Sedm moří VI. - Luxusní byt za šesti dveřmi

Od rozšíření drbů už uplynul skoro měsíc a všichni už náš vztah brali jako samozřejmost. Spíš se mě vyptávali, když jsem někde byla bez Kakashiho. Moc jsem ty otázky ráda neměla. Jak jim mám asi tak odpovědět na to, jak se má Kakashi? A byla tu i jistá část, která chtěla vědět, jestli budeme mít taky někdy miminko, což jsem upřímně nechápala. Jsme spolu sotva čtvrt roku a už je zajímá tohle? A modré z nebe by nechtěli? Ale...
Dobře, docela se bojím, že jim udělám velikou radost.
Nemysli na to, Uzumaki.
Merde, já se tak bojím.
Dny ubíhaly a blížila se další důležitá událost, kterou byly chuuninské zkoušky. Kvůli jistým věcem jsem totiž pořád ještě byla genin.

Mrazivý vítr řezal do tváří. Proklínala jsem tuhle zatracenou misi. Už pětkrát předtím jsem o možnost stát se chuuninem přišla. Poprvé mě vyhodili od písemné zkoušky, podruhé jsem se nemohla zúčastnit kvůli vleklé nemoci, potřetí
onemocněla pro změnu Aiko (z týmu), počtvrté jsem ležela v nemocnici se zlomenou kostrčí, popáté jsem prohrála v druhé části a teď, když mám třetí šanci, mě pošlou na tuhle blbou zbytečnou misi. Kdo stojí o to chránit nějakého protivného perverzního ožralu, když mezitím všichni jeho vrstevníci z vesnice bojují o život v důležitých zkouškách? Kdyby vrstevníci. Půlka z nich už se o tyhle zkoušky starat nemusí. Jenom já mám takovou smůlu a budu genin ještě ve dvaceti.

Ani o rok později mi zkoušky dvakrát nevyšly, protože na mě nezbyl tým. Když mi bylo sedmnáct, dali mi další misi a už jsem měla chuť někoho zabít, potom mě díky lidem z týmu zase vyhodili od písemné zkoušky. A teď mě čekají znovu. Snad nebude Tsunade pokračovat v sabotáži.
Zkoušky se blíží hodně rychle a já doufám, že budu mít tým.
Šla jsem koupit něco k jídlu, když jsem zaslechla hlasy.
„Já nechci, Konohamaru-chan! Já se bojím!“
„Tak my půjdeme s Udonem sami! Viď, Udone!“
„Ale já taky nechci,“ hlesl kluk s kulatými brýlemi. Rozhodla jsem se vylézt.
„To jsi ty!“ ukázal na mě Konohamaru. „Kakashiho holka!“
„Jak jsi na to proboha...“ zalapala jsem po dechu.
„Vědí to všichni, ale já už dávno. Špehoval jsem tě,“ prohlásil hrdě.
„Až nebudu potřebovat člověka do týmu, zabiju tě,“ opáčila jsem sladce. 
„Ty jsi kromě Kakashiho holky taky genin?“
„Ne, jdu na ty zkoušky pro zábavu.“ Sarkasmus, Konohamaru. Doufám, že ho pochopíš.
„Fajn, tak já budu v týmu s tebou a s Udonem...“
„NE!“ usadil ho Udon. „Nikdy!“
„Já půjdu,“ ozvala se najednou Moegi. Udiveně jsme si ji přeměřili.
„Slyšela jsem, že v týmu musí být tři, a když je Udon srab, tak ať si sedí doma.“
Měla jsem dohodnutý tým a dny dál ubíhaly. Trénovali jsme jako blbci a zdálo se, že mi tyhle zkoušky konečně vyjdou. Týden před tou písemnou ale nastaly menší komplikace. Ten víkend jsem jako vždycky trávila u Kakashiho.
„Co si dáš k snídani?“ zeptal se mě.“ Já ale na snídani neměla ani nejmenší chuť.
