Vůle ohně, náš osud? - 07. Bolestivé návraty
Vložil Hayashi Tonakai, Út, 2014-05-20 21:14 | Ninja už: 4149 dní, Příspěvků: 28
„Rozum se na delší dobu zastaví v životě mnohokrát. Srdce jen jednou. “ (Holandské přísloví)
BOLESTIVÉ NÁVRATY
Oba cestovali jejími vzpomínkami. Před nimi se objevila lesní cesta. Postavila se doprostřed, aby zabránila dvěma pocestným v chůzi. Oba muži měli černé pláště s rudými mraky. Zastavili.
„Chceš zemřít?“ procedil rozzuřeně skrz zuby jeden z nich.
„Ne, chci se k vám přidat!“ Muž se rozesmál.
„Myslíš, že je u nás místo pro ubohého genina? Ke všemu z Listové?“ Poslal proti troufalé mladé ženě sošky z bílého jílu. Hakkenai uskočila.
„Senpai, neměl byste se tak snadno nechat vyprovokovat.“ Vymodelovaná zvířátka se mezitím zvětšila a obklopila ji.
„Katsu!“ Místo, kde stála, vybouchlo.
„I když k vašemu umění se výbušná povaha hodí.“ Muž se na svého společníka rozzuřeně otočil. „Tobi je hodný kluk.“ Blonďák už se chystal vyslat své výtvory i na svého parťáka, v tu chvíli se ale nad nimi objevil stín. Než stihli zareagovat, smetla je obrovská vodní vlna.
Stála na cestě, oba členové Akatsuki zmizeli. Soustředila se na jejich chakru. Pode mnou? V poslední chvíli vyskočila na strom u cesty, v místě, kde před okamžikem stála, se objevila velká bílá stonožka. Zamířila ke stromu a pomalu po něm začala šplhat. Hakkenai nehnutě čekala a soustředila se, stonožka jí omotala tělo a vybouchla i s klonem.
„Fuuton: Berozu {Element větru: Kovářský měch}!“ Proud větru rozdmýchal oheň výbuchu směrem k zemi kousek od cesty.
„Tak ubohý genin?!“ Ze země se v odpovědi ozval bolestivý křik uvězněného umělce.
„Dobrá, to už stačí!“ Přestala oheň dále rozdmýchávat a přivolala opět vodní vlnu tentokrát mnohem menší, aby ochladila rozpálenou půdu.
„Tobi, kde jsi? Kam ses zase schoval, ty srábku?“ Sháněl se rozhořčeně po svém parťákovi, když se hrabal ven ze země. Vítězka souboje mezitím seskočila ze stromů na cestu vedle něj.
„Senpai, ale to byl přeci váš boj.“ Muž v masce si senpaiovu soupeřku prohlédl od hlavy až k patě. „Deidara-senpai, neměli bychom o ní přeci jen říct šéfovi? Vždyť vás porazila… a během chvilky.“ Blonďák byl téměř nepříčetný vzteky.
„Bylo mi ctí s vámi bojovat, Deidara-san. Vaše ninjutsu je úchvatné.“ Umělec najednou zbystřil a trochu pookřál.
„Dobrá, promluv s šéfem.“ Celou cestu do úkrytu debatovali o prchlivosti nebo naopak trvanlivosti umění. Nedokázali se shodnout, zastávala názor, že umění je oboje. Itachi opustil její vzpomínky.
„Takže sis nejdříve omotala okolo prstu Deidaru. To mě teď ale nezajímá!“ Opět cítila sílu jeho vůle snažící se vniknout do jejích vzpomínek. Odolávala mu, až se nakonec ocitli v další vzpomínce. Stála v jednom z úkrytů Akatsuki, spolu s ní stál v místnosti ještě Deidara, Tobi a holografický Pein.
„Tvá nabídka je zajímavá, odedneška jsi naší novou členkou. Představím tě ostatním.“ V místnosti se začali objevovat další a další holografické projekce ostatních členů organizace. Když se sešli všichni, Pein jim představil novou členku. Důkladně si všechny prohlížela, její pohled se zastavil na dalším nukeninovi z Konohy.
