manga_preview
Boruto TBV 07

Nehraj si se mnou!

Mé jméno je Kankurou. Jsem synem čtvrtého Kazekageho, ale i starším bratrem pátého Kazekageho, kterým je Písečný Gaara. Nyní je mi 20 let a spolu se sestrou Temari se snažíme pomoci Gaarovi spravovat naši vesnici – přesněji řečeno Skrytou Písečnou vesnici. Všichni již vedeme vlastní týmy a máme také mnoho studentů. Až donedávna jsem si myslel, že moje vzteklá povaha se projeví pouze v případě, je-li v ohrožení moje rodina nebo vesnice. V takovém případě umím být netrpělivý, nedůtklivý a splašený až hrůza. Ale divíte se mi? Kdo by dokázal zůstat klidný a uvažovat s chladnou hlavou, když jsou v ohrožení vaši blízcí. Náš sensei jounin Bako vždy říká, že je toto chování nevýhodou mládí, ale také zdrojem jejich ohromné síly. Snad má pravdu, snad.
Nedávno jsem ovšem měl tu čest, nebo spíš smůlu, setkat se tváří v tvář s jednou studentkou mé sestry. Bože chraň, ale větší třeštidlo může být snad už jen má drahá sestřička. Inu jaký učitel, takový žák. Její jméno je Sachiko a je jí 17 let. Je to celkem schopná kunoichi z Písečné. Jen kdyby nebyla tak temperamentní. Tady v tomto bodě tedy její jméno rozhodně lže, protože tato dívka je všechno možné jen ne studená. Dokáže kolem sebe metat blesky svým pohledem s takovou rychlostí a intenzitou, že by před ní nejspíš strachy utekl i samotný duch pouště. Vytočí mě spolehlivě už jen tím, jak si stoupne a měří si vás drzým pohledem. Nejraději bych jí zakroutil tím jejím půvabným krčkem, ale nemůžu. Největším překvapením pro mne ovšem bylo, když jsem zjistil, že jejím otcem je právě náš sensei. Ano, správně Baki má dceru a pěkně potřeštěnou dceru. Její specializací jsou všemožné zbraně. Když jsem ji jednou viděl bojovat s Temari, pochopil jsem, proč je právě ona jejím učitelem. Je to jako když se díváte na dvě stejně schopné bytosti. Temari má proti ní výhodu jen tím, že má prostě mnohem více zkušeností z nejrůznějších misí. To je celé.
A teď si představte mé nadšení, když jsem se od Gaary dozvěděl, že spolu s mojí sestrou, s touto otravnou kunoichi a ještě jedním ninjou mám strávit pohromadě 14 dní. Celý 14 dní! Ten Gaara se prostě musel zbláznit, protože jinak to ani není možné. Tohle špatně dopadne, to vím jistě. Bratříčku, přísahám, že za tohle mi ještě zaplatíš. Brumlal sem si pro sebe cestou domu z kanceláře Kazekageho. My všichni jsme dostali zvláštní misi zanést tajné svitky do Listové vesnice. Normálně by tam a zpátky zabrala cesta pokaždé tři dny, ale bude písečná bouře. Takže počítám, že uvízneme někde napůl cesty a zdržíme se o pár dní. Jen doufám, že to nebude na dlouho. S tímto jsem zvedl svůj pohled k obloze a dlouze se zadíval k obzoru. Musím se jít vyspat na ten zítřek. Jinak moji únavu nezakryje ani kresby v mé tváři. Vyrážíme brzo ráno.

