Když má srdce svoji hlavu 1

Yosh! Jsem tu s novou povídkou, tentokráte z mé vlastní hlavy, nějakou dobu už mi tam leží, tak se o ni podělím.

První díl - Co takhle náš budoucí Hokage?

Dlouhými, spěšnými kroky jsem vyšla z nemocnice a bez rozhlédnutí či kradmého vzhlédnutí k jasné obloze jsem vyrazila do příslušné ulice. Snad mě nesežere zaživa, zadoufala jsem a přidala na rychlosti.
Vždy jsem bývala dochvilná a totéž jsem očekávala od druhých, poslední dobou jsem však ztrácela pojem o čase, jako kdybych trpěla nějakými neodvratitelnými výpadky. Ne, opravdu mě nenapadla žádná podobně zákeřná choroba, pouze jsem byla zatížena stoprocentním pracovním nasazením, což v tomto poválečném období nebylo nic zvláštního.
Zastavila jsem se přede dveřmi smluvené jídelny a dlaněmi si uhladila bílý špitální oděv, aby nevypadal tak pomačkaně. Zároveň jsem překontrolovala, zda ohon z krátkých vlasů sedí na svém místě a zastrčila si za ucho vypadnuvší pramínky, poté jsem konečně vstoupila do teprve nedávno zrekonstruované budovy.
Po zběžném obhlédnutí zhruba desítky hostů jsem se vydala ke kamarádce, seděla u malého stolku u stěny a evidentně mě nedočkavě vyhlížela.
„Já vím, jdu pozdě. Omlouvám se,“ vyhrkla jsem s pokorným výrazem a zadýchaně sebou hrcla naproti ní. Přeměřila si mě zkoumavým pohledem, posléze se zřejmě slitovala nad mým zbědovaným vzhledem a rozladěním semknuté rty se jí zvlnily do smířlivého úsměvu. Přestože válka oficiálně skončila před více než čtyřmi měsíci, pro Hokage, shinobi operující na velitelství, ačkoli již v rámci svých vesnic, lékařské ninji a dělníky volnější režim ani zdaleka nenastal.
Tsunade-sama byla plně zaměstnána záležitostmi, které byly kvůli bojům odložené do pozadí, a současně jednala o mírových smlouvách se spojeneckými národy, takže veškerou zodpovědnost za pacienty přebrala Shizune. Ta, bohužel, musela mnohdy dohlížet na Pátou, jež se ze vzteku z věčného vměšování feudálních pánů do situace uchylovala k pití, tudíž jsem častokrát mívala až šestnáctihodinové služby.
„Vypadáš vyflusle. Už chápu, proč jsi chtěla jít sem,“ zašeptala Ino naklánějící se ke mně blíž, aby ji stavbaři v pracovních mundůrech u vedlejšího stolu neslyšeli. Ve vesnici totiž stále probíhaly úpravy napravující škody způsobené Peinovou invazí.
„Už sis objednala?“ zeptala jsem se nechajíc její poznámku bez odezvy, i když měla pravdu, ve své lékařské uniformě jsem se v takové společnosti necítila tak nápadně. Na můj dotaz jen přikývla, neboť její zrak upoutal jeden z přítomných mladíků. Protočila jsem oči v sloup a raději se chopila jídelního lístku.
„Co? Podívat se snad můžu. Mimochodem, už jsi odepsala tomu klukovi, co ti dal v táboře milostné psaní? Podle tvého popisu to musel být fešák…“
Přes desky, v nichž jsem studovala nabízené pochutiny, jsem jí věnovala otrávený pohled.
„Já na takové věci nemám čas.“ Výsměšně si odfrkla.
„Prosím tebe, nechtěj mě rozesmát, Čelisko! Na randění si najde chvilku každý, neříkej, že sis nevšimla, jak se tu lidé párují? Jako by si po těch masakrech uvědomili, že život pro ně může skončit v pouhé vteřině,“ vytasila se se svým obvyklým postojem, na nějž bych opravdu těžko hledala protiargument. Jo, u shinobi většinou nehrál věk žádnou roli, smrt mohla přijít kdykoli, přesto jsem si v sedmnácti letech bez známosti nepřipadala tak indisponovaná, jako mě zřejmě viděla Ino.
