Když má srdce svoji hlavu 2

Druhý díl - Setkání na druhou

Vytáhla jsem se na špičky, za zády spojila prsty obou rukou a následně propnula paže v loktech, abych si po té celodenní fušce protáhla rozbolavělá záda.
„Nakonec se nám přece jen povedlo umístit všechny pacienty do pokojů,“ promluvila jsem na Aiko, mou asistentku, jakmile za námi zavřela dveře. S unaveným úsměvem přikývla a otřela si z čela kapičky potu.
Za minulé tři dny jsme propustili přes padesát rekonvalescentů, kteří byli během války těžce zraněni, i tak jich tu zbývala ještě spousta.
„Ostatní se zotavují dobře, snad to taky nebude dlouho trvat,“ pronesla tak prosebně, až jsem se musela uchechtnout.
„Stejně nechápu, jak se sem vešlo tolik lidí, teď mi přijde, že byli postrkaní i v úklidových komorách,“ zauvažovala jsem spíš pro sebe, když jsem obhlédla množství náhradních postelí a provizorních rozkládacích lůžek shromážděných v koutě na nejvyšším patře. Na její drobné tváři jsem poznala, že i ona měla ten chaos na chodbách stále v živé paměti.
„Dohlédnu, aby je zřízenci odnesli do suterénu, vy si běžte odpočinout, od rána jste se nezastavila.“ Užuž jsem chtěla zaprotestovat, ale náročně potlačované zívnutí mi v tom zabránilo.
„Dobře, nechám to tu na tobě.“
„Hai!“
S pocitem dobře odvedené práce jsem se vydala do kanceláře. Nebála jsem se svěřit nemocnici Aiko, byla snaživá, učenlivá a velmi zodpovědná, po svém boku jsem si nemohla přát nikoho spolehlivějšího.
Po příchodu do mého království jsem sebou plácla do otočné židle za mohutným dřevěným stolem prohýbajícím se pod všemožnými lejstry a vyčerpaně si pěstmi promnula oči.
Shizune na mě přehodila i podstatnou část papírování, ke všemu jsem toho tento týden v noci moc nenaspala, za což jsem naprosto bez výčitek svalovala vinu na Ino. Kdyby na mě tehdá nevybalila ty pochybné teorie ohledně mých labilních citů, spala bych si jako Růženka. Místo toho jsem před usnutím civěla do stropu a v mysli si neustále pohrávala s představou, jaké by to bylo, jít s Narutem na schůzku. Všechny tyhle výplody fantazie končily stejně, počastovala jsem se nevybíravými výrazy, diagnostikovala si vlastní pomatenost, načež jsem se rázně ujistila, že jsme jen hodně dobří přátelé. Nic víc. Tečka.
Za přispění ukazováčků a prostředníčků jsem na spáncích provedla několik umných tahů modlíc se, aby v nich přestalo nepříjemně tepat, a šla se převléct do civilního.
Sotva jsem si rozepnula dva horní knoflíčky uniformy, rozlétly se dveře tak prudce, jako by se jimi řítil Chouji s vědomím, že v rozlehlém vesmíru mám právě já v držení poslední existující pytlík brambůrek.
„Sakuro-chan!“
„To neumíš kle-!“ Okamžitě jsem se zarazila, když jsem v jeho náručí zahlédla schouleného malého, sténajícího chlapce.
„Co se stalo?“ zajímala jsem se, zatímco jsem si vzniknuvší výstřih tiskla k hrudníku.
„Pomáhal jsem dělníkům na stavbě a tenhle neposlušnej průzkumník se připletl k bourání jedné nosné zdi. Spadl na něho trám, taktak jsem ho zvládl zachránit před bortícími se troskami,“ vysvětloval Naruto horlivě.
„Hned se na něho podívám, vezmi ho na Vyšetřovnu dvě. Tady doprava,“ směrovala jsem zaprášeného blonďáka pochodujíc mu v patách.
Opatrně položil stěží desetiletého pofňukávajícího klučinu na lehátko a o krok ustoupil zpět. Rychle jsem rozsvítila lampu, aktivovala zelenou čakru a přejížděla dlaněmi od hlavy ke kotníkům asi patnáct čísel nad křehkým tělíčkem.
„Bude v pořádku. Nemá žádná vnitřní poranění ani zlomeniny, akorát musím vytáhnout ten hřebík ve stehně, díkybohu, minul hlavní tepnu,“ obeznámila jsem Naruta s jeho stavem. Značně úlevně si oddychl, přičemž přihlížel mému dalšímu počínání.
„Jakpak se jmenuješ?“ snažila jsem se upoutat hošíkovu pozornost, aby nemyslel na tu bolest.
