Písečná bouře 38

Na dveře se ozvalo zaťukání a Kankurou trochu překvapeně zvednul hlavu. Nečekal návštěvu, vlastně ani nečekal, že by po něm mohl někdo něco chtít. Všechnu práci měl dokončenou.
Kankurou otevřel dveře a trochu překvapeně se podíval bratrovi do očí.
„Co tu vlastně děláš?“ vyhrkl, než ho stihl Gaara pozdravit.
„Chtěl jsi udělat něco, čím by jsme se rozloučili, tak jsem tady.“ odpověděl Kazekage a ustoupil stranou.
Bratr jeho tiché pozvání ven sice pochopil, ale nijak na něj nereagoval.
„Proč?“ zeptal se Kankurou bez výrazu.
„Jak proč?“ vrátil mu Gaara otázku.
„Už nejsi Kazekage nebo co?“ zeptal se Kankurou trochu ostře.
„Jsem.“ ujistil ho Gaara a dál na něj nechápavě zíral.
„Promiň, jsem z té cesty trochu otrávený.“ přiznal bratr a pokusil se na něj usmát. O co Gaarovi jde, zjistí až později.
„Odpuštěno.“ ujistil ho Gaara.
„Tak pojď dál, ne.“ nabídl mu bratr pozvání a tentokrát ustoupil stranou on.
„Co přesně jsi tu dělal?“ zeptal se Gaara, když se rozhlédl po pokoji, který vypadal jako po boji.
„Balil jsem se.“ odsekl Kankurou nakvašeně, tohle neměl rád. Byl to důvod, proč sem nikdy nikoho nezval, když se měl nachystat na cestu, zvlášť teď ne. Neměl ponětí, kolik toho bude potřebovat.
„Dobře, takže balil.“ zašeptal Gaara sám pro sebe a odsunul Kankurovi věci stranou, aby se mohl alespoň posadit.
„Netvrď mi, že jsi přišel jenom tak.“ zabručel Kankurou a opřel se o stůl.
„Ne, přišel jsem se rozloučit s bratrem, zítra odjíždíš nebo ne?“ připomněl mu Gaara.
„Ano to ano, chtěl bych vyrazit s východem slunce.“ potvrdil pomalovaný mladík.
„Myslíš pokud se vzbudíš, že?“ pošťouchl ho bratr.
Kankurou na něj ještě chvilku překvapeně zíral, protože u jeho bratra byl smysl pro humor velmi vzácný, nakonec ze sebe ale něco vysoukal: „Ty a dělat si legraci?“
„Jo svět se zbláznil.“ přitakal Gaara a pousmál se.
„Tak povídej, proč se chováš tak šíleně.“ přikázal Kankurou trochu váhavě. Gaara totiž většinou neodpovídal, když někdo použil podobný tón, jako teď jeho bratr.
„To jen, že je divné, že tu nebudete.“ přiznal Kazekage a pokrčil rameny. „Už jsem si zvyknul, že Temari často odjíždí, ale nevzpomínám si, že by jste někdy byli pryč oba dva.“
Kankurou chvíli mlčel a potom potvrdil jeho slova: „Od doby, kdy jsme spolu začali vycházet, jsme se nerozdělili. Temari sice odcházela, ale my dva jsme byli pořád spolu.“
„Ano, až do teď.“ přikývl Gaara trochu nostalgicky.
„Budeš to tu muset zvládnout jen s Bakim.“ podotkl Kankurou a vrátil se k balení. I když trochu ho znervózňovalo, že tam jeho bratr jen tak sedí.
„Tak ven s tím.“ prohlásil nakonec Kankurou a hodil batoh na zem. Na tohle neměl trpělivost. „Vím, že mi chceš něco říct nebo se na něco zeptat, jen nevím o co jde, tak to vyklop!“
„Suki chce, abych jí našel nějakou práci, ale mě nic nenapadá.“ přiznal Kazekage nešťastně. „Když půjdu za Bakim, tak začne vymýšlet práce, které neprozradí nic o vesnici, nebo něco v tomhle duchu, což je dost otravné.“
Kankurou se sám pro sebe pousmál a jednoduše prohlásil: „Tak ji nech přednášet na akademii o Kamenné a máš to vyřešené. Teda alespoň na chvíli.“
„To nezní zle.“ přiznal Gaara a zamyšleně se zvednul a zamířil ke dveřím. Zřejmě to chtěl zrealizovat hned teď a na bratra úplně zapomněl.
„A co bude s tím drinkem?“ zeptal se Kankurou polohlasem, věděl, že z toho nic nebude a nemýlil se.
„Šťastnou cestu.“ houkl za ním ještě Gaara, než definitivně vypadnul. Nejspíš si o bratra nedělal žádné větší starosti, nebo si jen nepřipouštěl pochybnosti.
„Díky.“ zašeptal Kankurou otráveně. O tohle zrovna nestál.

Suki otevřela dveře od domu a chvíli se jen tupě koukala před sebe. Nevěděla, co chce vlastně dělat, byla tak otrávená celou vesnicí, že toužila jen po návratu domů, ale to nebylo možné. Musela zůstat v jediné vesnici, kterou si nikdy nepřála navštívit, a čas jí vůbec neutíkal.
Velvyslankyně si ještě jednou povzdychla a potom zase zavřela dveře od domu. Nechtěla jít dovnitř, prostě ne. Byl to cizí dům a ji nejvíc svazovalo, že v něm nemohla nic změnit. Byl Temari, nemohla jí přece předělat pokoj nebo tak něco.
Suki dala přednost prázdným ulicím vesnice. Bylo téměř půl čtvrté, ale ani tak nikdo nevycházel na slunce. Už jí nepřišlo, že by bylo až tak horko, ale obyvatelé vesnice to asi věděli líp.
Když Suki procházela městem, měla docela jasný cíl. Dneska ještě neobědvala, víc ji sice v téhle vesnici trápila žízeň, ale to zároveň znamenalo, že si neustále plnila břicho vodou a tak v něm na jídlo nezbyl prostor. Ať už ale měla hlad nebo ne, jíst musela, proto zamířila do nejbližší restaurace.
„Dobrý den.“ pozdravila Suki trochu nesměle, přišlo jí divné jíst v restauraci sama, ale do vaření se jí zrovna nechtělo.
„Zdravím, slečno, co vám můžu nabídnout?“ zeptal se jí fousatý muž vesele. Nejspíš se tu nudil a ona byla milým vyrušením.
„Jídelní lístek prosím.“ špitla dívka trochu nesměle. Takové nadšení nečekala.
„Máme jen denní menu“' odpověděl muž trochu překvapeně. Zřejmě tohle bylo něco, co každý věděl.
„Aha, tak co teda máte?“ zeptala se Suki s jakýmsi pocitem trapnosti.
Muž zřejmě našel ztracenou půdu pod nohama, protože ze sebe vysypal nazpaměť naučený seznam, ze kterého si Suki s jistými obtížemi nakonec přece jen vybrala.