Vůle ohně, náš osud? - 08. Hledání světla
“Přivykli jsme už na tolik přestrojování, že nakonec nepoznáváme sami sebe.”
(Autor citátu: Francois “Rochefocul“)
HLEDÁNÍ SVĚTLA
Procházeli dalšími vzpomínkami. Po dvou dnech zaběhlého odporu se ocitli sami na malém palouku v lese.
„Co ode mě chceš?!“ tázala se velmi nevybíravým tónem. Smutně sklonil hlavu, když se na ni podíval, jeho pohled postrádal chladnou odměřenost a nenávist, byl plný zoufalství a bolesti. Tato změna ji děsila, bála se.
„Chci si promluvit.“ Nechápala.
„Promluvit? O čem?“ Pomalu ustoupila o pár kroků. Přemýšlela, že by se měla vrátit za Kisamem, Itachiho přítomnost jí byla krajně nepříjemná a choval se divně. Posadil se na kládu ležící v mechu poblíž a ukázal jí, aby ho následovala. Chvíli váhala, pak ho i přes nesouhlas rozumu, který radil odejít, poslechla.
„Proč jsi opustila vesnici a přidala se k nám?“ Otázka jí zaskočila.
„Nechápu, proč by to mělo zajímat někoho, jako jsi ty.“ Byl zklamaný. Jeho projev emocí ji vyvedl z míry. „Pokud je to tak důležité…“ Zhluboka se nadechla, nechala si malou dramatickou pauzu a pak teprve promluvila. „Řekněme, že nezůstalo nic, co by mě tam drželo. Vlastně bylo více důvodů k odchodu než k setrvání tam.“ Zamyšleně se díval do mechu před sebou.
„Nenávidíš Skrytou Listovou?“ Z otázky byla zmatená, sama na ní neměla uspokojivou odpověď.
„Já.. Já nevím, mohla bych jí nenávidět i milovat, ale necítím k ní nic, už k ní nemám žádné pouto. Prý jsem ztratila vůli ohně.“ Stále se díval před sebe a trochu se usmál. Sáhl si na ochrannou čelenku a přejel po rýze vedoucí přes znak Konohy.
„Tak proto ji nenosíš.“ Nebyla to otázka na ní, jen pro sebe nahlas vyslovil svou myšlenku, byla ráda, že nemusí odpovídat. Zajímaly ho věci, ve kterých sama neměla jasno. Zasmála se vlastním myšlenkám. Udiveně se na ní podíval s otázkou vepsanou ve tváři.
„Jednou jsem se o tobě bavila s Třetím.“ Údiv v jeho očích zesílil, stejně tak touha po vysvětlení. „Když jsem poznala Sasukeho a jeho příběh, byla jsem rozhněvaná a nenáviděla jsem tě. Hokage mé vnitřní pohnutí poznal a poučil mě, že jediný, koho smím za jeho činy odsuzovat, jsem jen já sama. Také mi řekl, že jsi byl dobrým ninjou a větší ohnivou vůli nikdy neviděl, jen ve mně prý vidí zárodek mnohem větší.“ Seděl jako zkoprnělý a ona se dál smála nad paradoxem mezi vzpomínkami na mistrova slova a její současnou situací.
„Teď jsme oba nukeninové, není to směšné?“ Dál na ní nechápavě zíral. Zčista jasna její smích ustal a vystřídal ho zasmušilý výraz i tón. „Také řekl, že někdy člověk udělá cokoli, aby ochránil milované. Prý i ztracený ninja může položit život za svou vesnici a milovat ji více než hokage.“ Zvedla se a vyrazila směrem k tábořišti. „Měli bychom jít, Kisame se už brzy vrátí, navíc není moudré nechávat své věci bez dozoru.“
Posadili se k ohništi naproti sobě, nedívali se však jeden na druhého, jejich pohledy směřovali buď do zářivých plamenů, nebo do půdy před nimi. Za chvilku krátce po západu slunce se jejich žraločí společník vrátil s čerstvými rybami určenými k večeři.
„Děje se něco?“ Díval se na zbylé členy skupiny podezřívavě. „Konečně někdo z vás vyhrál? Rozhodně vypadáte oba spíš poraženě.“ Vtipkoval na jejich účet. Itachi vstal.