„Hi-Hikaru. Chtěl jsem jenom pomoct Narutovi-kun,“ popotahoval. S vážným výrazem jsem se podívala na zmiňovaného, ten se pouze nevinně zakřenil a pravačkou se podrbal ve vlasech na zátylku, dělával to pokaždé, když nevěděl, jak se zachovat.
„Příště si musíš dávat větší pozor, ano?“ hovořila jsem konejšivým hlasem, zároveň jsem pro znecitlivění vyslala množství lékařské čakry přímo do rány a druhou rukou mu z ní předmět opatrně vytáhla.
„A je venku. Páni, je pěkně rezatý, raději ti tu ránu pořádně vydezinfikuju,“ oznámila jsem mu a natahovala se pro vatový tampón, vtom se však Hikaru hbitě posadil a chystal se seskočit na zem. Překvapil mě, málem jsem mu v úniku nestihla zabránit.
„Ne, já nechci! To strašně štípe!“ rozkřikl se. Chytila jsem ho za útlá ramínka a přiklekla k němu.
„Ale jdi ty, nebude to bolet, slibuju. Jsi přece statečný kluk,“ domlouvala jsem mu trpělivě.
„Ne, nechci!“
„Poslyš, Hikaru, uzavřeme dohodu. Sakura-chan vyčistí šrám nejdřív mně a když to nebude bolet, necháš se taky ošetřit, platí?“ vmísil se do toho Naruto.
Pozorně jsem si ho prohlédla a až nyní jsem si všimla, že má na rameni roztrženou mikinu a na roztřepených koncích látky mu utkvěla pozvolna zasychající krev.
„On tě Kurama nevylé-?“ nedokončila jsem otázku, neboť na mě spiklenecky mrkl.
„Platí,“ souhlasil hoch.
Zatímco si Naruto sundával oranžovo-černou mikinu, chopila jsem se sterilních kleštiček a sevřela do nich tampón, který jsem předtím polila dávkou kysličníku. Přistoupila jsem k němu a se zatajeným dechem sledovala, jak si vyhrnuje rukáv trička.
Musela jsem se nahnout dost blízko, aby mladičký pacient neviděl, že ve skutečnosti nemám co ošetřovat. Přerývavě jsem vydechla a znovu nosem nasála potřebný vzduch, ucítila jsem typickou Narutovu vůni smíšenou s vůní dřeva, omítky a… ramenu. Nasucho jsem polkla a skousla si vnitřní stranu tváře. Co se to se mnou děje? Je to přece Naruto, léčila jsem ho už milionkrát! Přinutila jsem se soustředit na otírání krve z jinak dokonale zacelené kůže. Periferním viděním jsem postřehla, že ke mně natočil hlavu a hned na to mi na čelo dopadl jeho horký dech. Začínalo mi být zvláštně horko.
„Prý jsi ještě nebyla za Sasukem,“ řekl pološeptem. Narutův tlumený hlas byl jako magnet, v mžiku mi oči neposlušně vystřelily k jeho obličeji, jenž byl téměř nadosah.
„Em, mám tady hodně práce,“ odpověděla jsem rozhozeně.
Tohle musí přestat!
Donutila jsem se od něho odtrhnout zrak, dokončila fiktivní zákrok a otočila se zpět k Hikarovi, který tentokrát neprotestoval.
Celou dobu, kdy jsem byla sehnutá nad chlapcovou nohou, jsem na sobě cítila Narutův pohled, doslova mě pálil na tváři, až mi to do lící nahrnulo červeň.
„Hotovo, teď se ti do toho nedostane žádná infekce.“ Pro všechny případy jsem poraněné místo ještě přelepila náplastí.
„Takže si můžu jít zase hrát?“ zeptal se Hikaru.
„To prr, pomocníku. Půjdeme pěkně za tvými rodiči a všechno jim vysvětlíme,“ ozval se Naruto, vyloupnuvší se vedle mě. Potom se natočil zády k lůžku a přikrčil se, aby mu dítko svedlo vesele skočit na hřbet. Ocitli jsme se tak čelem k sobě. Jakmile jsem uzřela ta modrá kukadla sklouznout mi na obnažený krk, uvědomila jsem si, že před ním takhle rozhalená pobíhám od samého začátku. S barvou pivoňky jsem si stydlivě přitáhla oba límce a spěšně se otočila uklidit nepořádek na stole.
Pohyb za mnou svědčil o tom, že se pomalu odebírají k odchodu.
„Děkujeme, Sakuro-chan.“
„Děkujeme, Sakuro-chan,“ papouškoval Hikaru ode dveří.
Aniž bych se ohlédla, zamávala jsem jim, pak jsem se dlaněmi opřela o hranu pultu a odlehčeně si oddechla.
