Romantika

Stojí na břehu řeky a dívá se na západ slunce, tak, jak se díval jen s ní.
„Měl bys už jít, ona se tu neobjeví.“ Ozvalo se mu za zády.
„Za chvíli přijdu.“ Zamumlal, ale dál hleděl na západ slunce. Itachi si povzdechl a šel zpátky.

Pamatoval si na tu chvíli. Na chvíli, kdy ho opustila. Bylo to až moc živé, jako kdyby se to stalo teprve včera.

...z minulosti

„Kde to jsem?‘‘ Zamžourala pokusila se znovu natáhnou ruku vpřed, ale něco ji v tom bránilo. Cukla víc, ale znovu ucítila bolest v ruce, byla zlomená. Zasténala, někdo však povolit to sevření co ji svazovalo k zemi. Konečně se mohla svobodně hýbat. Pomalu otevřela oči, aby si prohlédla, co ji čeká zde. Ale nebyl to její dům ani žádná jiná místnost, ve které předtím byla. Zprudka se posadila, oči tikala po místnosti a snažila co nejdřív najít nějaký východ. Zaměřila dveře a okna, za nimi padali kapky deště.

„Proč jsi to udělala?‘‘ Špitl Sasuke a pohladil ji zakrvácenou rukou po tváři. Vykašlala trochu krve. Bolest byla nesnesitelná, oba ji cítili stejně. Avšak bolest v srdci byla silnější, než všechno to co teď cítili. Bolest v srdci je spalovala, teď musí nechat svou holčičku o samotě, teď když mohly být spolu. Jako rodina.
Sasuke se zhluboka nadechl, ale našlo to, bolest postupovala pomalu víš, sotva se mohl nadechnout. Jeho oblečení začalo nasávat krev a nejen jeho i Sakura krvácela, ale už se nějakou dobu nepohnula. Strnul, snad už není…

[i]Ach, má lásko. Věř, že nikdy mi nebylo tak těžce, jako mi je po dnech strávených zde v Konoze. Po dnech, strávených s tebou. Po dnech, které nikdy nebyly tak zářivé bez ohledu na počasí a po nocích, které nikdy nebyly černé, ať byla venku jakákoli tma.
Teď oba stojíme v hlavní bráně Konohy. Za mými zády šumí volná příroda a kdesi v dálce čeká můj domov. Za tvými panuje čilý ruch Konohy, tvého domova.

,,Ne tak rychle….chcete odejít bez boje?‘‘ Otočím se a uvidím postavu, kterou jsem chtěla vidět naposledy ze všeho nejméně……

[center]Jablko ze stromu blízko padá,
proč to tak je každý jen hádá.
Stejnou cestou jsi se vydala,
bránu pokory za sebou zavřela.
*
Stačila jediná nešťastná minuta,
aby vás objala děsivá temnota.
Uvnitř tmy přežívá myšlenka pouhá,
oba vás přemohla lidská touha.
*
Tísnivý strach zahnaly slova,
v hřejivé náruči ocitla se znova.
Křičící svědomí zahnal jsi pryč,
jakmiles ucítil rty na těch svých.
*
Nechali jste vzplanout zakázaný cit,
nic na celém světě nechutná líp.
Co přijde potom teď nelze říct,

[i]Už od dětství jsem vždycky slýchávala, že lhát se nemá. Že jakákoliv lež je stokrát horší, než sebestrašnější pravda. Lež tě prý pošpiní, ukápne na tvou duši, jako nesmyvatelná černá tuš. Vytrvale jak déšť a neodvratně jako smrt maluje zlověstné čáry do tvého nitra. Nakonec ve tvé duši nezůstane ani kousek bělostné barvy a zloba se lží tě pohltí. Zabíjí stejně neodvratně, jako ostří katany, a nemilosrdněji než jakýkoliv člověk. Nakonec ve tvé duši nezůstane ani kousek bělostné záře nezkaženosti.

Přišla k jeho dveřím… šla pomalu, rozvážně volila každá krok. Proč vůbec za ním musí jít? Proč to všechno musí dělat? Vzdorovitě zakroutila hlavou, nadechla se a vykročila jistěji. Zastavila se až těsně před těmi proklatými dveřmi. Zvedla ruku, připravená zaklepat. Kousek od dřeva se ale bezmyšlenkovitě zastavila… má mu to říct? Měla by?