„Jsem unavený, jdu si lehnout. Tu rybu si dám později.“ Nukenin z Mlžné kmital pohledem mezi Uchinou a Hakkenai, nakonec se usadil vedle mladé ženy. Ten večer i další den panovalo mezi těmi třemi podivné ticho. Kisame zvídavě pozoroval jejich chování a snažil se najít příčinu. Večer seděli v hostinci u večeře. Když dojedli, pocítila opět vliv jeho iluze, nechala se jí ovládnout připravená k protiútoku. Stáli na skále za západu slunce, který zaléval krásné údolí pod nimi zlatavým světlem. Díval se do slunce a usmíval se. Jako by se snažil pohltit poslední paprsky. Otočil se na ní.
„Krásné, že?“ Přikývla a usmívala se, vlastně nevěděla proč. „Řekla bys mi, prosím, důvody, proč jsi opustila Listovou?“ Otočila se na něj.
„Proč tě to tak zajímá? Taky jsi mi neřekl, proč jsi ji opustil ty, i když u tebe mám jistou představu.“ Řekla to tak jedovatě a opovržlivě, zvážněl.
„Nemohu ti to říct.“ Její výraz tváře jasně značil, na co se chce zeptat, chtěla vědět proč. „Nemá cenu ti to říkat, když si nebudu jistý, že mi porozumíš.“ Opět zvedl oči k obloze.
„Co o mně vlastně víš?“ Odsekla mu trochu uraženě.
„V podstatě nic, proto se ptám.“ Věnoval jí laskavý úsměv. „Ale zajímá mě, cokoli mi řekneš.“ Podezřívavě si ho prohlížela. Byla z jeho chování nesvá.
„Co ta náhlá změna? Hodláš mě uhranout svým kouzlem, abys dokázal, že se mi nedá věřit?“ Dotklo se ho to, ve tváři se mu objevili obavy, odvrátil se opět ke slunci.
„Vidíš?“ Ukázal na celé údolí.
„Co?“ Odsekla nepříjemně a očima hledala, o čem mluví.
„Všechno potřebuje k životu světlo. Pochopil jsem to pozdě.“ Nerozuměla, co tím chce říct. „I lidé ho potřebují, ne vždy ale pochází ze slunce. Moje oči,“ otočil se na ní “ztrácí světlo. Mangekyō Sharingan sice nabízí uživateli mocné techniky, jeho používání ho však uvrhuje do temnoty. Je to určeno už jediným známým způsobem, jak kaleidoskopický sharingan získat, zabitím tobě blízké osoby.“ Zírala na něj a stále nechápala, kam tím míří.
„A jak to souvisí se mnou?“ Ukázal na své oči.
„Tyto oči byly téměř slepé, když jsme se poznali, a ty jim vracíš světlo. Pomalu mě vytahuješ z temnoty, ve které jsem zabředl.“ Šokoval jí, nevěděla co dělat nebo říkat. „Za posledních pár dní se můj zrak o tolik zlepšil…“ Prohlásil nadšeně hlavně sám pro sebe. „Děkuji ti.“ Křečovitě se na něj usmála, bylo jí nepříjemně.
„Myslím, že nemáš zač, pochybuji, že to je mojí zásluhou. Myslím, že bych měla jít.“ Pomalu se začala koncentrovat, aby iluzi opustila. Chytil ji za paži a donutil ji tak podívat se na něj. Jeho pohled téměř zkameněl.
„Vím, že je to tebou. Ale žiju předně pro něco a někoho jiného. Pokud bys to měla zničit, raději tě obětuji a vrátím se do temnoty. Proto se ptám na takové osobní otázky. Všechny měly a mají svůj účel.“ Po chvíli mlčení, ticho prolomil. „Už tě nechám být, měli bychom jít spát.“ Nechal iluzi rozplynout.
Od té chvíle se vyhýbala situaci, kdy by byli spolu sami až do jednoho rána, kdy ho u snídaně ho chytla do iluze, aby si mohli promluvit. Vytvořila obraz jeho krajiny, jen se jednalo o východ slunce za lesem na opačné straně. Sdělila mu, že mu věří a že mu odpoví na vše, co bude chtít.
