mém stavu. Přece jen, on je z Akatsuki.
„Tak já ti prokážu laskavost, ošetřím tě a ty mě za to chceš zabit? Hmm.“ řekl ironicky. Pořádně jsem se na něj zadívala, v jeho pohledu místo ironie však bylo něco jiného. Věřila bych, že bolest. Možná se mi to jen zdálo, protože jak rychle jsem ten pohled viděla, tak rychle byl i pryč, v hlavě mi však putovalo, proč mě zachránil?

„Kde je východ?“ řekla po odmlce. Nečekal jsem, že to dopadne takhle.
„Půjdeš po svíčkách a ocitneš se venku.“ řekl jsem bez známky emocí, i když vevnitř mě to ničilo.
„Hm.“ zabrblala.
„Co sis myslel? Že se ti vrhne kolem krku? Hah, naivita, možná vypadá jako ona, ale povahově to ona určitě není! Hmmm.“ zamručel jsem. To už jsem seděl venku na svém kmenu stromu.
Sakra! Kvůli ní jsem zradil svou partu. Seděl jsem a mlčky koukal dolů, zamyslel jsem a vzpomínal. Nevnímal jsem okolní realitu. Vzpomínal jsem na ten pocit, ji obejmout a dýchat její vůni. Najednou jsem uviděl té dívky boty na trávníku, do kterého jsem koukal.
„Nešla jsi pryč?“ řekl jsem ironicky.
„Přišla jsem poděkovat, že jsi mě zachránil.“ pověděla to, jako by tu mou poznámku přeslechla.
„Děkuju… jinak, já jsem Sakura.“ řekla a podala mi jako na seznámení ruku. Překvapila mě a koukal jsem jen s otevřenou pusou. Měla patrný úsměv na rtech. Byla krásná.
„Já jsem Deidara, hmm.“ řekl jsem a potřásl si s její rukou.
Netvářila se jako většina, co si mých ruk všimli. Tvářila se úplně normálně, jako by na to byla zvyklá. Začíná se mi líbit. Odvolávám, co jsem řekl, je to celá ona.
„Všimla jsem si, že máš něco z rukou.“ koukl jsem na ni a pak na svou ruku, měla pravdu. Mlátil jsem do stromu docela tvrdě a má ruka to dost odnesla.
„Odejdu, ale až ti to ošetřím.“ řekla.

Na světle vypadal jinak. Měl krásné, lesklé vlasy. A v obličeji byl také pěkný. Začíná se mi docela líbit.
Co to kecám?!?!
Ošetřím mu tu ruku a půjdu pryč. Sedla jsem si vedle něj a začala jsem ošetřovat rány. Byly hluboké, zabere to více času, než jsem si myslela. Podle polohy slunce mohlo být kolem 10 hodiny ráno. Začínala jsem cítit nepříjemný pocit v žaludku, hlad.
„Nepustím tě pryč, dokud se nenajíš. Spala jsi docela dlouho, musíš mít hlad.“ v jeho hlase šla slyšet starost.
Když jsem se na něj krátce podívala, v obličeji měl starostlivý výraz. Když si všiml, že ho sleduju, okamžitě se zadíval jinam a jeho obličej se změnil v povýšený, bez známky starosti. Ach ti Akatsuki, v nich je namyšlený snad každý. Pokračovala jsem v uzdravování jeho ruky.
„Dobře tedy.“ řekla jsem.
Podíval se na mě a usmál se. Cítila jsem, jak mi naskakuje růž v mých tvářích, rychle jsem sklonila hlavu zpátky k ruce a dělala, že se na to velice soustředím. Co se to se mnou děje? Srdce mám zblázněný. Ten jeho úsměv... bože! Musím po jídle odejít pryč. Ještě se stane něco, co nechci...