Znenadání jsem neměla na spánek ani pomyšlení, stejně bych nezabrala, vrátila jsem se tedy opět do pracovny a snažila se přelouskat nějaké dokumenty vyžadující můj podpis. Po úspěšném zdolání jednoho stohu jsem se konečně vypravila k domovu.
Lenivě jsem sunula nohu před druhou, zato mozek mi makal na plné obrátky, dumala jsem nad tím, proč jsem v Narutově přítomnosti takhle reagovala. Nikdy dřív se mi to nestalo. Pitomá Ino a její šťourání se ve všem! Hned zítra ji zabiju!
Zabočila jsem za roh a zarazila se v půli kroku, neboť objekt mých rozpolcených úvah seděl na schodech před naším bytem.
„Naruto? Děje se něco?“ oslovila jsem ho nejistě.
„Ne, vůbec,“ ubezpečil mě a postavil se, „odvedl jsem Hikara a říkal si, jestli se mnou nechceš zajít za Sasukem. To víš, ty jeho nekonečný historky, kdy tě nepustí ke slovu, by jednoho unudily k smrti.“ Pochopila jsem jeho narážku na kolegovu trudovitou zamlklost, chápavě se usmála a na zlomek vteřiny zaváhala.
„Tak jo, proč ne.“
Bok po boku jsme zamířili do severní části vesnice a já najednou nevěděla co s rukama. Najednou jsem nevěděla, o čem se s ním mám bavit. Ta propast mezi námi způsobená válkou byla patrná, připadala jsem si proti němu slabá a bezvýznamná.
Fakt, že ho každý na ulici zdravil, mával na něho nebo se jenom pousmál, mě v tom utvrzoval.
Naruto jim vřele odpovídal a přitom mi vyprávěl, jak s přispěním klonů pomáhá s rekonstrukcí Konohy, což mu vyneslo stravování v Ichiraku zdarma, jenže se z toho vyklubal spíš takový danajský dar, jelikož přislíbil matce, že bude jíst víc zeleniny.
Poslouchala jsem a smála se společně s ním, díky čemuž se mi podařilo se malinko uvolnit.
Přešli jsme mostek a směřovali naše kroky k ubytovně ANBU, kde byl Sasukemu přechodně přidělen pokoj, protože většina domků v Uchiha rezidenci bylo poničeno při útoku Peina a na opravu nezbývalo dost prostředků.
„Připrav se, že nám možná přibouchne před nosem, jeho společenský chování se totiž absolutně nezměnilo,“ varoval mě blonďák, když jsme míjeli dva jouniny stojící na stráži. Vydedukovala jsem si, že se jedná o jakýsi test Sasukeho poslušnosti, Tsunade-sama bylo dozajista jasné, že tahle hlídka by proti němu neměla nejmenší šanci, kdyby se rozhodl vzepřít.
Rozhlížela jsem se po oprýskaných, holých zdech, zatímco Naruto se jal zaklepat. Zanedlouho se mezi futry vynořil třetí člen týmu sedm se svým typickým mrzutým výrazem. Krátce si nás přeměřil nic neříkajícím pohledem, načež poodstoupil a pokynul nám, ať vstoupíme.
Byt se zdál opravdu malý, nacházeli jsme se ve spoře zařízené kuchyňce bez oken, z níž vedly pouze jedny dveře, asi do ložnice. Přemítala jsem, zda má vlastní koupelnu či ji sdílí s ostatními ubytovanými. I zde byly prázdné bílé stěny. Působilo to depresivně.
„Je to tady takový… ponurý,“ odvážila jsem se vyslovit svůj názor, aby řeč nestála.
„Sasukemu to nevadí, je na podobný kopky zvyklej, vždyť ani u Orochimara to nebyla žádná hitparáda podle toho, co jsem viděl, echeche,“ rozesmál se Naruto. I mně značně zacukalo v koutkách. Kruci, odkdy se mi líbí jeho humor?!
„Idiote!“
„Hele, mohl bys bejt trochu milejší, když přišla i Sakura-chan.“
„Nikdo se vás o to neprosil, chm.“
„Ah, Sasuke… tomu se říká utužování vztahů v týmu.“
Sedla jsem si na rozviklanou židli a s podepřenou bradou sledovala jejich slovní přestřelku.
Zakotvila jsem zrak na černovlasém mstiteli a musela připustit, že je pořád fešák, delší vlasy mu protáhly bledý obličej, v němž uhlově černé oči doslova žhnuly. Nedivila jsem se, že jsem mu kdysi propadla, obdivovala jsem ho, přitahovala mě ta jeho temnota a odstup skrývající tajemstvími opředenou tragickou minulost. Kdekdo přisuzoval onu chladnou povahu k touze po pomstě, bylo v tom však něco víc…
Oči mi nějak samovolně sjely na živě gestikulujícího Naruta. Ti dva snad nemohli být rozdílnější. Nikdy jsem netvrdila, že Naruto není hezký, vlastně se mi zdál velmi hezký. Snědší pleť bez jediné chybičky tvořila zajímavý kontrast s věčně roztomile rozježenými blond vlasy, jenž mu i přes ochrannou čelenku spadaly do čela. Nevím, zda to byl pouze můj dojem, ale ve tváři vypadal starší, vyspělejší a vážnější než v dobách před válkou. I když, to asi my všichni.
