Romantika

Ták další dílek rozhodla sem se, že budu psát dál, ale ještě pořád jsem se do toho nevžila .... psaní mě baví, a chtěla bych se jednou psát spisovatelko nač mohu zapomenout .... ale psaní je skvělá věc a pak když si čtete krásné komentáře, těší to ještě víc ....

Cesta do Písečné s pár malými přestávkami uběhla rychle a ke všemu štěstí nenarazili na žádného nepřítele. Zanedlouho už procházeli ulicemi z písku. Zastavili před budovou, která výrazně převyšovala ty ostatní.

[i]Slzy stékaly dolů po její tváři. Nedokázala tomu uvěřit. Její jediná láska už není. Stála tam nad jeho náhrobkem a pořád se jí vraceli vzpomínky s ním.

[b]„Temari víš jak jsme se viděli poprvé?“
„Ano, Proč? Co se děje?“ On se k ní přiblížil a podíval se jí do očí. Cítila jak se jeho oči vkrádají do těch jejích. Nemohla se tomu ubránit.
„Víš co jsem si pomyslet?“
„Ne,“ řekla trochu rozviklaně Temari.

10.Kapitola
„Kdo to byl?,“ při tom se mu začal chvět hlas. Mika ho potom pevně chytla za ruce a odpověděla mu: „Ona se jmenuje Hinata Hyuuga,“ a Yuki se na ní podíval vystrašeným pohledem a ještě pevněji jí stiskl ruce.
„Bude v pořádku?,“ zeptal se ještě s chvěním Yuki.
„Bude, Sakura se o ní postarala,“ a uviděla jak odlehčující výraz Yukiho na tváři.
„Kdo to je?,“ optala se ho zvídavě Mika.
„No vlastně je to moje sestřenka přes koleno. Asi bych ti to měl povědět celé“

Vír a květ třešně 10

Žabka přihopsala k Sakuře a zmizela. Na zemi jen ležel kus papíru.
Sakura ho rychle zvedla a rozložila ho.

„Sakuro, povedlo se mi ho kontaktovat. Zastaví to démona, který je do mě zapečetěn. Věřím, že to vyjde a nehledej mě a zůstaň v bezpečí vesnice. Za dva týdny se vrátím. Miluji tě.“

Sakura ho přečetla Saiovi, krom posledních pár slov.
„Tak co teď budeme dělat?“ zeptal se Sai.
„Já nevím,“ odpověděla rozčarovaně.
„Budeme ho hledat nebo mu budeme věřit?“ zeptal se.

Když už byla po jídle i Sakura s Doragonem, mohlo se vyrazit. Všichni si sbalili své věci a vydali se na cestu. Vešli do temného lesa s holými depresivními stromy. Všichni se otřásli hrůzou. Uvnitř nic jiného nerostlo.
Žádná houba a ani jediná rostlinka by se tam nenašla. Brouci tu zřejmě taky nežili a zvířata jakbysmet. Proto se všichni náhle cítili úplně osamocení. Sakura se přimáčkla k Doragonovi a Nabikaseru ke Ketsueki. Sasuke a Naruto na sebe vrhali zvláštní a trochu vyděšené pohledy. Kakashi si musel vystačit sám se sebou:

Mé jméno je Kankurou. Jsem synem čtvrtého Kazekageho, ale i starším bratrem pátého Kazekageho, kterým je Písečný Gaara. Nyní je mi 20 let a spolu se sestrou Temari se snažíme pomoci Gaarovi spravovat naši vesnici – přesněji řečeno Skrytou Písečnou vesnici. Všichni již vedeme vlastní týmy a máme také mnoho studentů. Až donedávna jsem si myslel, že moje vzteklá povaha se projeví pouze v případě, je-li v ohrožení moje rodina nebo vesnice. V takovém případě umím být netrpělivý, nedůtklivý a splašený až hrůza. Ale divíte se mi?