„Nic, díky. Je mi špatně.“ Oběd už jsem jedla a večer mi vůbec nic nebylo. A bála jsem se mnohem víc. Když k tomu přidám ještě tu další okolnost, mám takový pocit, že těm lidem udělám radost.
Ráno v neděli mi bylo úplně stejně jako ráno v sobotu. A odpoledne zase v pohodě. A v pondělí ráno mi taky nebylo nejlíp. A když jsem si stoupla na váhu, potřetí se potvrdily mé nejhorší obavy.
„Kakashi, tohle je v háji,“ prohlásila jsem, když jsem se vrátila do obýváku.
„Co je v háji?“ zeptal se udiveně.
„Ještě to nevím jistě, ale budu muset za Tsunade. Asi...“ Přeskočil mi hlas. „Asi jsem těhotná.“ Kakashi zkoumal, jestli si nedělám srandu, ale můj vyděšený pohled ho utvrdil v tom, že je tohle krutá realita. Prohlížel si podlahu a byla jsem si jistá, že přemýšlí o tom, kdy se to stalo.
„Máš pravdu, je to v háji,“ pronesl nakonec tiše. „A zajímalo by mě, jak zareaguje Tsunade.“
„Nechtěj vědět. Ale já za ní budu muset.“
„Nebudeš. Ještě je tu Sakura,“ prohlásil nadějně.
„To je pravda. Jdu ji najít,“ rozhodla jsem se a málem jsem vyrazila dveře, jak jsem vystartovala.
„Naruto, neviděl jsi někde...“ zavolala jsem na bratra, který se cpal ramenem.
„Proč nejsi doma?“ prohlásil ublíženě místo odpovědi na otázku. „Chtěl jsem tě pozvat na ramen.“
„Promiň, byla jsem u Kakashiho.“
„Kakashi-sensei mi krade sestru,“ zamumlal ublíženě Naruto.
„Fajn, ale sestra teď hledá Sakuru. Nutně a rychle.“
„A ramen si nedáš?“
„Ne, je mi špatně. Proto ji hledám,“ zalhala jsem.
„Sakura-chan je dneska s Tsunade a trénujou.“ No do háje. Tsunade mi tak chyběla. „Ale říkala, že se sem vrátí na oběd, a za pět minut by měla dorazit.“
„Fajn, tak já tu na ni počkám,“ řekla jsem a sedla si na židli. Za chvíli přispěchala Sakura.
„Čauky,“ pozdravila nás vesele. „Dneska asi na ramen nejdu, nemám hlad, ale můžeme si popovídat.“
„Sakuro, potřebuju tě kvůli jednomu menšímu problému,“ řekla jsem. „Promiň, Naruto, ale je to důležitý.“
„Přijdu, až to dořešíme,“ slíbila Sakura. Odešla se mnou ke mně domů.
„Tak co?“ zeptala se.
„Asi jsem těhotná.“ Sakura mi věnovala šokovaný pohled. Ten Kakashiho mi stačil, další jsem opravdu nepotřebovala.
„Kakashi-sensei?“ zeptala se jenom. Přikývla jsem. Slíbila mi, že to za chvíli budu vědět jistě.
„Tak co?“ vyzvídala jsem s nadějí v hlase (které jsem se chytala jako tonoucí stébla), když se mnou skončila. Sklopila hlavu a řekla: „Chtěla jsi jít ke zkouškám?“ Další přikývnutí. 
„Tak nemůžeš. Jsi ve druhém měsíci.“ Sevřel se mi žaludek a musela jsem se opřít o zeď, protože se mi klepala kolena. Vlastně jsem se klepala celá.
„A nedá se to nějak přerušit?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Dá.“ Něco v jejím hlase mě přinutilo se zeptat.
„Ale není to úplně nejlepší řešení, co?“
„Je to nebezpečná operace.“
„To už tu dlouho nebylo,“ pokusila jsem se o úsměv.
„Kakashi-sensei měl štěstí,“ přikývla Sakura.
