Dítě moudrosti 010 Nepozveš mě dál, Sasuke?

„Jsme jeho sourozenci.“ Říká žena.
Jeho sourozenci? Ajo! Přece říkal, že má bratra a sestru. Nečekala jsem, že mu budou až takhle podobní.
Pozorně si je prohlédnu. Žena je vysoká a má krátké, kudrnaté, oranžové vlasy. Je dokonalá. Obličej má dokonalý a oči jí ladí s vlasy. Ty krásné rysy a inteligentní, až výhružný výraz. Vypadá jako nějaká bohyně. A ten muž. Vypadá stejně jako Yasuo, ale přeci jen se trochu liší. Yasuo vypadal spíš, jako by mu bylo stejně jako mně. Přitom jeho bratr vypadá jako dospělý. Vypadá víc jako muž. Je vyšší a má širší ramena. Má vojenský sestřih. Ale jinak jsou si všichni podobný.
„Ehm. Ahoj.“ Pozdravím je. Kdybychom nebyli v této situaci, tak jsem víc nervózní z jejich přítomnosti.
„Je nám to líto.“ Řekne tvrdým hlasem jeho bratr. Ohlédnu se na rakev a v duchu si říkám: Je skvělé, že přišli, viď, Yasuo? Otočím se zpět na ně.
„Mně taky.“ Přikývnu smutně.
„Nevadilo by ti, kdybychom zůstali na pohřeb?“ Zeptá se mě melodickým hlasy ta bohyně.
„Vůbec ne, prosím.“ Odpovím a pokynu k židlím. Naštěstí jich máme víc. Vedu je do první řady, kde sedím já.
„Jsem Akemi.“ Říká žena. To sedí. Pomyslím si.
„Já jsem Hiroshi.“ Čím to je, že mají jména, která k nim sedí?
„Chikako.“ Představím se, i když mě sejně znají. Jen ze slušnosti.
„Pustil vás váš pán?“ Zeptám se.
„Ano. Naši pánové jsou z klanu Isamu.“ Odpoví Akemi.
„Je to vznešený klan, který sídlí v Suně.“ Dodá Hiroshi.
„Chápu. Jdete z veliké dálky.“ Odpovím. Akemi přikývne. Přichází kněz, aby pronesl obřadní řeč. Snažím se soustředit na to co říká, ale pořád musím myslet na Yasua a jeho sourozence. Nevypadají jako démoni. Spíš jako mírumilovní lidé. A hlavně je hezké, že za ním přišli. Cením si toho. A určitě i on.

Kráčíme se Sasukem Konohou. Připojuje se k nám i Akemi.
„Jsem ráda, že měl tebe.“ Povídá Akemi.
„Opravdu? Proč?“ Zeptám se.
„Předchozí páni ho používali jen jako nástroj pro bitvy. Ty ne.“ Svěří se mi.
„Jak to, že toho o mně tolik víte?“
„Jsme schopni telepatie.“
„Aha. Co vám říkal, než zemřel?“ Vůbec mě nepřekvapuje její odpověď.
„Říkal, ať na tebe dáme pozor.“ Odpoví Akemi a podívá se na mě. Znovu mi vyhrknou slzy do očí. Hřbetem ruky je setřu a usměju se na ni.
„Proto jsme se rozhodli, že zůstaneme v Konoze. Aspoň na pár dní.“ Řekne a já se na ní překvapeně kouknu.
„Kdy budete bydlet?“ Zeptám se zaraženě. Nenapadá mě nikdo, kdo by u sebe nechal přenocovat dva démony. A co víc mě zaráží, že je jich pánové nechali.
„Zůstaneme u toho blonďáka. Jak se jenom jmenuje?“ Zamyslí se Akemi. Sasuke, který byl celou dobu zticha, vyprskne smíchy. Podíváme se na něj.
„Jen si představ, jak Naruto nabízí démonům ubytování.“ Řekne klidněji. To vyprsknu smíchy já.
„Jo, Naruto, tak se jmenoval.“ Dodá Akemi.
„Mám trochu lepší náladu. Akemi, nechceš s náma jít do Ichiraku?“ Navrhuju.
„Jo, co to je?“
„Uvidíš.“

V Ichiraku se posadíme na volné barové židle. Samozřejmě tam sedí Naruto se Sakurou.
„Ahoj, Chikako a Sasuke.“ Pozdraví Sakura.
„Ahoj, Sakuro.“ Pozdravíme ji.
„Lidi, tohle je Akemi. Sestra Yasua.“ Představím ji ostatním.
„Jé, ahoj blonďáku.“ Pozdraví poťouchle Akemi .
„Ahoj démonice.“ Dodá Naruto stejně legračně. Usměju se na ně. Je prima vidět je zase šťastné. Objednám si rámen a zjistím, že mám strašný hlad. S nepředstíranou chutí se pouštím do super vonícího jídla. Ohlídnu se na Akemi a s potěšením vidím, jak se baví a směje s Narutem nad miskou rámenu. Zahřeje mě u srdce. Dneska je špatný a smutný den, přesto se dokážou smát a dál užívat života.
„Dnešek nemusí být jen smutný.“ Pronese s úsměvem Akemi.
„Jo, to nemusí.“ Přikývnu také s úsměvem. Kouknu se zpátky na svou misku a zjistím, že už je prázdná. Nevadí, asi se půjdu projít. Zvednu se, poděkuji za jídlo a zaplatím. Akemi udělá to samé a následuje mě ven. Obě víme, že si musíme promluvit. Sasuke to taky pochopil, takže zůstal s Narutem a Sakurou vevnitř. Neujdeme daleko, Ichiraku máme ještě v dohledu, a najednou se ozve řev.
„Chodíte spolu?!“ Vykřiknou známé dva hlasy. V duchu se usměju. Asi jim to Sasuke řekl. Sice to bylo jasné, ale stejně to musí být překvápko, když vám to někdo řekne osobně.
„O čem se chceš bavit?“ Protrhne ticho Akemi.
„Nechci se bavit o něm.“ Řeknu popravdě a pokrčím rameny.
„Opravdu? A o čem teda?“ Zeptá se mě s nazdviženým obočím.
„O tobě.“
„A co chceš vědět?“
„Jak dlouho tu zůstanete? Proč nejdete domů?“
„Zůstaneme tu, dokud nebudeme vědět, že jsi v pořádku. Požádal nás o to.“ Odpoví neutrálně, ale já poznám, že je v tom něco víc. Alespoň na její straně.
„Dobře.“ Přikývnu. Procházíme Konohou a přitom míjíme různé lidi. Někteří se hádají, někteří si projevují lásku, někteří se smějí. Jak bezstarostný život. Po chvilce chození dojdeme zpátky k Ichiraku a zjistíme, že už tam zůstal jen Sasuke. Na přivítanou mě políbí a chytí za ruku. Po očku kouknu na Akemi. Na chvilku se zatvářila závistivě. To snad…! Že by šla po Sasukem? Ne! To je blbost! Už jsem paranoidní. Potřebuju spánek.
„Půjdeme?“ Zeptám se ho.
„Určitě.“ Přikývne.
„Tak zatím, Akemi.“ Pozdravím ji a se Sasukem se vydáme do našeho bytu.