Shikamaru kráčel s jeho typicky znuděným pohledem po Konoze, když v tom zahlédl skupinku přátel: Naruta, Sakuru, Ino, Choujiho, Hinatu, Kibu a samozřejmě velikého hafíka Akamaru. Neměl chuť se s nikým vybavovat, a tak chtěl nepozorovaně zabočit do postraní uličky.
,,Héééééééj, Shikamaru!! Kam jdeš??“
*Ach bože ten Naruto je ale otravnej...Proč zrovna dneska* pomyslel si Shikamaru.
,,Pojď sem. Chtěli jsme se tě na něco zeptat.“
*No skvělé, ještě od tebe, Ino, jsem zrovna dneska potřeboval tvoje poznámky*
,,No tak, neboj se.“

Hlavou mi probíhají otázky a ze všech stran se na mě šklebí ten "nemrtvý" kterého jsem potkala před několika hodinami.
Kdo to byl?!
Proč nemůže zemřít?
O čem to proboha mluvil?
A proč, když je to Akatsuki neběžel za mnou?

Ráno mě probudí paprsek slunečního světla.
Někdo otevřel dveře!
Že by to byl...?!
Ležím bez hnutí a předstírám spánek.
Něco mě klepne po hlavě.
Než upadnu do bezvědomí, uvědomím si že se dotyčný pojistil.

Byl jarní podvečer a Naruto jako vždy seděl na houpačce před akademií budoucích geninů a vzpomínal na staré časy kdy i on tuto budovu navštěvoval. Sasuke…odešel jsi a nenechal jsi mi na tebe ani vzpomínku… Alespoň prachobyčejnou vzpomínku. Jen ten nápis… Přemýšlel a vtom mu slza stekla po tváři.
„Vidíš to za co můžeš?! Rozbrečel jsi mě! Budoucího Hokageho!“ zařval z plných plic a utekl k hlavám Hokágů.

"Sakuro, už jsem ti říkal, že když se snažíš vtipkovat, tak to obvykle vyjde…no, nevtipně?" Naruto dříve dobrá nálada se nyní pohybovala někde kolem bodu mrazu. Jeho kamarádka opravdu věděla, jak ho zdeptat.
Káravý pohled: "Neopomínáš mi to připomínat každý den. Ale teď tě ujišťuju, že si nesnažím dělat legraci. Myslím to vážně. Nejlíp z toho vyšel po Orochimarovi Uchiha."

Vír a květ třešně 09

Naruto celou dobu utíkal, popohnán démoní silou a nutkáním ochránit Sakuru.
„Jsem moc nebezpečný, nemůžu dopustit, abych ji zranil,“ přemítal, „jednou jsem se dokázal ovládnout, ale co když mě příště přemůže?“
Věděl, že ho budou hledat. Musel se skrýt.
Našel menší jeskyni uprostřed lesa. U vchodu nakladl pasti, aby mohl včas utéct.
Sednul si na zem a vytáhl papír a tužku.
„Musím napsat Sakuře, ať se o mě nebojí,“ napadlo ho.
Po chvilce dopsal a vstal.

Miluji tě...
"I já tebe..." zašeptala a věděla, že ji slyšel...
Opatrně a něžně vzala jeho tělo a vydala se zpět, odkud přišla.
Musí žít dál, slíbila mu to.
Věděla však že odteď bude její život jenom pouhou existencí beze smyslu...

Mladá žena seděla na louce a hleděla do dáli. Pozorovala západ slunce.
Byli spolu tak málo, jak jen je ten svět nespravedlivý...
Už to je pět měsíců co jsem našla Narutovo tělo, pomyslela si, a ten smutek se pořád neutišil... přestane to utrpení někdy?

Na kopci mezi stromy se rýsovala malá mýtinka. Na jejím okraji stála dívka. Její oči byly upřené do zapadajícího slunce a nepřetržitě z nich tekly slzy, které jen tak nevyschnou. Letní vítr si pohrával s jejími dlouhými tmavými vlasy. Její oblečení bylo potřísněné krví. Po celém okolí se rozléhalo její volání. V hlase bylo znát utrpení a zlost.

„Naruto! Naruto!“
Proč proč jsi to udělal?
Já...