Nýbrž, co jsem na něm shledávala naprosto dokonalé, byly jeho oči. V jedné vteřině se na vás vřele usmívaly, ve druhé z nich sršely blesky a v další přislibovaly oddanost až za hrob. Bože, nejspíš se nechám dobrovolně přeřadit do jiného týmu.
Naruto byl ten nejlaskavější člověk, jakého jsem znala, přestože mu život mnohdy házel klacky pod nohy. Za to jsem ho obdivovala, vážila si ho, vzhlížela k němu… Ahá, tak v tom to věží! Prostě k němu chovám ohromnou úctu, nemiluju ho.
Tak proč jsi mu to v zemi Železa tvrdila? Zaútočila na mě vnitřní Sakura s tázavě zdviženým obočím.
Eh, já… byla jsem zmatená a zoufalá. Cítila jsem, že se mi kvůli tomu slibu vzdaluje a nechtěla jsem ho ztratit.
Možná si to jen všechno zkoušíš vsugerovat a lžeš si o tom, že jsi lhala.
He? Cože?! O tvůj názor jsem se neprosila, tak si jdi laskavě po svých! Je to tak, jak jsem řekla! Musí být! Osočila jsem se na ni ostře a nekompromisně ji vytěsnila z mysli.
Spadl mi z toho zjištění kámen ze srdce, neskutečně úlevně jsem si povzdechla a opět začala vnímat okolí.
„… babča Tsunade je na tvé straně, nedovolí jim, aby tě tady drželi navěky,“ hovořil již klidně Naruto. Popadl židli v čele stolu a obkročmo se na ni usadil.
„To těžko, je to zkouška mojí podvolnosti, tak snadno se nevzdají, ačkoli to ani já ne.“ Tón Uchihova hlasu mě donutil se zamyslet nad pravou podstatou jeho návratu. Vsadila bych se, že o Sasukeho záměrech netušil nikdo zhola nic.
„Um, Sasuke-kun, co se chystáš dělat dál, teda, jaké máš plány?“ optala jsem se zdráhavě.
Se zaujetím na mně spočinul zorničkami černými jako uhel a dobrou minutu si mou maličkost prohlížel s hlavou nakloněnou ke straně.
„Až mě odsud pustí a nechají čerpat odstavené peníze po rodičích, opravím rezidenci našeho klanu, který hodlám obnovit a získat mu zasloužený respekt. Ze všeho nejdřív budu usilovat o křeslo v radě, aby se nemohla opakovat minulost. Chci vědět o každičkém rozhodnutí, jež zástupci téhle vesnice udělají, i kdyby se to týkalo nového povlečení do nemocnice,“ mluvil pomalu a rozvážně, asi aby nám toho neprozradil příliš.
„Nevypadáš překvapeně.“
„To taky nejsem. Předpokládala jsem, že máš za lubem něco velkého, jinak bys to všechno nepodstupoval,“ odpověděla jsem mu obratem.
Bylo fajn moci s ním mluvit bez rozpaků.
Uznale přikývl, zabral si třetí židli, dosud se s rukama v kapsách opíral o chatrně se jevící kuchyňskou linku, a podělil se s námi o jeho nadcházejícím tahu, což rozvedlo sáhodlouhou diskuzi. Zabrali jsme se do ní natolik, že jsem opomněla sledovat hodiny.
„Ráda bych s vámi klábosila dál, ale musím ráno brzy vstávat, takže odcházím.“ Zvedla jsem se a pouze jim ledabyle mávla na rozloučenou.
„Počkej! Půjdu taky, doprovodím tě,“ nabídl se chvatně Naruto. Mlčky jsem přikývla.
„Sakuro.“ Zarazil mě s pravačkou na klice Sasukeho hlas. „Mohla bys mi donést nějaký knížky? Ty od Kakashiho rozhodně číst nehodlám.“ Zatvářil se skoro zhnuseně a odkudsi vyštrachal čtyři výtisky Icha Icha paradise.
„Náhodou, tahle se Zvrhlému poustevníkovi docela povedla,“ nenechal se Jinchuuriki zahanbit neznalostí literatury pro dospělé.
Protočila jsem panenky vzhůru a s vidinou pohodlné postele raději opustila garsonku.