Ráno mě probudí jasné sluneční paprsky. Zamrkám a posadím se. Mám nádherný výhled z francouzského okna na ranní Konohu. Na sobě mám Sasukeho triko, které mi půjčil na spaní a kalhotky. Posadím se na koberec u okna a zadívám se na oblohu. Je tak krásně! Žasnu potichu. Najednou někdo zaklepe.
„Dále.“ Pokynu. Do dveří vejde Sasuke. Jeho havraní vlasy jsou trochu rozcuchané a neupravené, na sobě má jen kalhoty od pyžama a na tváři má andělský úsměv. Stejně vypadá nádherně. Zato já musím vypadat děsně, když mám rozcuchané vlasy. Také se na něj usměju a natáhnu se pro objetí. Sedne si ke mně a ovine mě svalnatými pažemi. Společně si vychutnáváme nádhernou chvilku. Na vteřinu se mi v duchu objeví Yasuo. Hned ho však pošlu do pozadí, protože nemá cenu kazit tuto chvíli. Sedíme tam už dlouho a oba mlčíme.
„Půjdu se osprchovat.“ Prolomím ticho a políbím ho. Přikývne a usměje se. Vstanu a odcházím do koupelny. Svléknu se a přejdu do vany. Napustím si teplou vodu a relaxuji. Je mi strašně příjemně.

Přijdu do pokoje a zjistím, že tam Sasuke pořád je. Ale od okna přešel do postele a usnul. Usměju se a políbím ho na čelo. Je rozkošný, když spí. Obléknu si moje každodenní oblečení. Ještě, že ho skoro každý den peru. Uvařím Sasukemu vajíčka a opustím byt. Myslím, že se půjdu kouknout za Narutem.

Před Narutovým bytem se zastavím. Už už chci zaklepat, ale v tom něco zaslechnu.
„Ty chceš, aby se do tebe zamiloval ten lidský mladík?“ Říká muž.
„Ano. Chci, aby se do mě bezradně zamiloval a neměl oči pro nikoho jiného. Sloužil by mi a plnil všechna přání. Navíc se mi taky líbí.“ Odvětí ženský hlas.
„Co s ním budeš dělat?“ Ptá se muž. Asi sem u jiného bytu. Pomyslím si. Počkat. To je Hiroshi!
„Má jméno. Sasuke. Prostě tu zůstanu, dokud …“ Zbytek co Akemi řekne, neslyším. Odstupuji od dveří s vyděšeným výrazem. Otočím se na patách a utíkám s pláčem domů. Nevím, proč mě to tak vzalo, když se ještě nic nestalo. Asi proto, že v ní vidím hrozbu, konkurenci a závidím ji její krásu. Proč se to děje? Zrovna teď. On by mi určitě pomohl. Rozbrečím se ještě víc. Doběhnu k bytu a vyběhnu po schodech nahoru. Vběhnu do ložnice a spatřím Sasukeho jak sedí na posteli. Panebože, co mu mám říct?! Pravdu? Možná by to bylo dobré říct, aby na ni dával pozor. Nebo radši ne? Já nevím!

Naslouchej svému srdci. Co říká? Ano? Tak mu to řekni. Neřiď se mozkem, nebo podvědomím. Řiď se srdcem a řekni to své lásce.

Napovídá mi vnitřní hlas, který zní jako…Yasuo!
Sasuke se na mě ohlédne a vytřeští na mě oči.
„Proboha, proč brečíš?! Stalo se něco?“ Ptá se mě vyděšeně a běží mě obejmout. Sedneme si na postel a on si mě přivine na klín. Vypovím mu, co jsem slyšela a schoulím se mu do náručí. On jen chvíli mlčí a já dostanu strach. Myslím na nejhorší.
„Neboj se.“ Pronese a já k němu překvapeně vzhlédnu.
„Nikdy bych tě neopustil. To si pamatuj.“ Řekne a usměje se na mě. Neodolám a začnu ho líbat. Nechci ho pustit. Nikdy. Takhle bych byla napořád. Odtrhnu se a podívám se na něj. Usměju se. Najednou někdo zaklepe. Nadzdvihneme obočí a jdeme se podívat ke dveřím. Otevřu dveře a málem musím sbírat svou čelist ze země.
„Nepozveš mě dál, Sasuke?“