I kdyby jí zradil, věřila, že má dost síly ho porazit, kdyby to bylo potřeba. To mu pro jistotu neříkala a čekala jeho otázky, on však navrhl, ať mu sama poví, co podle ní má vědět. Od tohoto okamžiku byly vzpomínky více zmatečné, neboť se v nich mísily chvíle, kdy mu vyprávěla o svém životě se vzpomínkami, které vyprávěla.
„Vlastně ani nejsem z Listové. Nejspíš. To ale asi víš, když jsme přibližně ve stejném věku a neznáš mě.“ Přikývl. „Před několika lety mě našli raněnou u jezera poblíž vesnice. Objevili mě dva chuuninové – Hagane Kotetsu a Kamizuki Izumo. Zjistilo se, že nemám žádné vzpomínky, neuměla jsem ani mluvit. Rada vesnice rozhodla, že smím zůstat, ale ne jako ninja. Dostala jsem nové jméno a svěřili mě staršímu páru, který měl statek hned za Konohou. Izumo a Kotetsu mě učili všemu, co má správný obyvatel Listové znát.
Byli to mí jediní přátelé, zbytek vesnice mě nenáviděl jako přivandrovalce, který si ani nepamatuje, kdo je. Byla jsem potencionální nebezpečí, mohla jsem být špeh nebo tak něco. A možná jím doopravdy jsem, kdo ví? Jim dvěma a novým rodičům na mě ale záleželo. Později k nim přibyl i Třetí, který mi dal jako jeden z mála šanci. Pracovala jsem pro něj v jeho sídle a postupně mi projevoval více a více důvěry. Dokonce přesvědčil radu, abych se mohla stát ninjou.“ Viděla, jak ho její vyprávění zajímá a pozorně poslouchá.
Použila své schopnosti a přeměnila scenérii na den, kdy jí nabídli místo na akademii. Poté, co z oslavy utekla na své oblíbené místo u jezera, kde ji našli. Posadila se a pozorovala labutě plující na hladině.
„Jsem rád, že jsem tě našel.“ Ozval se za ní známý hlas vůdce vesnice.
„Hokage-sama, odejděte prosím.“ Neposlechl a posadil se na břeh vedle ní.
„Právě jsem přišel a ty bys mě hned hnala pryč. Myslím, že si o něčem musíme promluvit. Vidím, že tě moje dnešní nabídka ke studiu na akademii velmi rozrušila. Nechceš mi říct proč?“ Nervózně se zavrtěla.
„Myslím, že jsem na to trochu stará, navíc mě většina vesnice nenávidí, a já myslím, že oprávněně, ani já sama nevím, co jsem zač. Co když někomu ublížím. Pokud na mě Orochimaru opravdu dělal nějaké pokusy...“ Stařík jí položil ruku na ramena.
„Já ti věřím, navíc máš potenciál jako málo kdo. A co se týče věku… nikdo přeci neví kolik ti doopravdy je. K tomu všemu máš vůli ohně, vůli, kterou mají lidé této vesnice, a ty jsi jedna z nás, ať už se to ostatním líbí nebo ne.“ Odložil dýmku a vyfoukl obláček dýmu. Scéna se vrátila na skálu nad údolím.
„A tak jsem nastoupila na akademii. I během studia, kdy jsem pracovala jen na našem statku, jsem se s hokagem vídala poměrně často. Chodil k nám na návštěvy s malým vnukem a občas mi pomáhal s tréninkem, to ovšem častěji dělali mí přátelé, kteří mě kdysi našli u jezera. On mě ale už tou dobou učil pokročilejší techniky. Akademií jsem prošla rychle, dokonce jsem tě překonala.“ Vítězoslavně se na něj usmála. „Mně stačilo jen půl roku.“ Seděl vedle ní a usmíval se také.
„Když se po maturitě rozdělovalo na týmy, měla jsem smůlu. Když nás přidělený jounin zkoušel, jako tým jsme propadli. Ostatní dva členové odmítali jakkoli spolupracovat, když jsem snahu je k nějaké součinnosti přimět vzdala, chtěla jsem zadaný úkol splnit sama, jenže to bylo v podstatě nemožné. Když test skončil, byl nám oznámen velmi tvrdý verdikt. Neuspěli jsme a jounin nám řekl: ‚Někdo, kdo se spoléhá jen na sebe a odmítá spolupracovat, se v naší vesnici nemůže stát ninjou.‘ Zlomená jsem došla domů a hned jsem utíkala k jezeru.