„No to je dost, že jsi tu Kankurou.“ vrčí na mě vztekle Temari a přitom se opírá o svůj vějíř.
„Nebuď protivná hned takhle z rána Tem. Pokud vím, sraz máme mít až za 20 minut. Takže jsem tu ještě s dostatečným předstihem.“ vyštěknu směrem k ní svou odpověď.
„Dobrá, dobrá. Tak se hned nečerti.“ odpoví mi už mírnějším tónem „Mmch, neviděl jsi ráno Gaaru? Nevím, kdy se ráno vypařil, ale měl mi dát ty svitky pro Hokage Skryté Listové a nic.“
„Ale, ale – snad není řeč o mě.“ uslyšíme hlas našeho bratra. Každý kdo by jej neznal tak dobře jako my dva, by se přikrčil sotva by ho zaslechl. Dokáže nahnat strach už jen tím, jak promluví. Ale přeci jen se dost změnil. Už to není ta krvežíznivá bestie, kterou baví jen zabíjet každého, kdo je slabší než on sám. Změnilo ho setkání a boj s Narutem Uzumakim. To on dokázal Gaarovi ukázat, že láska není pro něj zapovězena a že si může získat respekt a úctu jako kdokoli jiný. Také Naruto má v sobě zapečetěného démona jako můj bratr. Také on si prošel všemi možnými příkořími a setkal se s opovržením lidí kolem sebe. A přesto nebo možná právě proto se nevzdal.
„Ahoj Gaaro. Co ty tu? Myslela sem, že máš moc práce a nebudeš mít čas se s námi rozloučit.“ řekne mu s potutelným úsměvem Temari.
„Víš dobře, že bych si to nenechal ujít za nic na světě Tem. A moc mě neprovokuj.“ odpoví jí Gaara s mírně podmračeným pohledem, ale přesto ji obejme. „Tady máš ty svitky a dávej na ně dobrý pozor. Je to doopravdy důležité. Nerad bych, aby mi rada města omlacovala o hlavu, že měli pravdu v tom, abych s tím poslal víc lidí než jen vás čtyři. Když mluvíme o počtu lidí, kde máte Sachiko a Sena.“
Už jen při zvuku jejího jména se mi zježí chlupy vzadu na krku: „Ještě tu nejsou. Sraz máme až za 15 minut Gaaro.“ řeknu mrzutě a vysloužím si tím káravý pohled své sestry. Bezva! To sem tak ještě potřeboval.
„Dobrá tedy. Budu již muset jít, mám za chvíli zasedání rady. Jen sem se s vámi chtěl rozloučit a popřát vám šťastnou cestu. Dávejte na sebe pozor a buďte opatrní. Má být velká písečná bouře.“ pronese Gaara trochu smutně. „Jo, a pozdravujte ode mne Naruta, prosím.“ Pak zmizí stejně rychle, jako se objevil před chvílí.
„Myslím si, že kdyby to bylo aspoň trochu možné, tak by šel s námi. Ten hyperaktivní trouba mu asi trochu schází.“ pronese tiše Temari.
Pouze přikývnu. Vím moc dobře, že pouze Naruto Uzumaki přesně ví, jak se cítí můj mladší bratr. Jenom on ví zatraceně dobře, jak je těžké být démonem a bojovat s tím svými vlastními silami. Zbytek našeho týmu dorazil přesně na čas a tak můžeme konečně vyrazit na cestu. Když se tak dívám na zarputilý výraz Sachiko, tak čím dřív se vrátíme, tím lépe.

Utíkáme pouští jako by nám za patami hořelo. Skoro to tak je, protože nás honí bouře. Přišla mnohem dříve, než jsme s Temari čekali. Zatraceně! Před sebou již vidím skály, ale je otázkou, jestli to k nim stihneme.
„Sakra hněte sebou!“ zahulákám na Temari a Sena, kteří celou cestu šli v druhé řadě. Pravidlo přežití ve smíšeném týmu. Pokud jsou spolu zkušení bojovníci s těmi méně zkušenými, pak utvořte dvojice podle síly, dovedností a v neposlední řadě smíšené podle pohlaví. Spolehlivě tím rozdělíte sílu a srovnáte ji pro možný boj mnohem efektivněji. Takže Temari má na starost Sena, jehož specializací je boj zblízka. Ovládá speciální katanu a tu doslova plně obalí svojí chakrou. Něco podobného umí snad jen Asuma Sarutobi z Listové vesnice. Já mám na starost tím pádem Sachiko. V obou případech jde o perfektní rozložení našich sil, ať se na to kouknete, z kteréhokoli chcete úhlu.
Kouknu na dívku vedle sebe. Má už dost a je unavená. Kdo by taky nebyl. Jsme na cestě teprve den a něco a ta zatracená bouře je nám v patách. Štve nás jako nějakého králíka už nějakou dobu a přibližuje se s každou minutou víc a víc. Jestli si nepohneme, tak to nezvládneme. Otočím se dozadu na Temari a zakřičím na ni: „Tem, já půjdu se Sachiko vpravo a ty a Seno jděte doleva. Je to pro vás blíž a zvládnete to. My jsme víc vpředu, takže si můžeme dovolit nějaký ten krok navíc.“
„Neblázni Kankurou. Nesmíme se teď rozdělit.“ zahuláká zpátky.
„Víš zatraceně dobře, že v těch skalách nemusí být místo pro nás všechny. Takto máme daleko větší šanci přežit to všichni ve zdraví. Dva lidé se snáze schovají v nějaké menší prohlubni ve skalách. A zkus mi teď říct, že to není pravda.“
Jen přikývne. Protože na to prostě nemá co říct. Je to přesně tak, jak říká on. „Dobrá tedy. Jo a Kankurou…“ stačí zakřičet mým směrem, ještě než se rozdělíme. „… dávej pozor na Sachiko, prosím.“
Pak už ji neslyším, protože ji přehluší zvuk řítícího se písku v našich zádech. Sakra! Stihneme to jen s odřenýma ušima. Sáhnu vedle sebe a chytím ji za ruku. Nemám čas zabývat se tím, že je mi protivná nebo něco podobného. Mohu ji nesnášet sebe více, ale nenechám ji tady zemřít. Temari by mi to nikdy neodpustila. Táhnu ji vedle sebe a oba nás ženu zběsilým tempem. Nemám moc na vybranou, protože už doslova cítím písek na svých zádech. Častokrát sem zažil podobný pocit, když jsem trénoval spolu s Gaarou, který proti mně použil svůj písek. Díky tomu nyní přesně poznám, jak moc mám ještě času. Díky Gaaro.