[i]Ach jo, přichází zase další zima. Budu se muset oblíkat teple a budu vypadat jako medvěd grizzly. Vlastně už se tak oblékám a pořád mi je stejná zima. Ale….jen co si vzpomenu na ten příjemně křupající sníh, zjihnu.
Kouknu vzhůru a vidím jak z nebe padají malé, bílé a krásné vločky. Vlastně mám zimu ráda. Můžu si lehnout do zasněžené trávy a zkoušet dělat andělíčky. Nejhorší je vstát a celého ho zničit. Ale ten pohled, který se mi poskytne když se podívám na to nebe je omračující.

Po lesní cestě běžely dvě postavy. Jedna o dost vyšší než druhá. Byly zahalené v černých pláštích, které však v rychlém běhu nějak nepřekážely.
Najednou se nižší z těchto dvou postav se na chvíli zastavila. Zastavila se i druhá a zavolala směrem na svého společníka:

A další díl je tu. Upozorňuji, že ten název dnešní kapitoly má dobrý důvod! Takže slabší povahy pozor!

Patejl se podíval na kokon. Už byl hodně poničený, ale stejně nějaká naděje byla. Zkoušel se dostat dovnitř, ale nemohl ho roztrhnout. Přepnul se do bojové rychlosti a pseudo-metalické posilovače zapracovaly naplno. Bylo to jen tak tak, ale nakonec se dovnitř dostal. Bohužel už bylo pozdě. Ta bestie už stihla poobědvat.

„Reino, nechtěla by sis mě vzít?“ zeptal se jí a to Reinu dokonale dojal. Reina začala brečet a přitom si klekla k Itachimu a padla mu kolem krku.

„Mám to brát jako ano?“ zeptal se.
„Ano.“ Kývla hlavou a políbila ho. Všichni začali slavit a Kisame i slzičku uronil. Přeci jeho týmoví partner bude mít svatbu, no není to dokonalé? Jak pro koho. Reinin pohled padl na skleslého Deidaru. A tak se vysmekla Itachimu a vydala se za ním.
„Co se stalo?“ zeptala se a sedla si k němu.

......jeden anjel, v čiernom rúchu.

Slunce vysvitlo, muž v černém plášti stál u brány do Konohy. Čekal na ni, stále nepřicházela, už si začal myslet, že zůstala. Ale za ním se objevila osobě tentýž v černém plášti.

Na chodbě se ozval dusot a hned na to do kanceláře Hokage vtrhl Shikamaru.
"Hokage-sama! Utočí na nás Akatsuki a Orochimaru zároveň. Prý chtějí vesnici srovnat se zemí pokud se jim nevydáte."oznámil rychle a s obavami se na něj podíval. Naruto vstal a zamyšleně se podíval oknem.
"Vyřiď jim, že přijdu." řekl nakonec ale stále se na něj nepodíval. Shikamaru se na něj vyděšeně podíval.
"Ale Hoka-" začal Shikamaru ale Naruto ho umlčel.

Nevzpomínám si ale…

„Hinato…ty si mě nepamatuješ?!“ Křičel Naruto zděšeně a do očí se mu hrnuly slzy.

Doběhli domů, stále zrychleně dýchali. Posledních pár minut se ani nepohnuli, sedli si na zem a opřeli se zády o dveře. V domě vládlo až znepokojující ticho. Děti doma nebyly. i Sasuke byl z toho všeho v šoky, celý se třepal, neřekl ani slovo.

„Co to je?“ zapištěla Yanami v duchu, když se snažila pohnout alespoň rukou. Žádný pohyb ale nemohla vykonat.
„Kagemane?“ přemýšlela horečnatě, ale žádný napojený stín neviděla.
„Je to Sharingan, ty hloupoučká. Před tím tě rodiče varovaly!“ zasyčel hlas v jejím nitru.
„Kdo-sakra-SEŠ!“ zařvala vztekle Yanami. Pak jí svět potemněl a ona najednou stála před uzamčenou bránou. Za ní viděla jen temnotu, ale pak ve tmě zasvítilo dravčí oko.
„To řvaní si vyprošuju, víš, jak se to tu rozlejhá!“

Z nemocnice do Hyuuga čtvrti to trvalo tak 30 minut, ale jí se to zdálo jako 30 hodin. Každou částí svého těla vnímala zvědavé lidské pohledy. Přidala do kroku, chtěla už být doma, ve svém pokoji.

,,Vstávat! Nemůžeš tady jen tak celý den polehávat.“ Pootevřela jsem oči a hned mi do nich šlehlo ranní světlo.
,,Ano mami..“ Řekla jsem velmi otráveně, protože jsem byla nevyspalá a pro mou mámu bylo spát celý den, do osmi hodin. Její pisklavý hlas mi zněl v hlavě ještě dlouho po probuzení.
Spalo se mi nádherně. Tak po včerejší ledové koupeli se ,,Sasukem,“ komu by se tak nespalo.