„No, jestli se dá moje štěstí měřit podle chuuninských zkoušek, tak je ta operace sebevražda.“
„Umřela bys jenom v hodně, hodně krajním případě. Ta pravděpodobnost je tak mizerná, že skoro není,“ ujistila mě Sakura a slíbila mi, že se o mém dítěti Tsunade nedozví, dokud to nebude poznat nebo jí to sama neřeknu.
„No, o tom mluvím. Se svým úžasným štěstím bych umřela.“
„A jak to vlastně bylo s těmi...“
„Zkoušky? Vždycky mě buď vyhodili, nebo jsem se ani nemohla zúčastnit, a většinou to, že mě vyhodili, nebyla ani moje chyba. Jenom poprvé.“ Sakura mi věnovala soucitný pohled.
„Teď asi hodně dlouho ke zkouškám nepůjdeš, pokud si necháš to miminko.“
„Tak dobře. Díky za to ujištění. Kdybych měla jít za Tsunade, asi bych to nepřežila. Doma to proberu s Kakashim,“ řekla jsem. Podívala jsem do zrcadla a všimla jsem si, že jsem bílá jako stěna. Šly jsme zpátky za Narutem. Okamžitě si všiml mého obličeje.
„Nejsi nemocná, Nanami-chan? Jsi úplně bílá.“
„Asi jsem,“ podařilo se mi vyslovit. „Jdu si lehnout do postele a donutím Kakashiho, aby mi uvařil čaj.“ Rozloučila jsem se s Narutem a Sakurou a vlekla jsem se zpátky. Cestou do mě málem vrazila Hinata.
„Nami? Je ti špatně?“ zeptala se starostlivě.
„Ne, teda vlastně jo, ale ze stresu. Právě jdu oznámit Kakashimu, že bude tatínek.“ Hinata si skousla spodní ret.
„Tak hodně štěstí,“ řekla a někam odběhla. Já jsem se jako tělo bez duše dovlekla ke dveřím a zaklepala jsem. Otevřel mi Kakashi. Když uviděl můj bledý vystresovaný obličej, všechno mu došlo. Já jsem si lehla na postel, objala jsem si rukama kolena a koukala do blba.
Jsem v kýblu a už mi nepomůže ani horké jezírko.
„Nanami?“ Kakashi seděl vedle mě na posteli a tvářil se podobně vyčerpaně a ustaraně jako já. „Co říkala Sakura?“
„Druhý měsíc,“ hlesla jsem tiše. „Musela to být ta noc s ramenem a saké.“
Řekla jsem mu o všem.
„Nechoď na ni,“ přerušil mě, když jsem mluvila o operaci. „Nějak to zvládneme.“ Přikývla jsem.
„Uděláme radost TenTen, Hinatě a Ino. Ale,“ zamračila jsem se, „otázka je, co na to řeknou ostatní.“ Objal mě a ujistil mě, že to všechno nějak zvládneme, ale úplně jistě to neznělo. Kvůli Narutovu naléhání jsem se vrátila domů a nezůstala jsem celý týden u Kakashiho. Okamžitě u mě byla Hinata. Všechno jsem jí řekla.
„Máte oba celkem odvahu,“ prohlásila, když všechno slyšela
„Odvaha by byla jít na tu operaci,“ ušklíbla jsem se. „Ale nechtěla jsem riskovat.“

Další ráno, tentokrát je ale zataženo. Dneska nás znovu čeká to cvičení s hledáním Kakashiho, ale pochybuju, že mě někam pustí. Natáhnu ruku, ale není tu. Vlastně tu být ani nemá, jsem doma. Budík ještě nezvonil, tak se jenom otočím na druhý bok a ještě zkouším usnout. „Nanami,“ ozve se od dveří. Kdo to sakra je? „Itachi?!“ „Pojď se mnou, Kakashi ti za to nestojí.“ „Víš jak?“ „Prostě to vím. Jen tak mimochodem...“ „Mimochodem co? Nech mě na pokoji,“ zasyčela jsem na Uchihu. „To dítě možná není jeho.“ „A čí by asi bylo? S nikým jiným jsem...“
„To si jenom myslíš.“ Únava ze mě spadla.