Itachi si také vzpomínal na tuto chvíli, jen z jeho pohledu. Jako jediný měl námitky proti jejímu členství, neuspěl však. Nakonec ji Pein přidělil právě jemu a jeho parťákovi na starost, neboť k ní měl výhrady a momentálně nebyl nikdo, s kým by mohla tvořit dvoučlenný tým.
Rovnou skočila do další vzpomínky. Rychle si odbyli cestu na místo, kde se poprvé reálně potkali. Bylo to v zaplivané putyce jedné zapadlé vesničky. Čekala na ně a mezitím jí začali obtěžovat lehce opilí neznámí muži.
„Nechte mě být.“ Upozornila je chladně a smrtelně vážně. Někteří se stáhli, některé to naopak povzbudilo k dalším činům.
„Copak by nám taková kočička mohla udělat?“ Vtipkoval jeden z nich.
„Máš pravdu, taková hezká mladá holka je tu určitě jen pro naše pobavení!“ Smál se druhý a rukou se dotkl jejího pozadí. Aniž by si všiml, ležel na zemi s vykloubeným ramenem, ona mezitím dál poklidně čekala na příchod nových společníků. Okolo zraněného se seběhlo několik jiných opilců, z nichž se mu někteří snažili pomoci a někteří se jen přišli z blízka podívat, co se to tu dnes děje. Za jejími zády se pomalu vynořil mohutný muž v doprovodu asi sedmi dalších.
„Nemysli si, že ti tohle jen tak projde. Tohle je naše vesnice, naše hospoda a naše pravidla. Každá žena, která sem vstoupí, patří nám.“ Sáhl jí na rameno a velmi hrubě ho pohladil.
„Nechci se opakovat, ale ty a tví poskokové jste mě asi předtím neslyšeli. Nechte mě být!“ Ani druhé varování zdá se nestačilo.
„To ty jsi nejspíš nerozuměla tomu, co jsem teď řekl.“ Sedl si vedle ní, dva muži ji chytili za ruce a hromotluk jí velice nešetrně přejel rukou po stehně, až jí vyhrnul plášť. Strhla se bitka. Hakkenai si několika kopanci osvobodila ruce a rozdávala rány všem členům dotěrné skupiny. Bez velké námahy skolila většinu mužů. Vrozená ješitnost všech přítomných však byla hluboce raněna a tak se do sporu vložilo i několik potulných ninjů a v podstatě celé osazenstvo.
V ten okamžik do lokálu vstoupili očekávaní hosté. Itachi si ten pohled na bandu seřezaných chlapů dobře pamatoval, také tenkrát vybral právě toto místo pro sraz záměrně. Kisame se do boje chtěl zapojit pod záminkou pomoci nové člence, parťák ho však zarazil s tím, že to musí zvládnout sama nebo v Akatsuki nemá, co pohledávat. Bojechtivý společník jeho verdikt nerad, ale bez protestů přijal.
Bez většího úsilí skolila většinu útočníků, zůstali jen čtyři toulaví ninjové, slizký hromotluk a jeho dva poskoci. Vůdce skupinky ninjů složil několik pečetí a vyslal proti ní proud plamenů. Její odpovědí, byla vodní bariéra, kterou okolo sebe zvedla. Když ninja svůj ohnivý útok vzdal, použila na zbylé protivníky svou techniku tvarování kamene. Začalo se ozývat skřípění a praskání dřeva, skrz dřevěnou podlahu se prodraly kusy kamene, ovinuly nohy přítomných a připoutaly je tak k zemi. Místností se rozlehlo ticho, kromě jejích nových společníků všichni strnuli. Procházela mezi obětmi chycenými do genjustu a po jednom je rychlým chmatem ruky uváděla do nuceného spánku. Došla až k baru, kde zaplatila útratu, pak se konečně obrátila na Itachiho a Kisameho.
„Nechci vám kazit plány, ale tady je to dneska zabitý, co kdybychom šli jinam?“ Itachi mlčky přikývl a otočili se k odchodu. Kisame si novou parťačku pochvaloval.
„Ta se mi líbí, vypadá to, že s ní bude sranda. Samehadě se taky líbí.“
Zavrtěla hlavou a chladně odpověděla: „Tomu se u něčeho, co krade chakru nedá věřit.“ A znovu se otočila na Itachiho, za kterého nechtěla spustit oči. Viděla, jak ji nenávidí, a on jí taky právě nepřirostl k srdci.
