Vzpomínky....

Slzy stékaly dolů po její tváři. Nedokázala tomu uvěřit. Její jediná láska už není. Stála tam nad jeho náhrobkem a pořád se jí vraceli vzpomínky s ním.

„Temari víš jak jsme se viděli poprvé?“
„Ano, Proč? Co se děje?“ On se k ní přiblížil a podíval se jí do očí. Cítila jak se jeho oči vkrádají do těch jejích. Nemohla se tomu ubránit.
„Víš co jsem si pomyslet?“
„Ne,“ řekla trochu rozviklaně Temari.
„Myslel jsem si, že jsi povrchní, ale když jsem tě blíž poznal zjistil jsem, že jsi úplně jiná,“ a chytl jí kolem pasu a začal si jí k sobě přitahovat, ale nespustil z ní oči ani ona.
„Jak jiná,“ Zeptala se.
„Že jsi milá, ale víš co jsem si uvědomil?,“ ona jen zakroutila hlavou.
„Že jsem se do tebe zamiloval. Jsem do tebe blázen,“ potom co to dořekl tak ho políbila a pošeptala mu do ucha „Miluju tě“ a jejich rty se znovu setkaly.

Stála tam a dívala se na to jméno. Jméno vyryté navždy do jejího srdce a náhrobku. Najednou se jí podlomily nohy. Teď tam klečela a slzy jí stékaly po tváři dolů na náhrobek. Stékaly po jeho jméně. A hlavou jí běhalo Proč zrovna on? A ne já? A začal se jí vybavovat ten večer.

Byla tam ona a vedle ní stála její jediná láska a naproti nim jejich soupeři. Sasori a Deidara z Akatsuki.
„Mise zní přivést je po dobré nebo po zlém a nebo jejich mrtvá těla,“ řekla skoro nestlišně Temari. On jí chytl za ruku a mile se na ní usmál.
„Neboj to zvládneme, my zvládneme všechno,“ řekl, aby jí trochu povzbudil.
„Díky Shikamaru,“ řekla a ještě ho políbil než začal souboj.

On bojoval proti Deidarovi. Deidara po něm hodil nějaké bomby, ale Shikamaru se jim hned uhnul a chytl ho svou svazovací technikou a začal ho škrtit až padl mrtvý na zem.

Temari bojovala proti Sasorimu. Celkem snadně odrážela jeho útoky a několikrát ho i těžce zranila, ale on pořád bojoval dál. Temari couvala před jeho útokem, ale šlápla na kámen a sjela ji noha.

Klečela u jeho hrobu a začala ještě víc brečet. Hlavou jí vířilo mnoho věcí, ale pořád se nemohla zbavit toho, že to byla její vina. Že ho ona zabila. Zajela prsty do země. Pořád ta vzpomínka na něj. Zabíjelo jí to. Zabíjelo jí to, že ho ztratil. A že to byla její vina, že zemřel. Ta vzpomínka Na ten osudný večer.

Sjela jí noha po kameni a ona upadla. Věděla, že ten otrávený hrot jí projede tělem. Tak zavřela oči, ale nic necítila. Po chvíli je otevřela. Viděla nad sebou Shikamara. On se postavil do rány. Hrot mu projel pravým ramenem. Když ho viděla tak se smál. Z koutků rtů mu tekl proužek krve. Temari ho vzala a položila ho vedle sebe. Postavila se vzala svůj vějíř a jednou ranou Sasoriho poslala rovnou do skály kde už zůstal. Rychle si k němu klekla.

„Proč jsi to udělal. Měla jsem to schytat já a ne ty,“ Shikamaru jí chytl za ruku a usmál se.
„Já tě miluju a nemohl jsem tě nechat umřít,“ Temari začaly stékat slzy.
„Já tě taky miluju proto nechci abys umřel. Shikamaru nesmíš umřít,“ a robrečela se ještě víc.
„Temari Miluju tě chci, abys to věděla“
„Já už to vím, já tě taky miluju,“ a políbila ho. Byl to jejich poslední polibek. Polibek na rozloučenou. Když se odtáhla od jeho obličeje tak se na ní naposledy usmál. A jeho oči navždy uhasly.

Prsty zarývala pořád hlouběji do země při pomyšlení na tu vzpomínku. Tu poslední vzpomínku s ním. Najednou začalo pršet. Podívala se svýma mokrýma očima na nebe a hned potom na náhrobek a prsty pohladila jeho jméno. Sundala si pásku z nohy a položila ho k jeho hrobu. A odešla pryč.

Odešla z hřbitova a opřala se ostěnu. Už nemohla. Zabíjelo jí jen vzpomínka na něj. Miluje ho i když je mrtvý. Sesunula se pomalu k zemi. Najednou vytáhla svůj kunai a řekla: "Miluju tě navždy Shikamaru," a její nůž jí projel srdce. Byla mrtvá. Déšť jí smíval její mrtvé slzy a rudou krev.