„Seš si stoprocentně jistá, že Sasuke-kun už jde mimo tvůj zájem?“ odvážila se dál pokračovat v analýze mého milostného života, jež se pohyboval na bodě zmrzlého tučňáka. Prudce jsem zaklapla jídelák a obdařila ji ostrým, varujícím povzdechnutím.
„Ano, jsem!“ zavrčela jsem a blondýnka se chvatně stáhla zpět, rukama mávajíc v obranném gestu. Viditelně se jí ulevilo, když k nám přiběhla obsluha vyslechnout si i mou objednávku.
Sasuke… Nechápala jsem, proč jsem se k jeho návratu do Konohy tak slepě upínala. Celé ty roky jsem na to čekala a teď, když se ho Narutovi po společném poražení Madary podařilo přesvědčit, mě to nechávalo chladnou. Samozřejmě, dávno jsem nebyla tou dvanáctiletou poblázněnou holkou, ale šlo přece o Sasukeho… Já a tahle největší milovnice romantických aférek jsme byly jeho nejvěrnějšími fanynkami.
„Konečně jsme to dokázaly, co?“ vyslovila mé myšlenky nahlas. Ano, nakonec jsme se přes něho dokázaly přenést.
Natolik jsem se ztratila ve vlastních myšlenkách, že jsem téměř nepostřehla ten ďábelský záblesk v kamarádčiných očích.
„A co takhle náš budoucí Hokage?“ její váhavý hlas mě v tu ránu mrštil do reality.
Okamžitě jsem ji propíchla vědoucím pohledem, něco v jejím tónu utvrdilo mé podezření, že k tomuto tématu směřovala od samého začátku. Nervózně jsem si poposedla a rozhlédla se po číšníkovi, doufajíc v záchranu v podobě přineseného jídla. Dostaly jsem se do příliš nebezpečných vod.
„Co je s ním?“ pokusila jsem se o neutrální výraz. Na to ke mně vyslala netrpělivé zavzdychnutí.
„No tak, Sakuro, byly jsme kámošky, pak soupeřky, teď přítelkyně až za hrob… Věř mi, poznám, když k někomu chováš city.“
„Ino! Tak to není!“ zaprotestovala jsem, v mžiku se z nebezpečných vod staly peřeje. „Jsme přátelé, blízcí přátelé.“
„Dobře, jak myslíš. Nemůžeš ale popřít, že do tebe byl vždycky zamilovanej. Nevidím jediný důvod, proč byste nemohli být spolu,“ nepřestávala do mě rýpat.
Pevně jsem semkla víčka, abych zaplašila tu ostrou bolest vystřelující mi do čela a zlehka si promnula kořen nosu.
„Vsadím tyhle nový fešný botky, že by skočil po příležitosti vyjít si s tebou,“ mudrovala, zatímco pečlivě zkoumala mou tvář, „navíc, Naruto není vůbec špatná partie. Je dost v kurzu! Nejenže je to hrdina, který nesčetněkrát zachránil jak obyvatelé Konohy, tak vesnici samotnou, taky je to nejžhavější kandidát na post Hokage, až se feudální pánové proberou k rozumu a dovolí Tsunade-sama odstoupit z úřadu.“
„Pleteš se,“ řekla jsem břitce leč tiše, neboť nám právě bylo servírováno jídlo. „Taky mu už není dvanáct, přešlo ho to.“
„Děkujeme,“ poděkovala uklánějícímu se pinglovi. „Nesmysl. Co tohle… pozvi ho ven a uvidíš. Vládne přece emancipace.“ Potom se chopila hůlek a naplnila si ústa pořádnou dávkou rýže, za což jsem byla vděčná.