„Možná jsem se zmýlil.“ Povzdechl si žraločí muž.
„Možná.“ Opověděla mu suše.
Neměl rád její povýšené chování a chlad, který čišel z jejího hlasu nejen tehdy, ale pokaždé. Ať už jednala s ním, Kisamem nebo úplně cizím člověkem. Nedokázal její bezcitnost snést. Vzpomínky zatím ubíhali dál, některé se jen mihly, některé se promítali do nejmenších detailů, často ty nejméně záživné. Itachiho to popudilo, opustil její myšlenky. Stál proti trůnu, ke kterému byla v iluzi připoutána.
„Měla bys mi ukázat, co chci vidět.“ Vytáhl katanu a zabodl ji do její hrudi, nedala najevo jedinou známku bolesti. Bodl ještě několikrát a vrátil se do jejích myšlenek.
Seděli na louce a vyměňovali si soustředěné pohledy, Kisame stál opodál a byla na něm znát nervozita. Obraz se změnil v přehlídku neuvěřitelných iluzí, které spolu soupeřili, rušili se nebo byly rušeny autorem, ovšem častěji protivníkem. Itachi si jen matně vzpomínal na tuto chvíli a tak zpozorněl. Po několika hodinách boj vzdala, ne snad, že by byla slabší, ale protože ji už nebavil, měli jinou práci a jejich společník už byl mrzutý. Byl to jejich první souboj v genjutsu.
„Myslel jsem, že jsem tě tenkrát snadno porazil…“ Promluvil udivený Uchiha.
„To se stává.“ Odpověděla tónem, který nesnášel. Pokračovala dále proudem vzpomínek, po mnoha bojích s nepřáteli i mezi sebou jak v genjutsu tak v ninjutsu se zastavila v malém hotelu v jednom z větších měst. Itachi si vůbec nevzpomínal, že by tam kdy byl. Seděli v přízemí v restauraci, večeřeli a cosi oslavovali, vlastně spíše Kisame oslavoval v objetí několika mladých krásných dívek. Zbylí dva členové skupiny si s ním skromně připili a s nenávistnými pohledy se dali do další z imaginárních bitev.
„Itachi, neměl bys své oči tolik namáhat.“ Poučoval ho starý parťák. Itachi si teprve teď vzpomněl, že v době těsně před jejím příchodem do Akatsuki téměř ztratil zrak.
Opět boj ukončila a se slovy: „Jsem unavená, jdu do svého pokoje. Uvidíme se ráno,“ odešla. Vyšla po schodišti a zamířila do svého pokoje. Vstoupila do temné místnosti, nerozsvítila jediné světlo. Došla k oknu a dívala se dolů na noční ulici města. Její zamyšlení narušila přítomnost někoho dalšího, zbystřila. Přišel až k ní, viděla jeho odraz ve skle okna. Chtěla se zeptat, co chce, ale z nějakého důvodu nemohla nebo nechtěla, sama nevěděla.
Dívali se navzájem do očí. Muž přišel až k ní, tabule skla odrážela jeho rudě žhnoucí oči nad jejím pravým ramenem. Rukou se ho dotkl a pohladil její paži, pokračoval přes předloktí až ke konečkům prstů, se kterými si něžně pohrál. Z ruky plynule přešel na její bok. Druhou rukou pomalu odhrnul límec a odhalil krk. Po lemu pláště pak plynule sklouzl k prvnímu knoflíku. Rozepl ho, o kousek níž následoval další. Pravou ruku přesunul na její břicho.
Itachi nemůže uvěřit tomu, co vidí. Je zmatený a neuvěřitelně rozhořčený. Sleduje něco, co nemůže být pravda. Před jeho zraky se proplétají jejich nahá těla jen nepatrně osvícená světly ulice pod okny. Kdyby mohl, probodl by oba katanou, především sebe. Jak to mohl přes svou i její nenávist udělat? Jak k tomu mohlo dojít? Musí to být lež!