Doslova na poslední chvíli objevím malou průrvu ve skále a oba nás strčím dovnitř. Nestačil jsem si bohužel všimnout, že se otvor mírně svažuje dolů. Takže nyní padáme oba dva někam dolů. Zřejmě se jedná o jednu z těch skrytých jeskyní. Naštěstí pro nás asi není hluboká, protože se vzápětí zastavíme. Pořád ji ještě držím za ruku. Když si to uvědomím, pustím ji. Je tu pološero, takže se dá celkem rozeznat co je kolem vás.
„Jsi celá?“ zeptám se a snažím se, aby můj hlas zněl co možná nejvíc lhostejně.
„Jo.“ odpoví mi nazpátek, ale neodpustí si ironicky dodat „Tedy pokud nepočítám, že mám skoro vykloubenou ruku.“
„Tak hele, nebudu se ti za to omlouvat. Neměl jsem moc na vybranou, protože jinak bychom to nestihli včas. Ty ještě nevíš, jak zatraceně rychlý a nebezpečný dokáže být písek v tomto druhu bouře. Naproti tomu, já ano. Už jsem něco podobného zažil víckrát a vždycky sem se z toho dostal se zdravou kůží.“ štěknu jejím směrem. „Neudělal jsem to pro své osobní potěšení. Ani mi to nepůsobí bůhví jakou radost. Kdyby se ti ale něco stalo, tak mě Temari stáhne zaživa z kůže.“
„Jako by to byla nějaká škoda.“ zavrčí napůl úst.
„Věř si, čemu chceš. Moje sestra tě má ráda a to mi stačí.“ řeknu jen prostě. „Teď buď tak laskavá a buď chvíli zticha. Rád bych zjistil, jak na tom jsme a jak to tu vypadá.“
Snažím se prozkoumat prostor kolem sebe. Je to tak jak sem si prvně myslel. Je to malá ukrytá jeskyně. Opatrně se postavím a s radostí shledávám, že je tu dost prostoru. Pokud stojíte, je tu dokonce mnohem lépe vidět, protože sem proniká světlo z venku. Kouknu se směrem ven a vidím, že do jeskyně vede skutečně vstup přes poměrně úzkou průrvu ve skále. Následuje asi metr dlouhý plácek a pak už je tato jeskyně. Když tak nad tím teď přemýšlím, měli jsme zatraceně štěstí, že jsem si toho vchodu stačil všimnout. Venku to pěkně hučí a tipoval bych, že přinejmenším několik příštích hodin se to rozhodně nezmění. Zatraceně! To mi tak ještě chybělo, pomyslím si naštvaně. Jen doufám, že je Temari taky v pořádku. Otočím se čelem zpět k Sachiko.
„Vypadá to, že na příštích pár hodin tu uvízneme. Pěkně spolu pohromadě. Venku se doslova žení všichni démoni. Nepřipadá v úvahu, že bys odsud vystrčila byť jen nos.“ pronesu ironicky jejím směrem. Zvedne ke mně své zelené oči a já v nich poprvé vůbec spatřím strach. Přísahám bůh, vidím tam strach. Přijde mi to až neskutečně směšné, ale ovládnu se a jen řeknu: „Nemusíš se mě bát. Já tě neukousnu. Neprovokuj mě svými poznámkami a přežijeme to tu bez problémů.“ Pouze přikývne, nic víc. Pokud se rozhodla, že bude celou dobu jen mlčet, taky dobře. Sednu si na zem, opřu se o zeď na chvíli zavřu oči. Stejně nemůžu teď dělat nic jiného. V příštím okamžiku už spím jako dřevo.
Probudím se za nějakou dobu a v první chvíli nevím, co se děje. Pak si to ale uvědomím a automaticky se otočím a hledám Sachiko. Leží po pravé straně asi metr a půl ode mě na zemi a spí. Oddechnu si, že jí nic není. Tem by mě vážně přerazila, kdyby bývala neposlechla, odešla a něco se jí stalo. Naštěstí má asi dost rozumu. Naprosto nechápu, proč ji má moje sestra ráda. Rozhodnu se rozdělat oheň. Vím, že dřevo tu je, stačil sem si ho všimnout, ještě než jsem usnul. Natáhnu se a vezmu pár větví. Poskládám je a vytvořím základ na malý oheň. Ještě než ho zapálím, dám dostatečně daleko své svitky na vyvolání loutek. Přeci jen toho se mnou zažili už dost a rozhodně o ně nehodlám přijít teď a tady. V příštím okamžiku osvětlí prostor jeskyně záře plamenů. Teprve teď si všimnu, jak je prostorná. V jejím příštím zkoumání mi zabrání šramot a brumlání vedle mě. Otočím se a už chci něco říct nahlas. V poslední chvíli si všimnu, že pořád spí. Něco ale není v pořádku. Vidím, že se jí na čele leskne pot a taky se mračí ze spaní. Dělá jí to nepřirozené vrásky na čele. Mírně sebou trhne, ale pak se uklidní. Zřejmě se jí něco nepříjemného zdá, pomyslím si. Aspoň mám čas si ji pořádně prohlédnout. Snad tak pochopím, co na ní Temari vidí, že jí věnuje tolik svého času.