„Vy prasáci hnusný!“ zaječela jsem na něj. „Kdo z vás to byl?!“ Itachi se dramaticky otočil dokola a prohlásil: „Sasuke bude strejda!“
„TY PRASE! ZABIJU TĚ, TY-!“ Sprostě jsem mu nadávala a snažila jsem se mu něco ošklivého provést, ale přece jenom to byl Itachi. Chytil mě a zkroutil mi ruce za zády.
„Půjdeš s náma,“ pošeptal mi spiklenecky.
„A co když je opravdu Kakashiho?!“
„Tak,“ Itachiho úsměv se ještě rozšířil, „ho dáme Hidanovi jako oběť.“ Zkusila jsem se osvobodit, ale nešlo to. Začala jsem ječet.
„NARUTO! NECHOĎ SEM! ZAVOLEJ NĚKOHO!“ křičela jsem z plných plic. Bráška samozřejmě vykoukl ze dveří.
„NECHOĎ SEM! Běž někoho sehnat!“ řvala jsem. Naruto přikývl.
„Zajímavé dilema,“ ušklíbl se Itachi.
„Jinchuurikiho, nebo tuhle kočičku? Co myslíš, kočičko?“ Kočička dala najevo svůj názor tím, že Itachimu ohodila plášť. Moje ranní nevolnosti ještě nezmizely a to, co se mnou dělal, mému žaludku rozhodně neprospělo. Zatvářil se znechuceně, ale nepustil mě. Byla jsem v šoku. Takže to dítě...
„Pusť mě, ty prasáku! Nechci s tebou NIC mít! NIC, ROZUMÍŠ?“ Kopla jsem ho tam, kde to chlapy nejvíc bolí. Vytřeštil oči a stiskl mi ruce tak, že se mi bolestí zatmělo před očima.
„Jediný důvod,“ zasyčel nakonec, „proč jsem tě okamžitě nezabil, je ten Uchiha uvnitř tebe.“
„Není to Uchiha,“ procedila jsem mezi zuby. „Věřím tomu.“
„To se ještě uvidí,“ vycenil zuby Itachi a táhl mě pryč. „Venku čeká Deidara s jílovým ptákem.“ Nedalo mi to a rozesmála jsem se, i ve své současné situaci.
„Co je na tom...“ nechápal Itachi.
„S jílovým... Ptákem,“ snažila jsem se zadržet smích.
„Nanami!“ zavolal Kakashi, který právě přiběhl. Podíval se na mě a zkoumal, proč se směju. „Co řekl perverzního?“ dodal nakonec znuděně.
„Řekl... Řekl, že venku čeká Deidara s jí...jílo...“ Další záchvat smíchu.
„...s jílovým ptákem,“ dopověděl za mě Itachi.
„Tak jsme se zasmáli, a teď ji pusť,“ řekl pomalu Kakashi. Kdyby uměl zabíjet pohledem, nezbylo by z Itachiho ani tolik, aby se to dalo pohřbít.
„To si věříš, Kakashi,“ ušklíbl se Uchiha a pak už jsem si nic nepamatovala. Když jsem otevřela oči, první, co mě napadlo, bylo, že Itachiho plášť utrpí další přímý zásah. Byla jsem přivázaná k jílovému ptákovi... Haha, k jílovému... No, stačí. Tak, že jsem byla otočená na Itachiho záda.
„Budu zvracet,“ varovala jsem je, když udělal Deidara další volný pád.
„Deidaro, koukej s tím přestat, nebo mi poblije záda,“ varoval ho Itachi a rozvázal mě. Sedla jsem si a snažila jsem se uklidnit rozbouřený žaludek. Marně. Namířila jsem na Itachiho.
„Fuj!“ zařval. „Příště se laskavě otoč jinam!“
„Ani mě nenapadne,“ ujistila jsem ho. „Příště se trefím na hlavu.“ Itachi procedil mezi zuby něco hodně sprostého, ale letěli jsme dál a nepřizabil mě. Fajn, tohle mi vyhovuje. Otázka je, co udělá, pokud to dítě nebude jeho.