Tenkrát jsem vzteky zahodila pracně získanou ochrannou čelenku. Vyčítala jsem si, že jsem vůbec doufala v úspěch. Nechápala jsem, jak jsem mohla živit falešné naděje, které mi Třetí dal. V tu chvíli jsem plakala a nenáviděla ho. Po pár hodinách ke mně přišel Izumo a snažil se mě utěšit, odmítala jsem ho vůbec poslouchat. Tenkrát mi řekl: ‚Neplač, pro mě jsi nejúžasnější ninja z vesnice už teď. To co jsi za tak krátkou dobu dokázala, nikdo jiný nedokázal. Už nyní jsi možná na vyšší úrovni než já a sotva jsi opustila akademii.‘ Objal mě a já se uklidnila. Se slovy: ‚Tohle ti asi cestou sem upadlo.‘ mi podal čelenku. Zůstali jsme tam sedět až do noci.
Další den si mě hokage pozval. Naprosto znechucená jsem vstoupila do jeho kanceláře, kde už čekalo kromě Třetího i několik ninjů. Stál tam mistr Iruka můj učitel z akademie, jounin, který můj tým zkoušel a ještě ošuntělý muž se zjizveným obličejem. Stála jsem tam celá zmatená. Nakonec mi hokage oznámil, že jsem sice ve včerejší zkoušce uspěla, ale projít mohou jen celé týmy – za normálních okolností.“ Scéna se během vyprávění změnila.
„Jounin, který vás zkoušel, z tebe byl nadšený, ale vzhledem k výsledkům tvých společníků tě nemohl nechat postoupit dál, kromě něj se za tebe přimluvil mistr Iruka. Proto jsem se nakonec rozhodl, že se stanu tvým mistrem, pokud tedy souhlasíš.“ Ukázal na posledního muže podivného vzezření. Všichni kromě onoho podivína vypadali překvapeně. „Tady Nara Shikaku nakonec souhlasil, že povede tvůj trénink, pokud bych byl příliš zaneprázdněn svou funkcí. Co ty na to?“ Všichni přítomní čekali na její odpověď. Rozplakala se.
„Ano, mistře.“ Pronesla, rozběhla se ke staříkovi a objala ho. „Děkuji.“ Zakňučela, když staříčka pustila z objetí.
„Dobrá, můžeme tedy mezi námi přivítat nového genina.“ Usmál se hokage. Znovu se ocitli v jeho iluzi.
„Za mých časů se říkalo, že ninja nesmí ukazovat slzy.“ Rýpl si černovlasý muž.
„Já nikdy nebyla normálním ninjou. Nevšiml sis?“ Už byl čas, proto zrušili techniku a vydali se dál na cesty. Opět zrychleně proběhli dalšími událostmi, až si znovu vyprávěli. Seděli na oblíbené přeludné skále. Napjatě čekal na pokračování jejího příběhu. Vyprávěla o tréninku s novým mistrem a o jeho pozdějším rozhodnutí, že musí cvičit i týmovou práci. Třetí ji nechal projít několika týmy geninů, aby se naučila spoléhat i na ostatní.
Obraz je přenesl na cvičiště, kde často trénovali, převážně však ona sama. Trénink většinou kvůli zaměstnanosti mistra byl formou samostudia, měla však velké nadání. Standardem bývala jedna technika za týden – Třetí nejdříve ukázal nové ninjutsu a navedl ji na cestu, jak ho ovládnout, sama pak trénovala až na hranice svých sil, aby novou dovednost získala. Málokdy žádala o další radu. Někdy sama přišla s návrhem nové techniky, popsala, čeho by chtěla docílit, a následovala debata o provedení nápadu do praxe. Teď seděla a svačila se svým mistrem na lavici, kterou vytvořila pomocí ovládání dotonu, byla to její vlastní nová technika.
„Hakkenai, mám pro tebe misi. Není to ani tak mise, spíše prosba.“ Dívka zbystřila. „Chci, aby ses připojila ke Kakashiho týmu a dávala na jeho členy pozor, hlavně na Naruta a Sasukeho.“ Přikývla
„Jistě.“ Odmlčela se, po několika soustech promluvila. „Hiruzen-sensei, proč mi tolik důvěřujete?“ Usmál se na ní, jako by to snad nebylo jasné.
