Naruto Icha Icha special 28

„Kankurou?“ probrala ho z jeho myšlenek a tak konečně přestal skenovat její tělo. „Podáš mi ručník, prosím?“ požádala ho a hlavou kývla nad sebe. Kankurou se postavil a natáhl se pro něj. Ino si ani nevšimla, že jí na krk spadla zbloudilá fialová kapka z Kankurova obličeje. Když jí předal ručník, vylezl konečně z vany.
„Díky,“ poděkovala mu a jen, co se otočil zády, vstala a omotala si osušku okolo těla. Myslela, že shinobi odejde, jenže ten místo toho přešel do rohu koupelny, kde bylo umyvadlo, a začal se svlékat. Byl od Ino jen kousek, takže mohla vidět vypnuté svaly na jeho zádech, stejně jako vymakané bicepsy. Její předešlá představa se stala živou skutečností, dokonce dokonalejší. Němě na něj zírala, když si kroutil promočené oblečení, ze kterého kapala voda, a při tom se mu vzpínalo veškeré svalstvo. Chvíli se přemáhala, než vyšla z vany, pak se otočila zády a začala se utírat. Když se osušila a oblékla, pomohla převlečenému Kankurovi uklidit koupelnu, takže když se vrátil zbytek týmu, bylo všude tak, jako před odchodem.
Kiba se unaveně svalil na postel, když se ho Ino zeptala co koupili.
„Nic extra, rýžový chleba a další věci.“ Shikamaru položil batoh s novými zásobami na stůl v rohu místnosti a došel k poslední neobsazené posteli.
„Co jste tu mezitím dělali?“ zeptal se se zívnutím. Kankurou už chtěl začít něco líčit, ale Ino ho rychle zastavila:
„Nic, co bychom dělali, odpočívali jsme.“ Nechtěla, aby se o jejich malém incidentu někdo dozvěděl, obzvláště ne Sai, ke kterému by se to mohlo skrze ukecaného Kibu velmi rychle dostat. Ani si nevšimla, že ji Kiba pobaveně pozoruje. Když se na něj podívala, jeho ústa se zvlnila do potutelného úsměvu. Shikamaru si šel odskočit, takže je ignoroval. Ino se na Kibu tázavě podívala.
„Co je?“ zeptala se ho trošku rozhořčeně, protože takový pohled se jí vůbec nelíbil.
„Říkáš, NIC jste nedělali?“ zdůraznil slovo nic a stále se usmíval nebo spíš škeřil. Přitom prstem ukázal na něco na jejím krku. Jakmile Shikamaru vyšel z koupelny, ihned tam Ino zamířila. Po levé straně nad umyvadlem se nacházelo menší zrcadlo. Hned si v něm začala prohlížet svůj krk, když vtom to spatřila. Fialovou skvrnku vypadající jako cucflek.
„Jak jsem k tomu, proboha přišla,“ ptala se sama sebe. „Sai mi krk ani nelíbal. Ledaže by Kankurou využil situace, když jsem byla ve vaně?“ podívala se na to zblízka. Poznala, že se jedná jen o barvu, ihned si krk umyla a osušila jedním ze suchých ručníků. Zkontrolovala, jestli je skvrna pryč a když zjistila, že jo, vydala se spokojeně zpátky do pokoje. Na Kibu vyplázla jazyk a ukázala si na místo, kde byl předtím „cucflek“. Kiba si zklamaně povzdechl. Chtěl se ještě zeptat, jak k tomu přišla, ale nakonec to nechal být.
U Shinova týmu
„Řekni mi jednu věc *škyt* proč mě nikdo nemá *škyt* rád?“ ptala se opilecky Karin Suigetsa. Byli v jedné z hospod poblíž jejich ubytovny.
„Protože moc piješ,“ sebral ji z ruky číšku saké, ze které se chtěla napít.
„N-ne, to není pravda… jen výjimečně.“
„Ty máš to výjimečně až moc často,“ zašklebil se na ni. „Hele, vrať mi to saké, já jsem si ho koupila!“ Chtěla si ho vzít, ale Suigetsu rychle uhnul rukou. „Nevrátím, už ho máš v sobě víc než dost,“ opáčil.
„Urusai kisama!“ naštvala se. „Vidíš, ani ty mě nemáš rád! Kdyby jo, vrátil bys mi to debilní saké!“
„Ale jo, mám tě rád…“ snažil se ji uchlácholit.
„To ti ale vůbec *škyt* nevěřím.“
Suigetsu na to nic neřekl. „Pojďme, už máš vážně dost,“ zvedl se po chvíli ticha, doufajíc, že Karin udělá totéž.