Začínám od hlavy. Vidím středně dlouhé rovné hnědé vlasy, které má přepásané čelenkou, v jejímž středu je znak Písečné. Pokračuji přes oči, o nichž už vím, že mají zelenou barvu, po obličeji dál. Má výrazné lícní kosti a pěkně modelovaný rovný pravidelný nos. Spodní části obličeje dominují výrazné plné rty. Pravidelná a souměrná postava má přesně ty správné míry, které má mít. Nikde nic nepřebývá, ani nechybí. Odhadem může měřit tak metr sedmdesát a vážit něco kolem 50 kilogramů. Z toho mála co je takto vidět je jasné, že má dost slušný svalový základ, ale není to ani žádný hromotluk v sukních. Prostě tak akorát jak by to mělo být. Dáváš jí asi pěkně do těla Temari, pomyslím si. Sám tomu, co jsem právě řekl, také usměji. Když to vezmu kolem a kolem, je to docela přitažlivá dívka, ale to nesmí otevřít pusu. Pak je veškerá iluze pryč a máte chuť ji zarazit do země asi tak podobně jako hřebík do zdi. Už ti rozumím sestřičko. Je až neskutečné jak precizně vychováváš v podstatě sama sebe. Přeběhne mi z toho mráz po zádech a já se oklepu. Na další zkoumání nemám už ani tu nejmenší chuť. A taky ani čas, protože najednou sebou začne opět divoce házet a něco vykřikuje. Zvednu se a přejdu k ní.
„Hej, probuď se Sachiko. Jenom se ti něco zdá. No tak.“ zatřepu s ní tak jemně jak jen je to možné. V příští vteřině na mě doslova vytřeští své oči a já zapomenu, co jsem chtěl udělat. Vidím v nich hrůzu a bolest tak neskutečnou, že si ani neumím představit, co by ji mohlo způsobit. Natáhnu ruku a chci ji pohladit po tváři, ale cukne sebou a tak se raději stáhnu. Místo toho řeknu klidným hlasem: „Jsi v pořádku? Něco zlého se ti jen zdálo. Už je to v pohodě, nemusíš mít strach. Tady se ti nic nestane a já ti taky neublížím.“ Pouze slabě přikývne a nasucho polkne. Natáhnu se vedle pro láhev vody a podám jí ji.
„Na, napij se. Bude ti hned o něco líp.“
„Děkuji.“ odpoví pořád ještě tím vystrašeným hlasem.
Zvednu se a dojdu zpátky k ohni, kde se usadím. Nedá mi to a tak se jí zeptám: „Pokud si chceš popovídat o tom, co tě trápí, klidně můžeš mluvit i se mnou. Vážně nekoušu. Přísahám.“ Pátravě si mě prohlíží a já vidím, že bojuje. Bojuje sama se sebou a s tím, jestli má anebo ne. Nakonec se posadí a přisune se blíž k ohni. Natáhne ruce proti plamenům a chvíli do nich kouká. Pak najednou začne vyprávět.
„Když mi bylo asi tak pět let stala sem se svědkem jistých událostí. Tehdy jsem si hrála s několika dalšími dětmi s míčem. Tvůj bratr seděl na houpačce a sledoval nás. Někdy během hry nám míč vylétl nahoru na skálu a zůstal tam stát. Všem nám bylo jasné, že ho dolů nedostaneme. Najednou se jakoby snesl dolů přímo Gaarovi do rukou. Prostě tam tak stál a podával nám ho. Neudělal nic zlého nebo špatného, jen tam tak stál. Kluci si ho ale začali dobírat a nadávat mu do monster a tak podobně. To byla chyba. Rozčílil se a zaútočil na nás. V tu chvíli jsme pro něj byli všichni hrozba. Nikdy předtím a ani potom už sem neměla takový strach. Všude kolem nás létal písek a chňapal nám po rukou i nohou. Bála sem se, moc sem se tehdy bála. Kdyby se tam najednou neobjevil Yashamaru a nezastavil ho, asi by tehdy někoho zabil. A to mu bylo šest let. Klepala jsem se strachy ještě dlouho po tom.“
Přemýšlím, co jí na to mám asi tak říci. Já sám vím nejlíp, jak dokázal být dříve Gaara krutý a nemilosrdný. Také jsem se ho bál a to je to můj bratr. Pak jen prostě řeknu: „To bylo jeho staré já. Už dávno takový není. Teď mu záleží na každém člověku ve vesnici a obětoval by pro nás všechno na světě, aby nás ochránil.“
„Já vím. Temari-sama mi to již dávno vysvětlila. Už se ho nebojím, ale ten sen se mi prostě ještě někdy vracívá. Nemůžu za to.“ odpoví mi.
Pochopím, že ji to muselo nejspíš stát hodně úsilí, aby mi to řekla. Najednou ji chci nějak utěšit. Tak jen řeknu: „To nevadí Sachiko. Já se pro to na tebe nehněvám. Vím, že jednou tahle noční můra zcela určitě úplně vybledne a ztratí se.“
„Neprosím se tě o soucit a ani o útěchu. Jen jsem chtěla, abys to věděl. To je celé.“ odpoví mi vzdorovitě zpátky.
V duchu začnu skřípat zuby. Zase už je to ta panovačná, umíněná a vzdorná holka. A to sem si původně myslel, že je to jen její maska. Počkat. Vždyť to je ono. No počkej, dostaneš lekci, na kterou jen tak nezapomeneš. Nenápadně zvednu levou ruku. Ukazovák a prostředník směrují rovně vzhůru ke stropu jeskyně. Ostatní prsty naopak směřují do dlaně. Sotva slyšitelně odříkám jisté pečetě. Teď už mi stačí jen čekat s pravou rukou na svém koleně. Dlaň mi přitom směřuje vzhůru a prsty mám mírně pokrčené.
„Pokud vím, říkal jsem ti, abys mne neprovokovala a nepopichovala mne. Nebo snad ne? Nehraj si se mnou Sachiko. Nemusel by se ti zamlouvat výsledek těchto tvých pokusů.“ řeknu jí a sledují, jakou to u ní vyvolá reakci. Přesně jak sem si myslel. Vymrštila se na nohy a se zuřivým výrazem ve tváři se do mne pustila.