„Jsem tvůj mistr a ten vždy žákovi věří. Vím, že naší vesnici miluješ více než někteří rodáci a vždy jednáš čestně. Je tu ale ještě jeden důvod.“ Trošku zvážněl a v obličeji se mu některé vrásky malinko prohloubily. „Mými žáky byli před tebou legendární sanninové, vidím s tebou jistou podobnost.“ Nedůvěřivě pohlédla na mistra.
„S kterým?“ Pohladil jí po hlavě.
„Se všemi.“ Trochu v ní hrklo, vzpomněla si na Orochimarua. On jako by to věděl.
„Neboj, máš to nejlepší ze všech tří.“ Dále vyzvídala, jak to myslí. Starý muž nakonec odpověděl.
„Jsi krásná a silná jako Tsunade. Máš výdrž a nevzdáváš se jako Jiraya. A s Orochimaruem máš podobné nadání pro techniky a vysokou inteligenci.“ Usmála se a zavrtěla hlavou.
„Teď mě přespříliš chválíte. Takhle usnu na vavřínech.“ Myšlenky pluli dál. Proběhly skrz tréninky s novým týmem až ke zranění, které utrpěla, při ochraně Kakashiho.
„Když jsem při chuuninské zkoušce seděla mezi diváky a spolu se mnou Kotetsu a Izumo, bylo mi líto, že nejspíš nebudu moct jako ninja dál žít. Souboj mezi Narutem a Nejim mi vnukl nový nápad, jeho provedení ovšem bylo velice bolestivé. Při následném napadení Listové jsem nebyla zrovna moc nápomocná. Byla jsem ještě slabá a částečně ochrnutá, útočícím protivníkům jsem odolala jen s pomocí přátel, měla jsem sílu na provedení jen několika ninjutsu. Pak jsem pomáhala s uvolňováním ostatních z iluze.
Po konci bojů a úmrtí mistra jsem při první možné příležitosti vyrazila za vůdcem klanu Hyuuga s nápadem, který mi vnukl onen souboj. Požádala jsem Hiashiho, aby pomocí byakuganu zaútočil na můj chakrový oběh v ochrnuté části těla, stejně jako to udělal Neji v chuuninské zkoušce Narutovi. Nejdříve váhal, nevěřil, že by to mohlo pomoci a tvrdil, že to bude zbytečná bolest, když konečně přijal, vrhli jsme se rovnou do experimentu. Bolest byla obrovská a nebyly vidět žádné výsledky. Žádala jsem ho, ať to zkusí znovu, ale odmítl.
Tenkrát jsem tam udělala hysterickou scénu, ještě teď se stydím. Křičela jsem, že já jsem ta, která bude cítit bolest a že mi rozhodně nevadí jí snášet znovu a že to rozhodně nehodlám vzdát, dokud sama nebudu přesvědčená o marnosti takového snažení. Za nic na světě jsem se nechtěla vzdát života ninji, nechtěla jsem svého mistra zklamat.“
Otočila se na svého posluchače. „Víš, že když někomu řekneš, že v něj věříš, že mu často ublížíš, aniž by sis to uvědomil? Takovým prohlášením ho uvážeš k jakémusi slibu, že tě nikdy nezklame, a pokud jsi pro něj blízký, udělá pro to vše.“ S pochopením přikývl.
„No, vraťme se k mému hysterickému výlevu. Hinatin otec nakonec svolil, po takovém entrée ani nemohl odmítnout.“ Zachichotala se pyšná na svůj tehdejší výkon. „Při opakování pokusu byla bolest silnější, nezaznamenali jsme však výraznější změny mého zdravotního stavu. S nesouhlasem nakonec opakoval chakrové údery na mé tělo ještě jednou. Bolest se ještě stupňovala, tentokrát však byla odměněna mírným procitnutím zasažené oblasti, neohrabaně jsem dokázala rukou pohnout. Proceduru jsme tedy zopakovali ještě třikrát, bolest byla téměř nesnesitelná, odměnou však bylo postupné navrácení i jemné motoriky.