„Už chápeš, proč jsem tě tehdy nechal utéct?“ ozval se najednou.
„Jo,“ zavrčela jsem. „Rozmnožit se a pak už se o mě nezajímat, co?“
„Nezajímat? A co děláš tady?“
„Protože by to dítě mohlo být tvoje, chceš mě držet v bezpečí. Takže to není zájem o mě, já jsem ve tvých očích v podstatě jenom nutné zlo a mluvící nádoba na mimino. Nemám pravdu?“
„Chytrá holka,“ prohlásil arogantně Itachi a Deidara začal klesat.
„Držte si klobouky, poletíme z kopečka!“ zavýskl a dostal od Itachiho facku.
„Ne. Dneska ráno jsem si myl vlasy, Deidaro.“
„Má pravdu,“ ušklíbla jsem se. „Když budeš klesat moc rychle, udělá se mi špatně.“ Itachi zuřil a mě poprvé napadlo, že tohle bude nakonec celkem zábava. Protože kdo má možnost půl roku štvát všechny Akatsuki a vědět, že se mu nic nestane? Přesně tak. Já. Ale dost dlouho neuvidím Konohu...
„Tak jsme tady,“ strčil do mě Itachi. „Vystupovat. A vypereš mi plášť, nebo...“
„Nebo co? Chceš svého potomka, nebo ne?“
„Chci, ale...“
„Jestli potratím, tak ho mít nebudeš, že?“ rozvíjela jsem svou teorii a něco mě napadlo.
„A když jsem byla za Sakurou, tak říkala, že je tohle těhotenství hodně rizikové a že i nejmenší stres může mít závažné následky.“ Kecy. Sakura řekla, že jsem úplně v pořádku a nemusím se ničeho bát.
„Tak fajn. V tom případě nemá smysl tohle dítě dál...“ Bylo mi jasné, na co myslí.
„A taky říkala něco o tom, že když potratím, hrozí mi neplodnost.“ Tak tohle, přátelé, jsou ještě větší kecy. Ale Itachi mi to spolkne i s navijákem. Zaťal pěsti.
„Měl jsem si vybrat někoho zdravýho a normálního,“ zavrčel. „Místo toho budu muset obskakovat tuhle slečinku. Ale vlastně pořád ještě...“
Ne, potřebuješ mě, kamaráde. Tohle ti prostě neprojde.
„Ale mě přece nemusíš obskakovat,“ usmála jsem se mile. „Stačí, když mi nebudeš ubližovat, já se o sebe postarám sama. A navíc...Syn dcery čtvrtého Hokage a Uchihy Itachiho. Nebo dcera, to je jedno. Ale nezní to skvěle?“ Itachi se snažil ovládnout svůj vztek. Nakonec se mu to povedlo a zachoval si svou obvyklou chladnou tvář.
„Zamknu tě tady a budu ti sem nosit jídlo. Ostatní tu nejsou, jenom ty a občas já.“
„A já,“ dodal Deidara.
„Jo, ale ty sem nepolezeš. Ještě bys mi ji znásilnil nebo tak něco. A pak bych tě roztrhal na kousky, protože by to pro ni byl stres a ona by potratila a já bych neměl svého malého Uchihu!“
„Moc tě to bere, Itachi,“ poznamenal Deidara. „K čemu ti bude malej Uchiha? Jenom k tomu, aby se Akatsuki museli starat o malýho protivnýho haranta.“ Ne, Deidaro, sakra! Jestli ho přesvědčíš, že mě nepotřebuje, asi mě zabije! Chvíli jsem sledovala jejich hádku a pokusila jsem se utéct.