„Přestaňte mi laskavě vyhrožovat Kankurou-sama. Vás já se nebojím!“ štěkne po mě nazpátek. Je tak rozčílená, že mi najednou začala i zpátky vykat.
„Ovšem, ale to je právě ta chyba. Měla bys ses obávat. Strach a respekt jsou užitečné věci. Když nic jiného udrží jednoho v rozumných mezích.“ zkusmo pohnu prsty pravé dlaně. Výsledek na sebe nedá dlouho čekat a já v příští vteřině vím, že jsem vyhrál.
„Co jste mi to provedl?“ vzteká se na mě, ale nemůže se pohnout. Ne pokud jí to nenařídím já.
„Poněkud jsi zapomněla na fakt, že jsem odborný loutkář.“ řeknu prostě.
„Ale jak to? Pokud vím, tak můžete takto ovládat jen své loutky.“
„Zase chyba milá zlatá. Je pravda, že to neovládám dlouho a nejspíš o tom ještě moc lidí neví, ale každý se zlepšujeme, ne?“ odpovím jí a znovu pohnu prsty pravé ruky. Sachiko musí udělat dva kroky doleva. Přesně to jsem jí totiž právě nařídil. Koutky rtů se mi zvlní do škodolibého úsměvu.
„Jak to, že mohu mluvit.“ zeptá se mě jen tak bez většího zájmu, ale očekává odpověď.
„Ovládám teď tvoje tělo. Ale mluvit můžeš klidně jak je ti libo.“ vysvětlím jí. Je na ní vidět jak se snaží bojovat. Nelíbí se jí to o nic víc než komukoli jinému. Uznávám, že to není moc fér jednání, ale ona si to zasloužila. Nehraj si s ohněm, když se nechceš popálit.
„To je fajn. Tak to vám mohu aspoň klidně nadávat.“ řekne a vzdorovitě mi kouká do očí.
Jen nad tím pokrčím lhostejně rameny. Je mi to jedno, klidně ať si ječí podle libosti. Stejně venku pořád zuří bouře, takže jediný efekt z toho bude maximálně ten, že mě z ní brzo rozbolí hlava nebo ohluchnu. Pro jistotu opět pohnu jemně prsty. Ona musí naproti tomu udělat tři kroky dopředu. Obešla takto oheň a teď stojí vedle mě. Vztek z ní vysloveně sálá. Další škodolibý úsměv mi přeběhne po tváři. Všimne si ho, ale nereaguje. Taky dobře, třeba to už pochopila. I když musím připustit, že mě to zklamalo. Vzdala se příliš brzo a příliš snadno. S povzdechnutím se postavím a koukám jí teď shora přímo do očí. Je totiž dobře o půl hlavy menší než já.
„Tak co? Už budeš hodná a dáš pokoj. Třeba bychom se mohli ještě trochu vyspat do rána. Co říkáš?“ zeptám se s jistou dávkou přátelství v hlase.
V očích jí proletí něco, co se mi ani trochu nelíbí. Ústa se jí stáhnou do toho nejfalešnějšího úsměvu, který sem kdy viděl. V příští vteřině se z nich vyvalí takový proud nadávek, že se nestačím divit. Asi bych už na to měl být dávno připravený do Temari, ale nejsem. Dokonale mne tím překvapí a na zlomek vteřiny s ní ztratím kontakt. Stačí to přesně tak na to, aby se přerušilo moje pouto s ní. Přestal jsem ji ovládat. Okamžitě se do mě pustí a začne do mě mlátit svýma pěstičkami. Dál mi u toho nadává. Couvnu trochu dozadu, abych se mohl bránit jejím útokům. Toto pro změnu nečeká ona a zavrávorá. V dalším okamžiku ztratí kontrolu a padá. Spadne přímo do ohně, jestli něco neudělám. Natáhnu se, chytnu ji za ruku a prudce ji strhnu směrem k sobě. Doslova mi vletí do náruče a narazí na mě plnou vahou. A pak už jen oba padáme dozadu. Snažím se zůstat dole a schytat to nejhorší až dopadneme. Sachiko spadne přímo na mě. V první vteřině zavřu oči a snažím se uklidnit. Pořád ji přitom držím ve své náruči. Ani ona se nijak nehýbe a mlčí. Mlčí! Najednou prudce otevřu oči a vyhledám ty její. Snažím se v nich zjistit, jestli se jí něco nestalo. Naštěstí to tak nevypadá a tak se trochu uklidním. Pořád ležíme přesně tak, jak jsme dopadli na zem. Vidím před sebou ty nejzářivější oči na světě. Proběhne jimi tolik pocitů najednou a každičký z nich jim propůjčí jiný výraz. Neodolám pokušení a přitisknu své rty na její. Jsou teplé a plné života. Ne, přátelé tak takto dívka rozhodně není studená, ať si její jméno říká, co jen chce. Cítím, že pod tím vším doutná neuvěřitelná síla. Sopka je proti tomu hračka pro děti. V ohni zapraská a kouzlo je pryč stejně rychle jako se objevilo. Vyprostí se mi ze sevření a doslova ode mě odskočí jako bych ji popálil. A možná že i ano. Stáhne se podle ní do bezpečné vzdálenosti a zarytě mlčí. Vstanu a přiložím. Pak se podívám otvorem ven. Tak za hodinu bude svítat, odhadnu. Opět si sednu a zase se opřu zády o zeď jako předtím.
„Snaž se ještě usnout. Za nedlouho bude svítat. Myslím si, že do té doby se to venku přežene. To ovšem znamená, že budeme muset vyrazit zase na cestu.“ řeknu ještě směrem k ní se zavřenýma očima. Pak už jí nevěnuju pozornost. Sám mám dost věcí k přemýšlení.

