Naděje 04

Ták další dílek rozhodla sem se, že budu psát dál, ale ještě pořád jsem se do toho nevžila .... psaní mě baví, a chtěla bych se jednou psát spisovatelko nač mohu zapomenout .... ale psaní je skvělá věc a pak když si čtete krásné komentáře, těší to ještě víc ....

Cesta do Písečné s pár malými přestávkami uběhla rychle a ke všemu štěstí nenarazili na žádného nepřítele. Zanedlouho už procházeli ulicemi z písku. Zastavili před budovou, která výrazně převyšovala ty ostatní.
Sakura se Sasukem vešli jako první, Miya s Minatem užasle obdivovali umělecké pískové stavby a pro Akiru, který všechno okolo znal lépe než kdo jiný, to byla „otrava“. Po zdlouhavém pozorování budov a domů vešli i oni.
Všechno okolo bylo jako venku, z písku. Minato se při chůzi dotýkal stěn, ze kterých pak opadával písek.
Po chvíli zastavili před kanceláří Kazekage a Sasuke zaklepal na dveře.
„Dále.“ Ozvalo se na druhé straně a všichni vešli dovnitř. „Sakuro, Sasuke … jsem rád, že jste přišli.“ Pozdravil své přátele Gaara a pootočil se na děti.
„Ahoj … ty budeš Minato viď? Jsi tak podobný Narutovi.“ Podal si s ním ruku a Minato se překvapeně zeptal. „Vy se znáte?“
„Jsme nejlepší přátelé, ale už jsem ho léta neviděl.“ Zasmál se a přistoupil k Miye.
„A tahle krásná slečna bude Miya ….“ Sladce se na ni usmál.
„Akiro?“ kývl na svého synovce, „jak se daří mámě?“
„Dobrý ….“(eh ….)
Gaara ještě jednou zopakoval instrukce a zavedl je za stařenkou. Procházeli tamními uličkami až došli k oprýskanému strému domu. Gaara zaťukal a z dveří vyšla starší paní.
„Už jsem na vás čekala.“ Usmála se. Měla fialové vlasy s šedými pramínky a spoustu vrásek. (Chiyo podoba)
„Tak já už budu muset jít, dávejte pozor a hodně štěstí.“ Rozloučil se Gaara a Minata si vzal stranou.

„Minato pozdravuj Naruta a až se vrátíte tak mu řekni, že za ním určitě v nejbližší době přijedu, přece jenom už je to hodně let, kdy jsme se naposledy viděli.“
„Hai!“ usmál se Minato a pak se všichni s Gaarou rozloučili.

„Gaara sama je moc milý ….“ Řekla Miya, když odcházeli , „a taky moc hezký.“ Tím všechny dorazila, Sakura a Sasuke se začali smát a ti dva lamači srdcí se s nafouklými tvářemi vydali napřed.

Mladá žena seděla v klidu v dětském pokojíčku a četla si jednu ze svých oblíbených knih. Byla doma sama, ale byla šťastná. Zanedlouho se jí mělo totiž narodit děťátko. Uslyšela zvonění venkovního zvonku, položila tedy knihu a šla ke dvěřím. Když otevřela
čekalo jí milé (?) překvapení.
„Na-Naruto kun?“ zaskočeně se ulekla …. gomenasai gozaimasht Hokage sama.“ Omluvila se za nevhodé oslovení.
„Ahoj Hin,ty mi můžeš říkat přeci jak budeš chtít.“pousmál se na ni, slíbil Sasukemu, že jí půjde navštívit a slib dodržel. Ale i on byl v rozpacích, bylo to dlouho, co ji naposledy viděl a teď, když se konečně shledali si uvědomil, jakou nádhernou ženu tak dlouho zanedbával. Její oči ho vždy tak upoutaly a tolik mu scházela. Tahle myšlenka ho teď napadala každou chvíli, ač si jí ale sám nechtěl připustit, miluje přeci jinou ženu. „P-pojď dál.“ Pozvala ho dovnitř a rukou naznačila, ať se posadí.
„Chceš něco k pití?“ optala se ho a on jen zakroutil hlavou. „Hinato … jak dlouho už?“
zeptal se jí a usadil se na sametovém dvojkřesle. „C-co?“ nechápla Hina a nervózně si pohrávala vlasy. Naruto poznal, že je nervózní a chtěl jí nějak uklidnit. Bylo to ale obtížné, když se sám cítil jako ona. „Jak dlouho jsme se už neviděli? Nechodila si na mise a veškeré zprávy, které ti posílám vlastně dostáváš od Sasukeho. Bydlíme ve stejné vesnici, tak jak je možné, že jse se nikdy nepotkali na ulci nebo v Ichikaru Asi je to tím, že máme oba dva moc práce..“ Pousmál se Naruto a pokračoval dál. „Musím to ihned napravit a budu za tebou chodit častěji.“ Hinata nevěděla, jestli slyší dobře. „Kdy se má to malé narodit?“ zeptal se Naruto a jeho pohled zamířil k Hinatinu bříšku.
„Za necelý měsíc.“ Usmála se na něj.
Naruto by klidně strávil celé odpoledne s Hinatou, ale jeho hodnost s tolika starostmi a prací mu to nedovolovala. „Už budu muset jít …“ oznámil a oba dva odešli ke dveřím. Při odchodu věnoval Naruto Hinatě horký polibek na rty. „Promiň …“ vypadlo z něj aniž by sám věděl, proč jí políbil. „Zítra zase příjdu, teda jestli budeš chtít.“ Chtěl to ješě rychle zaříct, aby zapomněla na to, co se před chvílí stalo.
„Dobře … b-budu ráda.“ I přes všechna ta léta co uplynula se objevila ta roztomilá růž na jejích líčkách. „Dobře.“ Pousmál se a odešel. Když Hinata zavřela dveře, opřela se o ně a přemýšlela, co všechno se stalo. Nemohla ničemu uvěřit …. Jeho slovům, jeho starostím o miminko, jeho gestům a pohledům, které jí věnoval a polibku, který v ní pobudil tyto myšlenky. Kolikrát, když byla studentka, si přála aby se takhle na ní díval, aby jí věnoval tolik pozornosti a aby jí políbil …. o tom přemýšlela pouze jen ve svým netajnějších a nejsladších snech.