„S tím na mě nechoď,“ využila jsem té chvíle nemluvnosti k uvedení věcí na správnou míru, „s převzetím iniciativy nemám právě nejlepší zkušenosti, pamatuješ? Nějaký ten pátek zpátky jsem byla ochotná vzdát se všeho a pomoct Sasukemu-kun se pomstít a co jsem získala? Ránu do týla, falešné děkuju a nocleh na studený kamenný lavičce!“ Zuřivě jsem nabodla kostičku vepřového masa a ještě divočeji ho rozkousávala. Tahle konverzace mi lezla krkem, začínala jsem se dostávat do ráže.
„O pár let později jsem se svým vyznáním nepochodila líp! Naruto mě přede všemi odmítl a vmetl mi do tváře, že si lžu do kapsy! Takže ne, díky, nebudu se vnucovat!“ cedila jsem mezi jednotlivými sousty nasupeně. Ino na mě zírala s dokořán otevřenou pusou, samým úžasem nebyla s to promluvit.
„Sakuro…“
Zhluboka jsem do plic nasála vzduch, abych se uklidnila. I ona byla velmi časově vytížená, tudíž jsme se na oběd scházely jen příležitostně. Nechtěla jsem tyhle mé oblíbené chvíle pokazit hloupou hádkou, v skrytu duše jsem si byla vědoma, že to se mnou Ino myslí dobře.
„Omlouvám se, přehnala jsem to,“ připustila jsem a počastovala ji provinilým pohledem.
„Ne, to ty promiň,“ přerušila mě rychle. Vypadala zaraženě, asi ode mne podobnou reakci nečekala. Přinutila jsem se k úsměvu.
„No tak, Prasečino, nebuď tak skleslá. Jde se dál,“ mrkla jsem na ni vesele, lítost bylo to poslední, co jsem potřebovala.
„Naruto je… prostě Naruto. Zaslouží si někoho hodnějšího, někoho, kdo s ním nikdy nezametal jako s onucí. Smířila jsem se s tím, jsem v pohodě. Momentálně se musím zabývat něčím důležitějším než vztahy,“ ubezpečila jsem ji přesvědčivě a znovu se zaměřila na vábně vonící pokrm.
„Sakuro, všechny jsme tehdy byly dvanáctiletý královny dramatu a mrchy. Neměla by ses kvůli svýmu chování trestat.“ Se zrakem upřeným do talíře jsem jen ledabyle pokrčila rameny.
„Nebo za to jednoduše může karma…“

Cestou zpátky do nemocnice jsem tváří v tvář peroucímu slunci přivírala oči, takže si kolemjdoucí museli myslet, že se mračím na celý svět. Pravda je, že mé myšlenkové pochody plně zaměstnávala záležitost, kterou se Ino tak vehementně snažila rozpitvávat. Co v ní budilo dojem, že bych mohla k Narutovi cítit něco víc než přátelství?
Ano, starala jsem se o něho a strachovala… jako o týmového kolegu, samozřejmě. A ano, spoléhala jsem na něho. Teď byl jedním z nejsilnějších shinobi ve vesnici, ten proklatý slib splnil, všichni ho obdivovali, už mě víc nepotřeboval.
Vlastně mi až nyní došlo, že jsem ho od toho oslavného objetí na bitevním poli pořádně neviděla, natož abych s ním mluvila. Některé lékařské jednotky zůstávaly v táboře kvůli pacientům neschopným přesunu, zatímco ninjové z první linie se vydali stopovat Kabutův úkryt, v němž se údajně nacházel Yamato-taichou a Anko.
Momentálně zajisté trávil volno se Sasukem, jež byl do odvolání odsouzen k zákazu vycházení z domu, a mohla za ním jen malá skupinka lidí. I když jsem patřila mezi ně, dosud jsem neměla potřebu jít ho navštívit…
S úlevou jsem vešla do chladivé haly a ihned jsem spatřila, jak se ke mně řítí jedna ze sester.
„Sakuro-san, pacient ze sto šedesát trojky začal zničehonic krvácet do dutiny břišní, nemůžeme to zastavit!“ hulákala zadýchaně přes půl chodby.
Jo, mám na starosti mnohem důležitější věci, kývla jsem na vnitřní já, když jsem se za ní kvapně rozebíhala.