Brzy po mém uzdravení jsem sama trénovala s mistrem Kakashim, byl to první trénink v jeho týmu, kdy jsem byla ochotná použít vše, co mě mistr Hiruzen naučil. Do té doby jsem nechtěla v týmu vyčnívat a přidělávat starosti, stačila ta věčná rivalita mezi Narutem a tvým bratrem. Oba chtěli být nejlepší a já nestála o jejich zklamání. Ten den se toho mnoho odehrálo, poprvé se objevilo moje kekkei genkai, mrzelo mě, že to Třetí neviděl.
Další den jsem kvůli incidentu z tréninku šla za Tsunade, novou hokage a požádala jí o přeložení do jiného týmu. Vyhověla mé žádosti.“ Itachi se na ní podezřívavě podíval.
„Co se stalo?“ Dala mu však velice neuspokojivou odpověď.
„To není důležité. Řekněme, že hrubě porušil pravidla a od té doby jsme na sebe jen zřídka promluvili a jen když to bylo nutné, vyhýbali jsme se jeden druhému.“ Došlo mu, že víc mu neřekne.
„Nějakou dobu jsem opět střídala týmy a prohlubovala své schopnosti a přátelství s dalšími členy. Kurenai-sensei mě naučila genjutsu a já si ten způsob boje zamilovala. Gai-sensei s Leeem se téměř bez pokroku snažili zlepšit moje taijutsu, Asuma-sensei se mě pokoušel naučit ovládat větrnou podstatu chakry a Saika-sensei mě trochu naučila základy lékařských jutsu.“
„Zadrž,“ zarazil její vyprávění „nikdy jsem tě neviděl fuuton použít, jen katon suiton a doton. Vážně máš čtyři elementy?“ Spiklenecky se usmála a zrušila iluzi. Složila pečetě. Vůl, králík, opice. Ve dlani se jí v doprovodu pištivého cvrlikání objevily elektrické výboje. Udeřila do menšího balvanu poblíž, roztříštil se na nepočítaně menších dílků.
„Ty máš všech pět?“ Nevěřil.
„Už to tak bude.“ Zazubila se na něj.
„Počkat, nic větrného jsem vlastně neviděl.“ Zlostně přimhouřila oči. Složila několik pečetí a pomocí větrného jutsu ho odhodila několik metrů daleko ještě dřív, než se stihl omluvit za projevenou nedůvěru.
„Koukám, že nová posila vážně není jen do počtu.“ Ozval se další hlas poblíž. Kisame seděl nedaleko od nich. Nejdřív je ignoroval, když se ale jejich mlčenlivý souboj změnil v přehlídku technik, ihned zbystřil.
„Už chápu, proč Samehadu tak fascinuješ. Do teď jsem myslel, že jsem silnější než ty, možná to budu muset přehodnotit a zabojovat si s tebou.“ Zazubil se.
„Nejsilnější jsme spolu a každý z nás má jiné přednosti. Síla pak spočívá v tom, jak se doplňujeme. Navíc jí určitě fascinuji i kvůli chakře zapečetěného démona.“ Oběma se údivem sama otevřela ústa, ona je ale ignorovala.
„Jdu si lehnout, dobrou noc.“ Nechtěli jí nechat odejít.
„Jakého démona?“ Zeptali se oba naráz.
„To není důležité.“ Mávla na ně ve znamení, že tím debatu končí a šla spát.
Díl je tentokrát pokračováním předchozí kapitoly, doufám, že se bude líbit.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise L4: Dočteno až do samotného konce. Jsem moc rád, že v této kapitole jsme dostali vysvětlení maličkého románku na cvičišti. Nečekal bych, že se Kakashi takhle spustí
Nezbedník jeden. Každopádně je tohle moc hezké vyprávění a popis minulosti Hakkenai. Přiznám se, že mi přijde tvá postava už trošku moc dokonalá (má všech pět podstat, učil ji skoro každý v Konoze a podobně), ale je to tvá postava, takže si s ní můžeš dělat co se ti jen zamane. Velice mě mrzí, že není série dokončena, ale s tím už se bohužel nedá nic dělat. Za mě je to velice vydařená série, která čtenáře velmi rychle upoutá, za mě navíc doplněna krásnými ilustracemi a citáty, které dotvářejí atmosféru. Četby nelituji ani v nejmenším!
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~