Romantika
Aj láska je pominuteľná...!
... Možno to tak skutočne je... a možno je pravda iná... My ľudia to nemôžeme posúdiť... aspoň nie počas nášho života, pretože svet ide ďalej a my žijeme príliš krátko aby sme to mohli zistiť.
No na svete je pár príkladov... Vezmite si tak Tristana a Izoldu alebo Rómea a Júliu... Možno sú to len príbehy ktoré si niekto vymyslel... No koľko podobných príbehov sa skutočne odohralo a svet o nich ani netuší?
Mno... eh... takto: napísala som to v noci a skončila presne o 00:00. Takže to berte s rezervou, lebo som to ešte ku všetkému musela prepísať s papiera do počítača. Dole v komentoch ma kľudne ukameňujte, som na to pripravená :}
„Prečo odmietaš každý návrh na milosť, ktorý ti dám? A prečo vyhrážky prechádzaš mlčaním? Každý iný by už opustil svoje záväzky a sľuby, len aby prežil, zachránil si holý život! Ale ty nie, odmietaš sa vzdať, nech ti ktokoľvek navrhne čokoľvek!“ Itachi začínal besnieť.
Netrvalo dlouho a do půl třetí přešli hranice. Poté se drželi už jen hlavní cesty, která je zavedla až k obrovskému stavení. Byli u cíle…………………………. .
6. Starý meč; "DO BOJE!!!"
Naskytl se jim pohled na bíle natřenou budovu a ohromné prostranství kolem. Krásně opečované stavení už na pohled. Vydali se směrem k němu. Došli ke dveřím a zaklepali.
Vír a květ třešně 05
„Tak jak jsi vedli?“ zeptala se Tsunade.
„Prošlo 24 týmu,“ odpověděla Kurenai, „jen Naruto byl problém, už od začátku jsem cítila, že u něj je něco špatně, pokusili jsme se toho démona zadržet, ale bylo to nad naše síly a hlavně by se mohlo přerušit celé genjutsu.“
„Použil velice zajímavý způsob,“ odpověděla.
„Ne, nebyl to on, ale to všechno ten démon,“ řekla Kurenai, „Naruto vůbec nevěděl, že je chycen v genjutsu.“
I můj odpor povolí. Vím, že ten, jenž stvořil mé prokletí na mě čeká.
A jako v tranzu, jako zaslepená se vydám pryč...
Pryč od Akatsuki...
Pryč od Konohy...
Pryč od Nejiho...
Pryč od Kakshiho...
Pryč ode všech mě milých...
Pryč... a za někým, kdo mi zničil život...
...za někým, kdo mě ale přesto dokázal ovládnout...
...udělat ze mě loutku...
...mířím k Orochimarovi...
Už jsem skoro tam, když si uvědomím co to vlastně dělám.
Ale což, pomyslím si, aspoň ho KONEČNĚ zabiju.
Zamilovala jsem se do něj na první pohled a od té chvíle jsem se snažila nespustit z něj oči, kdykoliv si přišel něco objednat, nebo se jenom procházel okolo.
Poprvé navštívil Ichiraku společně se svým kamarádem a možná bych si ho nikdy nevšimla, kdyby se spolu nekočkovali jako malí kluci.
Nenápadně jsem se usmála – přestože si myslím, že díky jejich chvilkovému rozpoložení by si nevšimli ani kdybych měla na tváři škrabošku - a přívětivě jsem se zeptala, co si objednají.
CESTA ZPĚT
Tým Kakashi se vracel z mise. Bohužel ale z neúspěšné. Po celou tu dobu co se vraceli zpět do Konohy nikdo nic neřekl. Sakura chtěla Naruta nějak povzbudit, věděla, že to bude nejspíš marný, ale měla o něj strach, protže nevěděla co by mohl udělat. Když byli už pár kilometrů od vesnice, tak se Naruto znenadání prudce otočil a začal se vracet stejným směrem jako přišli. Proběhl kolem Sakury a podíval se na ni jako nikdy předtím. V jeho očích viděla zklamání, beznaděj, vztek a odhodlanost, takovou jakou u něj nikdy neviděla.