„Tak ty takhle?“ objevil se přede mnou Itachi. Zhluboka se nadechl a vydechl, aby na mě nezačal řvát. „Pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ řekl a hlas se mu třásl potlačovaným vztekem. Chytil mě za zápěstí a táhl mě po schodech nahoru do malého, hezky zařízeného bytu. Byl opravdu pěkný. Byt, ne Itachi. Itachi je hnusnej prasák. Nechal mě v bytě a slyšela jsem, jak zamyká a pečetí dveře. Lehla jsem si na postel. Voňavé, čerstvě vyprané povlečení, krásné světlé místnosti... Vypadalo to tu líp než v mém vlastním bytě. Byla jsem docela vyčerpaná z dnešních událostí, takže jsem si lehla a usnula jsem.
„Vstávej,“ probudil mě Itachi. „Nebo budeš mít studenou večeři.“ Unaveně jem se zvedla a zavrčela jsem, že je mi to jedno.
„Ale mně to není jedno, protože jsem to hodinu vařil, takže to hezky sníš.“
„Ty vaříš?“
„Ne, jídlo padá z nebe. Co je to za blbou otázku?“ zamračil se Uchiha.
„Ale... Vám nevaří Konan? Nebo Deidara?“
„Deidara není ženská, i když to tak vypadá, a Konan nám kdysi uvařila večeři. Poprvé a naposledy.“
„To ji to tak nebaví?“ Itachi mi přisunul misku. Ramen.
„Ne, ale ta večeře byla nepoživatelná.“ Představila jsem si devět členů Akatsuki, jak sedí nad miskami a snaží se neurazit Konan. Byla to celkem vtipná představa. Ochutnala jsem Itachiho ramen.
„Vaříš líp než Konan,“ uznala jsem, i když nerada. A ještě míň ráda jsem si připustila, že vaří líp než Kakashi. Vzpomněla jsem si na něj. Na jeho objetí, jeho otrávené poznámky o mém dvojsmyslném humoru, na domácí ramen, na společné čtení na lavičce v parku, na tu noc, kdy mě hledala celá Konoha... Nebreč. Ne před Itachim. Ještě kdyby nebrečet bylo tak jednoduché. Nechala jsem své vlasy spadnout dopředu, aby mi Itachi neviděl do očí. Otráveně vzdychnul.
„Na Kakashiho zapomeň,“ řekl. „Už tě odsud stejně nepustíme. Až mi vychováš Uchihu, budu možná hodný Itachi a nechám tě, aby ses vrátila do Konohy, ale to potrvá nejmíň dvanáct let.“ Jestli si myslel, že mě tím uklidní, myslel špatně, protože se stal pravý opak.
„Kreténe,“ zamumlala jsem.
„Neřvi, sakra! Chci svoje dítě! Víš co, pustím tě na vycházku! Chceš? Co mám udělat, aby ses přestala takhle stresovat?“
„Pustit mě domů,“ ušklíbla jsem se. „Jestli chceš, pošlu ti to mimino, až mu bude devět.“
„A určitě bys ho poslala. Vlastního syna.“ Zase měl pravdu, blbec.
„Vychovej si ho sám, tys chtěl dítě!“ začala jsem na něj ječet. „Já jsem nikdy nechtěla dělat chůvu tvýmu malýmu harantovi, já chtěla žít v Konoze s Kakashim!“
„O TEBE TADY NEJDE,“ zarazil mě Itachi. „Tady jde o mě a moje dítě, které bude mým nástupcem.“
„Víš co? Vsadíme se,“ rozhodla jsem. „Když bude to dítě tvoje, zůstanu tady do jeho dvanácti let. Když bude Kakashiho, necháš mě jít zpátky do Konohy a na rozmnožování si najdeš někoho jinýho.“ Itachi přemýšlel.