Ráno je tu dříve než by mi bylo milé. Zvednu se a rozhrabu zbytky ohně. Písek je sice písek, ale nemusí tu shořet zbylé dřevo. Ještě by se mohlo jednou někomu hodit stejně jako nám. Tentokrát ji nemusím budit, je totiž vzhůru a ostřížím zrakem sleduje každý můj pohyb. Venku už je klid jakoby se tu ani nic včera nestalo.
„Tak fajn všechno je uklizeno, takže můžeme vyrazit. Co myslíš?“ zeptám se jí. Nestačím to ani pořadně dokončit a ona kolem mne doslova proletí jako tornádo a zamíří rovnou ven. Zatraceně se přitom snaží, aby se mě ani v nejmenším nedotkla. Pobaví mě to. Vyrazím hned za ní. Ani ne po pěti minutách narážíme na Temari se Senem. Oddechnu si, že jsou oba v pořádku a jdu se s nimi přivítat.
„Panebože já sem tak ráda, že vám nic není Kankurou.“ šveholí pěkně zvesela moje sestra a objímá se přitom se Sachiko.
„Snad si se o nás nebála, sestřičko.“ dobírám si ji trochu.
„Jistěže bála. Ale věřila jsem ti, že se o vás dokážeš dobře postarat. Vždycky jednáš správně a tak jak máš Kankurou.“ odpoví mi. Dívka vedle ní jen ucedí nějakou poznámku skrz zuby a otočí se ke mně zády. Naštěstí ji Temari neslyšela, ale já ano.
„Tak bychom snad mohli vyrazit, nemyslíte. Do Skryté Listové vesnice je to ještě pěkný kus cesty.“ zavrčí jen a vyrazí směrem do Konohy.
Temari se za ní podívá a pak se otočí směrem ke mně: „Stalo se jí něco? Peláší pryč, jako by jí hořelo za patami.“
„Nevím o ničem.“ odpovím jí prostě.
„Tak dobrá. Taky vyrazíme, ať se nám ten splašený králík ještě někde po cestě neztratí. Seno jdeme.“ zavelí Tem a také vyrazí.
Jsem poslední, ale nevadí mi to. Aspoň mám čas přemýšlet. Oči mi k ní sami zabloudí. Tak tohle bude vážně ještě zajímavé, pomyslím si. V příštím okamžiku se tajuplně usměju a sám pro sebe si pošeptám: „Však ještě uvidíme králíčku, kdo si s kým bude zahrávat.“