Skupinka už dorazila do vodopádové vesnice.
Procházeli malebných údolím a už v dáli bylo slyšet šumění vody.
Cestu lemovala zeleň stromů a kolem květiny všeho druhu. Krajina tady byla doopravdy nádherná. Náhle se před nimi objevilo rozcetsí. Přesně mezi dvěma cestami spatřili tu krásu přírody. Zastavili se před vodopádem a s jednohlasným „ůůůů ….“pozorvali padající třpitivé závoje vody.
„Kam teď?“zepal se téměř nudou usínající Akira a stařenka ukázala rukou vlevo. Vydali se bahnitouu cestou a za chvíli už byli slyšet nemalé nadávky ve stylu „do pr*ele, to bláto už mě se*e.“
Sasuke vyskočil na větev a rozhodl se vydat cestou !po stromech“. Ostatní ho začali následovat a na to že vypadala stařenka slabě, dalo by se říct, že byla rychlejší než půlka výpravy. Odráželi se z větve na větev a za chvíli už před sebou spatřili chrám. Seskočili ze stromů a vydali se dovnitř. Navrch chrám působil zanedbaně a strašidelně, ale když vešli dovnitř málem všem spadla čelist. „páni, jak to mohli takhle vyzdobit?“ podivil se Minato a díval se nahoru na kružby a dalo by se říct, že celý chrám působil jako renesanční stavba v orientálním japonském stylu. Bylo to něco úchvatného. Zlatavá barva s červenou a žlutou působili tak klidně.
„Moc krásné, naši předci byli doopravdy šikovní.“ Pousmála se Sakura a stařenka zamířila do jedněch z mnoha portálů ….
Když vstoupili, na levo od nich byl menší oltář. Stařenka vyndala svíčku (asi z kapsy xD, měla malou kabelku) a zapálila jí. Postavila jí na oltář a rozložila svitek, rukama dělala všelijaká znamení a pak ze svitku vzplanul plamen ohně. Plamen pak uhasila svěcenou vodou, která byla v keramické nádobě vedle oltáře. Všichni nečině přihlíželi a sledovali každý její pohyb. Když plamínek zcela uhasl následovalo slovo, „hotovo.“
„Cože? To je jako všechno?“ zeptal se Minato. „Nic se přece nestalo?“
„Ale kvůli tomu jsme sem nepřišli, všechno, co bylo napsáno ve svitku, jsem uložila , do posvátného oltáře.“ Naznačila prstem místo, kam uložila informace ze svitku.
„Tak myslím, že už můžeme jít.“ Řekla a všichni z posvátného místa odešli.

Cestou domů se všichni unavili, byl to moc dlouhý den a tak Sakura navrhla, že by se mohli utábořit. Rozložili stany na rozlehlém sluncem osvíceném plácku a poprosila Miyu, Akiru a Minata, aby šli pro dříví, stařenka byla velmi vyčerpaná a lehla si do jednoho ze stanů. Sakura a Sasuke zůstali sami ….

Poznámky. myslím že to byl trochu odpočinkový díl opět musím použít slovo "nezáživný" ....