Slib vycházejícího slunce

Byl jarní podvečer a Naruto jako vždy seděl na houpačce před akademií budoucích geninů a vzpomínal na staré časy kdy i on tuto budovu navštěvoval. Sasuke…odešel jsi a nenechal jsi mi na tebe ani vzpomínku… Alespoň prachobyčejnou vzpomínku. Jen ten nápis… Přemýšlel a vtom mu slza stekla po tváři.
„Vidíš to za co můžeš?! Rozbrečel jsi mě! Budoucího Hokageho!“ zařval z plných plic a utekl k hlavám Hokágů.
„První kage..., druhý kage..., třetí kage..., pátá kage... tati... Jednou budu lepší než vy všichni!!“ křikl a žalem se mu podlomila kolena.
Ale to jen v případě že se mi vrátíš… řekl si Naruto a ukápla mu slzička.

V Konoze zapadalo slunce a ozařovalo křišťálové kuličky, co se koulely z nádherných tyrkysových očí. Následovalo ty oči až do chvíle, kdy už úplně zapadlo. Roztomilý ale velmi smutný blonďáček ještě nechtěl domů. Čekal než vyjde měsíc…
Dnes byl úplněk. Narutovi to dodávalo ohromnou sílu.
„Dnes se nevrátím domů… zůstanu zde, alespoň na dnešní noc...třeba.... třeba se mi vrátíš…“ řekl a sklopil oči k zemi.
Měsíc už vyšel, ale přítel nikde.. Naruto už neměl sílu. Sílu čekat…Klesla mu víčka a usnul na měkké trávě.

Copak asi děláš? Přemýšlel tmavovlasý kluk a vůbec nevnímal okolí.
„Sasuke!! Už máš zase hlavu v oblacích?! Kolikrát jsem ti říkal, že mě musíš na slovo poslechnout!" osopil se Orochimaru na nepřítomného Sasukeho. "Co jsem ti teď říkal?!“
Spíš bych řekl, že než bych měl mít hlavu v oblacích, tak jí mám v Konoze… řekl si v hlavě Sasuke a znovu se ponořil do hlubin snů.
„Sasuke?!“ křikl Orochimaru, když si všiml Sasukeho nepřítomnosti.
„Co zase chceš?“ Osopil se náhle Sasuke.
„Orochimaru-sama neměl by jste na toho kluka tolik řvát.“ Připojil se k diskusi Kabuto, což asi neměl dělat.
„Ty si hleď svýho!“ Okřikl brýlatého kluka Orochimaru.
„Sasuke… řekni mi co chceš.“ Řekl ten slizkej had neobvykle mile.
„O co ti jde?“ vyprskl Sasuke, když ho Orochimaru znovu vyrušil ze snění.
„Jen nechci aby ses tolik trápil…“ Vysvětlil mu Orochimaru a začal po něm chmatat.
„Co to děláš?!! Ty úchyle!“ vyjekl leknutím Sasuke.
„Neboj se maličký, nic se ti nestane….“ Dopověděl Orochi a Sasukemu se oči zaplnily slzami.

“Naruto!“ vykřikl Gaara vyděšeně.
"Tak dlouho jsem tě hledal… proč jsi tady? Vždyť nastydneš.“ Chrlil jednu otázku za druhou. Naruto… to jméno… už jen když ho slyším se mi chce zvracet…proč se tak musím jmenovat? Jako zrádce? Nebo… proč? Sasu… proč mi tě to mé jméno tolik připomíná?? Pomýšlel si Naruto a Gaarovu přítomnost skoro ani nezaznamenal.
„No tak pojď! Musím ti něco důležitýho říct.“ Trval si na svém Gaara.
„Eh..“ Naruto se zmohl jen na tichou citoslovci, ale s Gaarou pokračoval až domů. Co mi asi tak chce? Že by už...? Naruto přemýšlel nad tím co by mu asi tak Gaara chtěl, ale nějak mu to nešlo, jelikož se mu hlavou proháněla jen jedna myšlenka.

Od chvíle co Sasuke opustil Konohu, Gaarovi bylo Naruta strašně líto když koukal jak mu přítel utekl bez rozloučení…. Bez polibku…. Bez vzpomínky…. Začal mu dělat milou společnost a nějak se z toho vyvinulo to, že spolu začali chodit.
“Už to jsou tři roky Naruto co se známe, že?“ zeptal se Gaara
„Hm…“ odpověděl Naruto se stejným nadšením v hlase jako před tím.
„Naruto… už je to dlouho co ti chci říct..“ začal znova Gaara a chytil Naruta za ruce, který udělal nevinný výraz ve tváři a milounce se usmál.
„Je to pro mě hrozně těžký ti to říct… víš… bude to už asi měsíc co..“ a vtom mu Naruto skočil do řeči:
„Nic neříkej! Vím to! Já tebe taky…“ řekl Naruto a znovu nahodil nevinný výraz.
„Cože? Ty taky? A s kým?“ Vyvalil udiveně Gaara.
„Co s kým? No taky tě miluju. To si mi chtěl říci ne?..“ řekl a zrudnu až za ušima.
„To jsem ti říct nechtěl…“ přiznal se Gaara. A Naruto nestačil věřit vlastním očím.
„No nechme to na jindy.“ Řekl a usmál se. Přicházeli k Narutovo domovu a potkali tam Leeho.
„Tak co Gaaro už jsi mu řekl, že spolu chodíme??“ řekl Lee a trochu se začervenal.

“Vrať se! Už mě nezajímáš! Jsi jen obyčejná shnilá verbež!“ Celým lesem se ozýval Orochimarovo rozzlobený hlas. Sasuke utíkal jen co mu síly stačily (i když mu jich už moc nezbývalo). Tato noc byla ta nejkrutější a Sasuke podstoupil to nejtvrdší co mohl. Podlehl mu….
Naruto… zdalipak mě ještě budeš chtít? Zeptal se Sasuke sám sebe a doufal v to nejlepší. Běžel dál…. Dál…
„Konoha!“ Křikl náhle, když se mu před obličejem objevila hlavní brána jeho rodné vesnice. Naruto… nic se neboj, už běžím… Hlavou se mu míhaly jen vzpomínky na jeho tyrkysové oči.
Už nemohl dál… přímo před bránou padl k zemi.

“Naruto! Já.. .já ti to chtěl říct!“ žadonil Gaara v Leeho náruči.
„Už je pozdě Gaaro… sám moc dobře víš co jsi pro mě znamenal… a teď jsi mě zklamal. Mrzí mě to.“ Pověděl klidně, ale bolestivě světlovlasý kluk a jeho tyrkysové oči se zalily slzami.
„Vypadněte! Chci být sám!“ zakřičel a když přišel na to, že mu kluci nevyhoví, tak utekl.
Úplněk… znovu… jako minule, ale Naruto není u hlav Hokágů. Smutně vychází z vesnice a koho nevidí..
„Sasuke!“ celá vesnice se běžela podívat na to co se stalo.
„Naruto… ty jsi mě našel…“ řekl Sasuke polohlasem a Naruta prudce políbil.
„Co to má znamenat, že si se vrátil??“ vyděsil se Naruto.
„Slib vycházejícího slunce….“ Odpověděl Sasuke a políbil Naruta na tvář.