Hatake Immary 07 ...
Dnes je hrozný deň!
Mladé dievča sa nespokojne pomrvilo medzi prikrývkami. Cez otvorené okno sa do izby niesol štebot vtákov a detský smiech. Postupne ako sa prebúdzala vybavovali sa jej spomienky zo včera. Ako obabrala brata a rozhovor so Sakurou.
Urobila som správne ak som jej to povedala? Nespravila som chybu? Prečo nad tým teraz premýšľam?! Teraz je to aj tak už jedno!
Vyhrabala sa spod prikrývok. Bosými nôžkami precupitala do kúpeľne. Niečo jej nesedelo.
Ale čo?
N jako Naruto a H jako Hinata... jestli tohle nepochopíte, máte až nepřiměřeně bohaté rodiče. Nic proti 
N: Šel jsem smutně...
Jednoho deštivého dne
Já šel jsem Konohou
Svou vnitřní tmou...
A v tom jsem tě uviděl
Slunce uprostřed toho všeho
Byla jsi tam a zářila jsi
Chtěl jsem se tě dotkout
Abych zjistil, jestli jsi vůbec skutečná
Protože taková dokonalost nemůže existovat
Ale Ty jsi zůstala
Pochopil jsem
Co jsme všechno spolu zažili
A všechny ty city, co k tobě cítím
„Po dlouhé době mise … nemůžu se dočkat. Chybělo mi to,“ řekla ještě než otevřeli dveře do pracovny Páté…………
5. Nová mise;Vzpomínky se vracejí!
Chytila za kliku a spolu s těma dvěma vešla dovnitř. Všichni už tu čekali jen na ně.
„Jste tu všichni ?“ přejela je Hokage očima a oni přikývli.
"Hinato, jsem tady. Zachráním tě!" Zakřičel Gaara. Viděla jeho tvář. Viděla ji po tak dlouhé době! Viděla, i když věděla, že už nikdy neuvidí....
Ve světle měsíce, nepravidelně pronikajícím skrze děravou střechou, se mihl stín. Byl to stín ženy, která se právě probrala ze sladkého sna. Byl to lehký pohyb, plný elánu a znovu nabyté síly. "Gaaro..." Špitla dívka do naprostého ticha. Navzdory tomu, jak byl sen krásný, to byl ale stále jen sen. Ne, její muž nepřijde. A i kdyby přišel, neuvidí ho. Proč? Protože se snažila chránit své dítě. Mateřský instinkt ji připravil o oči, svobodu, rodinu a možná i rozum.
Byla tma jako v pytli. Měsíc se schoval za mraky. Na samotě u lesa nikdo neslyšel výkřiky mladé ženy, volání o pomoc.
Zafoukal silný vítr a mraky tím odehnal. Měsíc byl v úplňku, tudíž osvětlil chatičku v lese odkud se ozýval zoufalý výkřik. Najednou hlas utichl. Byl slyšet jenom rámus. Někdo něco hledal.
Po dlouhé době jsem napsala nějakou tu jednorázovku! Je na pár SasuSaku ... taková menší změna! 
"Sakuro! Tsunade si tě vyžádala na speciální misi! Máš se u ní ihned dostavit!"
Touhle větou to vše začalo! Proč jen jsem tu misi neodmítla, přijala jsem ji i když jsem už na něj dávno zapomněla! Moje láska k němu po těch letech dočista zmizela ... tedy, aspoň jsem si to myslela!
Růžovlasá kunoichi utíkala rychle lesem aby co nejdříve našla to co hledala.
Jo tak jak sem řekla u série mi zase bloklo takže na vynahrazení!!! (já vim zas ty moje zbytečný kecy!!! 
) Zkrátíme to 
: Doufám že se bude líbit!!!
