Someone in my heart - ep.03

Miluji tě...
"I já tebe..." zašeptala a věděla, že ji slyšel...
Opatrně a něžně vzala jeho tělo a vydala se zpět, odkud přišla.
Musí žít dál, slíbila mu to.
Věděla však že odteď bude její život jenom pouhou existencí beze smyslu...

Mladá žena seděla na louce a hleděla do dáli. Pozorovala západ slunce.
Byli spolu tak málo, jak jen je ten svět nespravedlivý...
Už to je pět měsíců co jsem našla Narutovo tělo, pomyslela si, a ten smutek se pořád neutišil... přestane to utrpení někdy?
Když přiběhla její mladší sestra, že ji otec volá, jen neochotně vstala a přinutila nohy k pohybu.
Nevěděla, proč ještě žije. Kdyby to bylo na ní, nežila by...už ne... byla by s ním. Ale slíbila, že bude žít dál...
proč to na ní chtěl?
Proč po ní chtěl aby žila, když věděl že bude trpět?
Proč jí prosil aby žila, když už nemá smysl žít...?
Nevěděla...
Pomalu procházela lesem a vracela se domů do sídla klanu Hyuuga.
Už před čtyřmi měsíci se vzdala života shinobi.
Neměla sílu k boji...neměla motivaci.
Otec to přijal až podivně klidně. Od té doby o tom spolu nemluvili. Možná...jí nechtěl ubližovat? Vždyť to bylo jedno... stejně už trpěla...

Usedla spolu s rodinou k večeři. V jídle se jen nimrala. Jako vždycky.
Neměla motivaci jíst... neměla motivaci žít...
"Tak se v tom kruci nerejpej!" otci praskly nervy. Věděla, že se to stane.
"Nemám hlad," pípla.
Vstala od stolu a odcházela.
"A kam si myslíš, že jdeš?"
"Ven." odpověděla prostě.

Kráčela po lesní pěšince. Tam, kde dřív rostly divoké rostliny už nyní byla vyšlapána cestička.
Tak často tudy chodila... jako by snad doufala, že ho tam znovu spatří.
Začalo sněžit. Vločky dopadaly na její uslzenou tvář a tály.
Brzy již budou vánoce... první, co jsme mohli spolu strávit... ale nestrávíme.
Jako vždy došla až k místu, kde ho tehdy našla a klekla na zem. Pomalu zapadávala sněhem. Víc než kdykoliv předtím si přála tady zemřít...
Hinato...
Už na ni zase promluvil. Rozhlédla se kolem, ale neviděla ho.
Nezapomeň, cos mi slíbila...
A pak už bylo jen ticho. Vločky se neslyšně snášely na zem.
Kreslila ve sněhu obrazce... květy...
"Hinato, vždyť tu zmrzneš," tenhle hlas byl skutečný...a polekal ji.
"Ty? Co tady děláš?" zeptala se. Bylo jí jedno, jestli jí přišel zabít.
"Chodím sem často."
"Proč?"
"Abych tě viděl," odpověděl popravdě.
On? Proč jí chce vidět on? Jak ví, že půjde zrovna sem?
"Sasuke, proč... bys mě zrovna ty chtěl vidět...?"
Neodpověděl. Pouze se na ni díval. Tak nějak jinak, než se kdy dívával na dívky.
"Také je mi líto, že zemřel," řekl do ticha, "ale nebyla jiná možnost."
"To ty... proč?" Hinata plakala tak usedavě, až ho zabolelo u srdce.
"Měla jsi ho ráda, proto." nevěděl, jak jí lhát.
Přešel k ní a jemně jí utřel slzy. Vyděsila se. On ne!
"Pojď," jemně ji vzal do náručí.
Vykročil opačným směrem než byla Konoha.
Takže on mě nese Orochimarovi? Potřebuje snad k něčemu i Byakugan? Slíbila jsem že budu žít... ale můj život nemá smysl... Naruto, nezlob se. Třeba možná teď naleznu nový smysl svého života... posloužím alespoň jako pokusný králík...
Sasuke uděla několik znamení ruky a na Hinatu najednou přišla jakási ospalost. Usnula mu v náručí.
"Promiň lásko," zašeptal i když věděl, že už ho neslyší, "jinak to nejde. Nikdo bys se mnou nešla dobrovolně..."

Narutův duch se zjevil na opuštěné mýtince.
Snad budeš šťatná...
Pohlédl směrem, kudy odešel Sasuke s Hinatou v náručí.
...Alespoň s ním...
Po tváři mu stekla slza,
...protože on tě miluje...
A pak se rozplynul. Nebylo mu nikdy souzeno být s ní. Ale jeho přítel snad nalezne cestu k jejímu srdci...
...doufal...
...přál jim štěstí...