Zapadalo... Slnko zapadalo... Sneh sa prestával topiť.
Nadchádzajúca jar sa toho času o niekoľko týždňov oneskorila, o to viac ju túžobne očakával.
Nebolo času však spomínať na minulosť, na prítomnosť ani na tú ďalekú budúcnosť, čo ho čakala tam niekde v diaľke.
No on nedokázal prestať spomínať na tie mizivé okamžiky zachytené v jeho zmätenej hlave, ktoré mu nedávali v noci pokojne spávať.
Ako náhle padol súmrak, nespal, hrôza bola príliš veľká. Strach, že bude musieť čeliť vlastnej prehre, že nebude opätovať jeho čisté city.

ZASE DOMA

Sakura se pomalu loudala ulicí, až dorazila k malému domku. Vyšla schody a zaklepala na dveře.

„Už jdu,“ ozvalo se za dveřmi.

Byli slyšet kroky blížící se ke dveřím a když se otevřeli, stála v nich mála žena s tmavě růžovými dlouhými vlasy svázanými do zvláštního velkého uzle. Na sobě měla světle zelené šaty a na nich uvázanou světle modrou zástěru. Vypadalo to jakoby něco pekla.

„Ahoj mami,“ řekla Sakura.
„Konečně si doma, už sem se o tebe bála, takovou dlouhou dobu jsi byla pryč,“ řekla matka a objala ji.

Setmělo se, ale všech sedm tvorů už spalo. Nad nimi zářily hvězdy, létali netopýři a kolem bylo slyšet tiché cvrlikání cvrčků. Noc skrývá spoustu tajemných zážitků. Ale ta dnešní to nebyla. Byla to velmi tichá a poklidná noc plná lásky a přátelství.
Vyšlo slunce. Ninjové ještě spali, ale draci už se vydali lovit něco k jídlu pro své přátele. Nabikaseru to ještě neuměl a tak jim trvalo o dobrou půlhodinu déle, než se jim podařilo chytit srnku do svých spáru a odnést ji k tábořišti.

Hatake Immary 10 ...

Muž v plášti...

Do Vodopádovej dorazili ešte pred poludním. Shibuki ich srdečne privíta. Bolo na ňom vidno ako rád ich konečne vidí po takom dlhom čase.
„Som rád, že ste sa tu zatavili. No nevidím Sasukeho. Už nie je s vami v tíme?“ Sakura aj Naruto pri tom mene posmutneli.
„Sasuke sa bohužiaľ pridal na stranu Orochimara pred pár rokmi.“ Vysvetlil Kakashi ľadovým tónom.

Hatake Immary 09 ...

Odhalené city

Večer sedeli všetci okolo ohniska, všetci až na Immary. Ta na poli sedela, na poli ležala opretá o strom obďaleč od ostatných. Jednou rukou škrabkala Sashi na hlave. Druhou si držala knihu tak aby na ňu dopadalo svetlo z ohniska. Po pol hodine ju znechutene zavrela. Už dávnejšie ju to prestalo baviť. Hlavne potom keď ju dočítala a zistila, že si zabudla zobrať druhú. Tak ju začala čítať odznova. To už nebolo ono. Vedela čo sa bude diať. Už to nemalo ten šmrnc. Pozrela na Sashi.

Venku je nádherně, ptáčci zpívají, včelky bzučí, květinky voní, větřík šumí, láska kvete… Léto pomalu přechází v podzim, ale stále je příjemně teplo, takže studenti využívají každé chvilky volna a chodí na školní pozemky.
Naruto Uzumaki právě přechází přes rozlehlou zelenou plochu a říká si:
"To je život, do hajzlu."

Vír a květ třešně 08

Měsíc utekl jak voda a zítra už jim začínala první zkouška. Sakura si připadala jako v ráji, jen ji štvalo, že si Naruta nevšimla dříve. Ten měsíc co se ji Naruto vyznal, byl pro ni ten nejlepší měsíc svého života. Naruto ji každý den pomáhal s tréninkem, každý den si někam vyšli.

Čím víc byla s Narutem, tím častěji se ji vracel ten stejný sen. Vždy se s výkřikem probudila.
Měla pocit, že se něco blíží, ale teď si nemohla dovolit užírat se takovými myšlenkami.