***
Stojím tu... nepřítomně hledíc na pomalu zapadající Slunce... Po zašpiněné tváři mi tečou slzy a míchají se spolu s krví... Nesnažím se je zastavit... nechci je zastavit...
Je mi to jedno...
Je mi jedno, že mé rány hojně krvácejí...
Je mi jedno, že každou chvíli můžu zkolabovat...
Je mi všechno jedno... když tu nejsi Ty...
Vír a květ třešně 04
Tsunade seděla v pracovně a okolo ní stálo dalších deset lidí v čele s Yuuhi Kurenai.
„Mám pro tebe práci. Veškeré informace máš tady,“ řekla Tsunade a podala jí dopis, „je to dost důležité, ale věřím ti, tak jako vám všem ostatním.“
Zbývali poslední den do 1. části chuninské zkoušky. Naruto se jen procházel po vesnici a nevěděl co dělat. Už se pokusil dostat do archívu, ale nečekal, že tam bude hlídat Anbu, takže byl vyhozen. A knihovnu zavrhl už jen z principu.
„Katon! Goukakyuu no Jutsu!“ zazněly dva výkřiky a vzápětí se proti sobě vyvalily ohromné kotouče ohně.
Chvíli jakoby jen zůstaly viset ve vzduchu, pak však jejich síla odmrštila soupeře daleko od sebe. Oba se zachytili a podívali se na sebe zkoumavým pohledem.
Smrt
„Ne!“
Rychle otevřela oči. Jediné co viděla, byl bílý strop. Trhla sebou a rychle se posadila.
„Ale no tak, lehni si!“ ozval se nasládlý, ženský hlas. Cítila, jak jí několik párů rukou přitlačilo k posteli. Sjela pohledem na návštěvníky u své postele.
„Sensei, ta bestie… Ta žena, t-to ona…“ vyhrkla a znovu se posadila. Kakashi jí rázně přitlačil zpět do postele.
„Sakuro, uklidni se!“
„Ta žena… To ona…B-bestie!“ křičela jako smyslů zbavená.
"Kdybych byla klon," pokusím se o žert,
"Tak bych nejspíš požadovala pusu na dobrou noc."
Jaké je však moje překvapení, když to Kakashi nepochopí jako žert, nýbrž...
"jak si přeješ..."
a opravdu mě políbí.
"A teď už spi..."
A pak opustí místnost...
Probudím se a chvíli mi trvá, než mi dojde, kde jsem.
Potichu, potichoučku vstanu, vlezu do sprchy, umyju se, obleču a když už stojím u dveří, že odejdu, zaslechnu kroky.
Aktivuju Midorigan. Nikde nic nevidím...
Pomyslím si, že už mi asi hrabe a vyjdu ven na ulici. A v tom se to stane...
Teď jí konečně uvidí … po tak dlouhém čase. Vůbec mu nevadí že leje jako z konve. Pospíchá, jako kdyby mu za zádama hořelo. Už vidí bránu. Seskočí na ulici a už jde pomalu pěšky. Čím víc se přibližuje, tím víc je natěšený. Poté spatří dvě postavy stojící u hlavní stráže …………………..
4. Setkání s přáteli
„Tak se tu mějte. Musíme už jít. Máme za sebou dlouhou cestu,“ vymluvil se Jiraiya. Rozloučili se a zamířili do středu vesnice.
Sakura se procházela po louce mezi rozkvetlými květy. Přemýšlela jestli to co říká je pravda nebo ne. Ale přece její srdce jí říkalo ať mu věří. Přemýšlela o něm…Jak ji má rád,jak ji říká: „Miluji tě“. Ale opravdu je si jím jistá? Neví…Ale když si jí políbí je v něm něha…je v něm láska ale není to jenom přetvářka?
„Sakuro? Jsi to ty? Strašně se mi po tobě stýskalo…“ řekl a objal ji kolem pasu…
„Itachi…Miluji tě“ špitla potichoučku protože ji umlčel dalším polibkem.