Vím, že nás čeká ještě kus cesty tam a pak celá cesta zpátky. A to vůbec nepočítám těch pár dní v Konoze. Vím, že budu mít dost času na to, něco zajímavého vymyslet. Jak znám Temari, tak se nehne na krok od toho lenocha jménem Shikamaru Nara. Seno si určitě najde lepší zábavu také. A já? Já už mám také svůj cíl. Je to velmi zajímavý cíl, řekl bych. Měří metr sedmdesát. Má hnědé vlasy a zelené oči. Uvidíme, co nám připraví ten nevyzpytatelný velký loutkář jménem Osud. Rozhodně to ale nebude nuda.

Poznámky: 

Co všechno se stane, když uvíznete v písečné bouři s někým koho dvakrát nemusíte. Tato povídka je dějově zaměřena na postavu Kankura ze Skryté Písečné vesnice.

Povídka dějově předchází další dvě jednorázovky, které přibližují následující osudy a život postav. Hned po této je: Kankurova nit --- a prozatím poslední je: Kankurou a modrá stuha.

4.9375
Průměr: 4.9 (16 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Arashi
Vložil Arashi, Pá, 2017-02-10 14:32 | Ninja už: 2714 dní, Příspěvků: 257 | Autor je: Propadlý student Akademie

Mise V2: Kankurou si píše deník? Laughing out loud Napadlo mě, že když hlavní čtveřice věděla, že se blíží písečná bouře, proč neodložila misi a nepočkala raději ve Skryté Písečné, až se přežene. Pak mě ale došlo, že zůstat uvěznění uprostřed přírodní katastrofy, poskytuje našemu hlavnímu hrdinovi skvělou příležitost, sblížit se s Sachiko. No, já na cituplné příběhy moc nejsem, ale tato povídka měla od začátku do konce příjemnou atmosféru. Jeskyně, písečná bouře a plápolající oheň, to je ta pravá romantika.