„A proč bych tě neměl prostě znovu znásilnit a udělat ti další dítě?“
„Protože pokud to uděláš, já zase udělám všechno proto, abys to dítě nedostal do rukou,“ usmála jsem se. „Jako třeba to, že se po půl roce zabiju, nebo tak něco. A když bude tvoje,“ napadlo mě najednou, „vychovám ti ještě další dvě. Bez řečí, protože jestli tu budu trčet dvanáct let nebo patnáct... To už je vlastně jedno.“
„Další dvě? Bez řečí? A říkáš, že kdyby to bylo Kakashiho a já to věnoval Hidanovi, tak bys mi další dítě zabila? Ale já si vždycky můžu najít jinou, víš o tom?“
„Jo. Ale která ti vychová tři děti a nebude s ní nejmenší problém?“
„Dobře, vyhrála jsi. Sázka se přijímá.“
„Smlouvu, podpis vlastní krví.“
„To je pro blb... Tak fajn,“ souhlasil otráveně a napsali jsme smlouvu. A teď, pro ty z vás, kterým to ještě nedošlo, jsem vyhrála. Protože když se podíváte na dobu mezi mým znásilněním a „nocí s ramenem a saké“, zjistíte, že to jsou asi dva měsíce. Dokazuje to věta Další dva měsíce se číslo šest nezvedlo. A to znamená, že bych v té době už dávno věděla, že něco není v pořádku. Takže jsem si na devadesát devět celých devět periodických procent jistá, že je to dítě Kakashiho a že Itachi je pitomec. Teď musím jenom doufat, že smlouvu dodrží...
….....
,,Tsunade-sama!“ vrazil do kanceláře Kakashi. „Oni – Akatsuki – Itachi...!“
„Nauč se klepat,“ pronesla naštvaně Tsunade. Hatake se odporoučel z kanceláře, chvíli počkal na chodbě a pak zaklepal na dveře.
„Dále.“
„Tsunade-sama, unesli Nanami!“ Tsunade se zamračila. Nejspíš hledala důvody, proč by to dělali. Kakashi byl silně nervózní. Teď už se nebál jen o Nanami, ale i o jejich nenarozené dítě. Věděl, že by to měl Tsunade říct, ale ze snadno pochopitelných důvodů se mu nechtělo. A hlavně... to, co Naruto vyslechl... To byl ten důvod, proč Nanami unesli. Kakashi se v duchu hádal sám se sebou. Prozradí důvod Nanamina únosu a nechá se děsivě seřvat od Tsunade, nebo ho neprozradí a...? Jeho i Tsunadiny úvahy přerušilo hlasité zaklepání na dveře. Dovnitř vešla Hinata.
„Kakashi-sensei? Kde je Nanami? Hledám ji po celé Konoze, ani u jednoho z vás nikdo nebyl... Zrovna jsem chtěla Tsunade-sama nahlásit její zmizení... A mimochodem, gratuluju! Už máte nějaké jméno?“ Kakashi se psychicky připravil.
„Jméno? Gratuluju?“ zamyslela se Tsunade. „KAKASHI?! Mám tomu rozumět tak, že je těhotná?!“
„Hai.“ Kakashi přikývl a sklopil hlavu. Pořád myslel na větu o malém Uchihovi. „Ale možná...“
„MOŽNÁ CO? PŘIJDE TI TO V POŘÁDKU? JE Z TVÉHO TÝMU A JE O DVANÁCT LET MLADŠÍ!“
„Je jí osmnáct!“ ohradil se Kakashi. „A to dítě bude možná mít Sharingany! Proto ji taky Itachi unesl!“
„Sharingany?“ pozvedla obočí Tsunade. Kakashi přikývl a začal vyprávět, co se dozvěděl od Naruta. Tsunade se zamračila. Kakashiho napadlo, že je vlastně číslo osm, ne sedm, a došlo mu, proč mu to tak vadilo. Bylo to jako být jenom další v pořadí, nebýt nic zvláštního. Ale bylo mu jasné, že pro Nanami není jenom „osmička“.
„Musíme ji začít hledat. Shizune! Hinata už tu je, tak zavolej Shikamara a Nejiho! Půjde s nimi Kakashi.“ Shizune málem upustila svoje prasátko. „HNED!“ Když byla Shizune bezpečně venku, Kakashi rychle vytáhl z kapsy knížku a začal si číst. Zdálo se, že chce Tsunade něco říct, ale pak nad tím mávla rukou a vrátila se ke své práci.