„Nejdu,“ odporovala však, „a nemám dost.“
„JO, máš!“
„Ne, a navíc mi pořád držíš saké. Přece ho tu nenecháš, natož abych za něj platila, když ho nikdo nevypije.“
Suigetsu se na ni podíval a pak do sebe hodil obsah číšky. „Tak už nic nepřijde nazmar, spokojená?“ tázavě se na ni podíval.
Karin vyvalila oči. „No…dobře.“ odklonila se na druhou stranu, aby si mohla ze zadní kapsy na svých kraťasech vytáhnout peněženku. Zápasila se zipem, až se jí urvalo zahrkování, přičemž se jí povedlo spadnout ze židle.
Suigetsu okamžitě zareagoval, sklonil se k ní a pokusil se ji zvednout. Sice nekladla odpor, ale ani se nesnažila vstát a tím mu pomoct. To značilo jediné.
„No, to snad ne…“ povzdechl si a zvedl spící dívku.
Číšník se na ně zkoumavě díval. „Zaplatíte to za ni, doufám.“
„Jo, jistě. Kolik?“ posadil Karin na židli a vytáhl peněženku.
„800 yenů.“
Suigetsu se nešťastně podíval do svých úspor. Vypadá to, že mu nic nezbyde, takže doufal, že má Karin dost peněz. Přeletěl ji pohledem a pak podal číšníkovi danou částku, nezapomněl prázdnou peněženku vrátit do kapsy u kalhot.
„Pije takhle často?“ zajímal se barman. Takový mlaďoch, zřejmě o ni měl zájem.
„Docela jo,“ potvrdil váhavě.
„To je škoda…Taková hezká holka…“
„No jo, co se dá dělat…“ uťal konverzaci a vzal Karin do náruče. „Na shledanou,“ rozloučil se.
„Nashle.“
Šel pomalu, neměl kam spěchat a navíc s Karin v náručí se ani spěchat moc nedalo. Všude byla tma, cestu mu osvětlovaly jen pouliční světla. Tahle situace se opakovala stále dokola a jeho to už unavovalo. Pokaždé když jde do hospody, tak si s sebou bere zrovna jeho, nikdy s sebou nevzala třeba Juuga. Pokračoval dál zahloubaný do svých myšlenek.
Z myšlenek ho vytrhl až Karinin hlas. Zastavil se a udiveně se podíval na dívku v jeho náručí, ale ta spala. „Že by se mi to jen zdálo? Asi jsem už unavený,“ podivil se, ale pokračoval dál.
Už ho začínaly bolet paže, když konečně dorazil na pokoj v penzionu, kde byli ubytovaní. Potichu otevřel dveře a zjistil, že je všude ticho a tma. Ramenem rozsvítil na chodbě a vešel do nejbližších dveří. Nacházely se tam dvě postele, na jedné z nich spala Hanabi stočená do klubíčka. Přešel tedy k té druhé a opatrně na ni položil Karin. Jako vždy ji sundal se zadrženým dechem boty, poté se otočil k odchodu, ale zarazil se, protože Karin začala něco mumlat.
„Ale já nechci Sasukeho, ale Sui…*mumlání*“
Podíval se na ni tázavým pohledem a všiml si, že jí zapomněl sundat brýle. Došel zpátky a natáhl se k jejímu obličeji, aby jí je sundal, když vtom ho Karin se slovy „Jé, Suigetsu! Ráda tě vidím,“ přitáhla k sobě a objala.
„Tohle se jí fakt zdá?“ ptal se sám sebe Suigetsu, když se na ni svalil jako pytel brambor. Držela ho tak pevně, že se nemohl zvednout.
Najednou ho ze sebe shodila. „Tak ty mě nemiluješ, ty hajzle?!“
Překvapený „žralok“ ležel na zemi, když si na něj Karin sedla a začala ho mlátit hlava nehlava.
„Do háje, Karin, vzbuď se už!“ zatřásl s ní, jakmile se trochu uklidnila. Kupodivu to zabralo a dívka se probudila.
„C-co to děláme? Kde to jsme?“ posunula si brýle, které měla stále na očích a pak se chytla za hlavu. „Áh, sakra, to bolí!“ zkroutila obličej do bolestné grimasy.
„Jsme v penzionu, před chvíli jsem tě sem donesl. Chtěl jsem ti sundat brýle, ale tys mě na sebe strhla, pak jsi mě shodila na zem a začala mlátit,“ vylíčil jí stručně události, které kupodivu zaspala.
„To jsem fakt udělala?… Ku*va, to je bolest!“ zaskučela
„Potichu, spí tu Hanabi.“
Karin se ohlédla a spatřila převalující se Hanabi. Mlčky se zvedla a vzápětí zavrávorala. Suigetsu se urychleně postavil, aby ji případně chytil, ale bylo pozdě, Karin se na něj už řítila.