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, St, 2017-03-15 09:10 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Hm, zajimave, takto jsem to nevidela tehdy, ale proc ne. Misi nemohli odlozit. Navic, nekdy se boure zachova jinak nez predpokladas. Zazila sem podobnou situaci na horach se snehem atd. - nic prijemneho. Ta zmena byla tak prudka a nahla, ze i se sebelepsim varovanim by to nikdo ani netusil. Navic, kdyz je to zastihlo, uz byla davno na ceste, tak se asi tezko mohli vracet zpet a navic primo vstric te bouri.

Je to vlastne jedno, jak pises, je to skvela sance nekde uviznout. Jako autor muzu nechat postavy rozehrat dej dle libosti a to me laka vzdycky Smiling

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele Mister_zx
Vložil Mister_zx, Ne, 2009-08-09 23:53 | Ninja už: 6001 dní, Příspěvků: 338 | Autor je: Prostý občan

Hezky jen (romantika nejni muj obor ale cas od casu se z toho clowek i priuci =oD) ale jinak oprawdu uzasne

!!!!!OPET SE OMLOUWAM AUTORUM FF ALE NEMUZU HODNOTIT WSE MAM POSTIZENEJ PC !!!!!

What´s it? It´s a LAUGH!

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, St, 2017-03-15 09:00 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Dekuju za komentik, potěšil Eye-wink

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele Tomon
Vložil Tomon, So, 2008-08-23 12:13 | Ninja už: 5736 dní, Příspěvků: 1689 | Autor je: Editor ve výslužbě, Pěstitel rýže

Kromě toho že je to výborné k tomu můžu říct jen to že by se dalo napsat pokračování Eye-wink

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Po, 2008-08-25 09:26 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Urcite dalo - toto je jeste takove tvarne. Osobne ho ale uz neplanuju Eye-wink Chtela sem to udelat jako jednorazovku trochu vic otevrenou. Ale nebranila bych se tomu, kdyby se do toho pustil nekdo jiny. Docela by me zajimalo, co s tim provede fantazie jineho clovicka Smiling

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele love_kakashi
Vložil love_kakashi, Čt, 2008-08-21 14:27 | Ninja už: 5797 dní, Příspěvků: 305 | Autor je: Prostý občan

velmi zajimave.. co dodat. pribeh se dobre cte. a opravdu, tobe psani jde vazne skvele, tak pis dal! Smiling a taky doufam, ze si tvoje povidky najde vice ctenaru, protoze opravdu stoji za precteni Smiling

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, Čt, 2008-08-21 17:42 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Diky Eye-wink Prave kvuli lidickam, jako vy, me to bavi ... Navic psani je skvely ventil na vsechno mozne. Nakonec je jedno, kdo ma jaky styl. Vzdycky se najde nekdo, komu se to bude libit. Mam dalsi napad na jednorazovku a uz se to pise Smiling a snad to tentokrat bude kratsi nez tech mych obvyklych 8-10 stran. Tak pockejte na dalsi...

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"



Obrázek uživatele Yamata no Orochi
Vložil Yamata no Orochi, Út, 2008-08-19 22:49 | Ninja už: 5889 dní, Příspěvků: 3064 | Autor je: Prostý občan

Vybíráš si samé zajímavé hrdiny. Takové, o kterých jiní autoři moc nepíšou. A tobě navíc jde psaní skvěle. Co se dá dělat, snad tě najdou i jiní čtenáři. Já si budu tvé povídky dál hlídat určitě Smiling

FFkaři, prosím, čtěte Pravidla FF sekce!!! Evil

Kdo umí číst a psát, je gramotný. Kdo umí pouze psát, stává se spamerem!

Obrázek uživatele Lightning_Blade
Vložil Lightning_Blade, St, 2008-08-20 09:13 | Ninja už: 5790 dní, Příspěvků: 492 | Autor je: Konohamarova chůva

Diky, bavi me spekulovat na takovyma postavama o kterych toho moc v serialu neni znamo. Anebo taky nad takovyma, ktere jsou prakticky vetsinu prvni serie Naruta jaksi takovy krapet divni a to priznejme si, jak Neji, tak Kiba i Kankurou byli Eye-wink Takze - ted, abych premyslela, kdo bude dalsi...

"Run! Try it and run away, if you think you can. Don't forget that you are my prey... Here and now!"