Cesta odpuštění 4

ZASE DOMA

Sakura se pomalu loudala ulicí, až dorazila k malému domku. Vyšla schody a zaklepala na dveře.

„Už jdu,“ ozvalo se za dveřmi.

Byli slyšet kroky blížící se ke dveřím a když se otevřeli, stála v nich mála žena s tmavě růžovými dlouhými vlasy svázanými do zvláštního velkého uzle. Na sobě měla světle zelené šaty a na nich uvázanou světle modrou zástěru. Vypadalo to jakoby něco pekla.

„Ahoj mami,“ řekla Sakura.
„Konečně si doma, už sem se o tebe bála, takovou dlouhou dobu jsi byla pryč,“ řekla matka a objala ji.
„Určitě máš hlad, pojď,“ zavřela dveře a vedla Sakuru do kuchyně.
„Sedni si připravím ti tvoje oblíbené jídlo,“ řekla a usmála se na Sakuru, „a ty mi můžeš zatím vyprávět jak bylo na misi.“

Sakura se jen sklesle dívala doprostřed stolu na kytici bílých narcisů a nic neříkala.

„Děje se něco Sakuro, vypadáš hrozně nešťastně,“ řekla matka ustaraně.
„Ne nic mi není,“ řekla Sakura potichu, „nesplnili jsme misi, Sasuke se pokusil Naruta zabít a pak odešel s Orochimarem.“
„Aha,“ řekla matka chápavě, „tak už si tím nedělej starosti, určitě se vám ho podaří zachránit, jen ještě nenadešel ten správný čas,“ a začala připravovat jídlo.

Sakura ale dál hleděla do bílých narcisů a vzpomněla si jak je nosila vždy Narutovi do nemocnice, když se mu něco stalo.

„Na vezmi si zatím koláč, před chvílí jsem ho dopekla,“ řekla a dala na stůl tác s koláčem a hned Sakuře kousek ukrojila a dál pokračovala s vařením.

Sakura si vzala koláč a když ho dojedla matka se jí zeptala: „Tak jaký byl chutnal ti?“
Ale ona se opět zamyšleně dívala na narcisy a nic neřekla.

„Sakuro co se s tebou děje?“ řekla matka, „takhle zamlklá si po misi nikdy ještě nebyla… co je stebou?“
Sakura zvedla hlavu a podívala se jí do tmavě zelených očí.

„Já nevím co se semnou děje,“ řekla zoufale a znovu sklopila hlavu dolů.
„Tebe něco trápí a ta mise to není, viď,“ řekla matka.
„Ty máš o někoho strach,“ řekla celkem sebejistě a sedla si naproti Sakuře ke stolu.
„Jak sto poznala?“ zeptala se.
„Sakuro,“ usmála se na ní, „znám tě už skoro 16 let a poznám co tě trápí.“
„Máš strach o Sasukeho?“ pokračovala dál.
„Ne,“ odpověděla.
„Opravdu?“ řekla tázavě matka.
„Opravdu o něj strach teď nemám,“ odpověděla sebevědomě Sakura.
„Hmm, a co ten nový, Sai se jmenuje ne, tak o něj máš strach?“ ptala se dál.
„Ne,“ řekla znovu.
Takhle to pokračovalo dál, až to Sakura nevydržela.
„Mám strach o Naruta,“ řekla rázně a bylo vidět, že se jí částečně ulevilo, protože najednou přestala dávat další otázky, ale na jednu stranu byla znepokojená, že ještě pořád mlčí.
Matka na ní nevěřícně koukala a pak se šibalsky usmála.
Sakura nevěděla co dělat, když uviděla ten úsměv, připadalo jí jako by její matka něco kula a tak radši mlčela.

„Jo tak Naruto…“ a schválně nechala to jméno znít.
„No a co má být,“ ohradila se Sakura.
„Ale nic, jenom si mi vždycky říkala jaký je to blb co za nic a že ho nemůžeš vystát a teď si o něj děláš takové starosti div se tady nerozbrečíš,“ řekla matka stále s tím úsměvem.
„No potom co se vrátil s Jiraiyou – sama z tréniku zpět do vesnice, mi připadal, že se trochu změnil,“ řekla, otočila hlavu k oknu a dívala se z něj ven. Vzpomněla si, když ho poprvé uviděla po dvou letech a cítila to zvláštní mravenčení a nervozitu, když k ní poprvé přišel.

„Sakuro?“ vytrhl jí ze vzpomínek známý hlas.
„No co se děje?“ řekla rychle a otočila se zpět na matku. Ta se jen zasmála a Sakura vůbec nechápala čemu se tak směje.
„Na co si myslela?“ zeptala se matka.
„No…na nic… vůbec na nic, proč?“ odpověděla nechápavě.
„No jenom že ses začala červenat a ještě ti to neslezlo,“ řekla a uchechtla se.
„No není pravda, děláš si ze mě jen legraci,“ řekla Sakura.
„Tak se jdi podívat do zrcadla,“ odpověděla klidně matka.

Sakura se zvedla a šla se do koupelny podívat. Co se to se mnou děje, sakra, pomyslela si když se viděla v zrcadle a odešla do svého pokoje.

„Sakuro, pojď jídlo už je hotové,“ volala pod schody matka.
„Jo už jdu,“ ozvalo se.

Sakura si sedla ke stolu a matka jí podala talíř a sedla si také ke stolu.
Když dojedli, Sakura řekla: „Díky bylo to moc dobré.“ Vzala talíř a odnesla ho k dřezu.
Už se chystala odejít, ale v tom jí matka zastavila a řekla: „Počkej tu ještě chvíli.“
Sakura si tedy zase sedla a koukala na matku. Ta se na ni opět zasmála tím smíchem „Na něco jsem přišla.“ a začala být nervózní.

„Jo nechceš mi něco povědět o Narutovi?“ řekla matka.
„Proč,“ odpověděla nervózně Sakura.
„No nebudu chodit okolo horké kaše… podle mě se ti líbí a máš ho ráda, možná i víc než ráda, ale nechceš si to přiznat, viď že jo,“ vypálila ze sebe matka.
Sakura úplně ztuhla, nebyla schopná nic říct jen koukala na matku.
„No jestli chceš už můžeš jít, to je vše co jsem ti chtěla říci, jo a začínáš se trochu červenat,“ řekla matka a uchechtla se.
Sakura vypálila od stolu jako kulový blesk a utekla do pokoje. Tam si lehla na postel a přemýšlela.

To není možný já mám Naruta ráda jen jako dobrýho kamaráda. Přeci když se mi docela líbí tak to neznamená, že ho musim milovat…. Počkat co to melu mě se přeci Naruto nelíbí. Ale má pěkný oči a úsměv a … Ježiši co se to se mnou děje, co to melu za kraviny.
„Tobě se líbí a moc, přiznej si to. Mě teda ne, ale tobě jo,“ ozvala se vnitřní Sakura.
To není pravda, to co říkáš je pěkná blbost.
„Ale není, tvoje máma měla pravdu jen si to nechceš přiznat, ale měla bys. I když já bych mu nejradši dala pořádnou pěstí,“ zasmála se vnitřní Sakura.
Ne žádnou pěstí mu nedám. Ach jo co mám dělat.
„Dát mu pěstí,“ řekla zase vnitřní Sakura.
Buď už zticha a přestaň se do toho plíst, zakřičela v duchu Sakura.

Ještě chvíli přemýšlela a pak usnula.