Nakonec pozoruje, jejich poslední něžné rozloučení. Ostýchavě sbírají své oblečení, cudně se schovávají a opět se šatí. Oblečeni si naposled vymění pohledy a beze slova se rozloučí. Z vedlejšího pokoje mezitím doléhá vášeň jejich opilého společníka s jeho novými partnerkami: záchodovou mísou a kocovinou.
Ona stojí ve dveřích a sleduje, jak odchází ke schodišti a pryč z hotelu. Ještě zahlédne jeho spěšnou chůzi po ulici pod okny doprovázenou projevem nevolnosti vycházejícím ze sousedního pokoje. Po krátké úvaze se vydává za Kisamem trpícím ve vedlejší místnosti. Po poskytnutí jakési první pomoci s ním vydrží ještě alespoň hodinu jeho soužení, pak usíná opřená o zeď sedící na Itachiho osiřelé posteli.
Diváka jejích vzpomínek, to co právě shlédl, popudí a ve svitu rudého měsíce obdaruje její iluzorní tělo mnoha ranami, ona mu však neudělá tu radost a zadržuje jakoukoli reakci na prožitou bolest.
„Nelíbí se ti to? Není to snad to, cos chtěl vidět?“ Tentokrát ho do její mysli vtáhla sama, předchozí vzpomínka pokračovala.
Ráno se probouzí ve své posteli zmatená, zda to byl jen sen nebo skutečnost. Po ranní hygieně a zkrášlení sejde schody do jídelny, kde už u snídaně sedí její společníci. Včerejší oslavenec vypadá, že celou noc oko nezamhouřil, vedle něj sedící Uchiha ji opět probodává nenávistným pohledem. Byl to jen sen. Ujišťuje se v duchu. Začne snídat, a když dojí, cítí, jak k ní doléhá Itachiho genjutsu.
Další souboj… Jako bych teď na to měla nejmenší náladu.Přes nechuť na souboj přistoupí a začne tvořit své iluze, ty se však rozpadají, když spatří jím vytvořený přelud. Něžně k ní přistoupí a omluví se jí, políbí ji na rty a pohladí po tváři. Tento svět se však zbortí, když jejich společník střetnutí násilně ukončí. Kisame s námahou dojedl snídani a chtěl vyrazit dál na cesty.
„Málem jsi vyhrál. Děkuji, Kisame-senpai“ Zvedli se od stolu, vzali z pokojů svůj majetek a vyrazili dál na misi.
Cestou si třetí z nich stěžoval: „Už je to dva měsíce, co tě máme v týmu, a zdá se, že jsem se vážně mýlil, když jsem myslel, že s tebou bude sranda. Dřív jsme byli alespoň dva, teď ani nemám s kým prohodit pár slov, když pořád jen soupeříte!“ Měl pravdu, každou volnou chvíli buď soupeřili, nebo mlčeli a probodávali se nenávistnými pohledy.
„Omlouvám se, Kisame-san. Měli bychom tento koníček omezit, ničí to týmového ducha. Itachi-senpai jistě souhlasí.“ Nereagoval, nakonec došel k rozcestí, rozhlédl se a vydal se směrem k cíli mise.
„Říkáš to, jen protože jsi málem prohrála.“ Podíval se na ni chladným pohledem jeho černých očí a pak pokračoval v cestě.
Poznámky:
Omlouvám se za dlouhou odmlku, ale dřív jsem se nedokopala kapitolu upravit pro zveřejnění respektive jsem to nikdy nedokázala upravit celé. Konečně se zadařilo a tak jsem zvědavá na vaše reakce. Doufám, že jsem za tu dobu nezapomněla psát. :)
Odkaz na předchozí díl:
06. Moje cesta... ninji?Odkaz na další díl:
08. Hledání světla (6 hlasů)
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise L4: Fuf, tak tohle jsem nečekal. Itachi je v hledání toho po čem chce opravdu neústupný, ale očividně to co našel mu není dvakrát po chuti. Je velmi zábavné sledovat, jak na jednu stranu má Hakkenai rád a jeho současné já je z toho všech zhnuseno. Otázkou je, copak se asi přihodilo? Taky přišel o vzpomínky? A co ono dítě? Doufám, že v další kapitole už o něm konečně něco bude. Je to velice zajímavé a napínavé
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Super jak jinak, ale originál je lepší