Zesílit,nevzdát se a vyhrát!! II.

Z nemocnice do Hyuuga čtvrti to trvalo tak 30 minut, ale jí se to zdálo jako 30 hodin. Každou částí svého těla vnímala zvědavé lidské pohledy. Přidala do kroku, chtěla už být doma, ve svém pokoji.
„Tak jsme tady, zatím ahoj uvidíme se pozdějc!“ křikla Sakura, čímž probrala přemýšlející Hinatu. Než ale stačila odpovědět, její kamarádka už byla pryč. Nyní stála sama před svým domem, před domem, kde se ale nikdy necítila dobře. Otevřela branku a vešla na velkou zahradu, to bylo jediné místo kromě jejího pokoje, které tu milovala. Potom nejistě vykročila k domovním dveřím, už byla skoro u nich, když se najednou rozlétly. Z haly vyšel Hiashi. S chladným výrazem prošel kolem ní, vůbec si jí nevšímal, jako by ani neexistovala. Nevěnoval jí jediný pohled, jeho chování vůči ní se za těch několik týdnů, co se neviděli, zhoršilo. Nikdy jí nevadilo, že se k ní tak chová, naopak si na to zvykla. Ale dnes to bylo jiné, bylo jí to líto.

Přemohla slzy, které se jí opět draly do očí, a vešla do domu. Namířila si to rovnou do svého pokoje, neměla sílu ani náladu s někým mluvit. Tam zůstala až do večeře. Nechtělo se jí jít dolů, ale musela, naposledy jedla ráno v nemocnici. Vydala se tedy do jídelny. U stolu již seděl Neji, Hanabi i její otec. Ten jí jako obvykle zcela ignoroval. Hinata se posadila na jedinou volnou židli, která byla na druhém konci jídelního stolu, daleko od ostatních. Beze slova se posadila a dala se do jídla. Celá večeře proběhla v tichosti. Čekala to, ale v hloubi duše doufala v něco jiného. Když dojedla, vstala, poděkovala a odešla zpět do svého pokoje.

Otevřela okno, sedla si na parapet a koukala na večerní oblohu. Najednou se ozvalo zaklepání a do pokoje vešla Hanabi, její mladší sestra.
„Ahoj, fajn že už si v pořádku!“ řekla a zasmála se.
„Arigato!“ odvětila Hinata, aniž by spustila oči z nebe.
„Dobrou noc!“ řekla ještě Hanabi a zavřela za sebou dveře. Hinata ještě chvíli seděla, ale nakonec si lehla do postele a usnula.

Další den ráno vstala brzy, nechtěla se potkat se svým otcem. Vyšla do ulic Konohy, měla ještě dost času před schůzkou s Hokage. Pomalu procházela liduprázdnými ulicemi a přemýšlela, co teď bude s týmem 8. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšímala, kudy a kam jde, když v tom narazila do nějaké osoby. To jí vytrhlo z přemýšlení.
„Gomenasai!“ vyhrkla ze sebe, aniž by se na dotyčného podívala.
„Jé, Hinato, nemusíš se omlouvat, to byla moje chyba. Nekoukal jsem na cestu!“ zaječel mladý ninja a podivně se při tom zašklebil.
Ten hlas jí byl povědomí, proto přesunula svůj pohled na hocha, který s ní mluvil. Spatřila jasně modré oči a zářivě žluté, ježaté vlasy.
„Naruto- kun“ špitla a začala při tom červenat.
„Už si v pořádku, to je fajn. A co tu vlastně děláš tak brzo?“ zeptal se jí. Hinata se ale nezmohla na jediné slovo, jenom ještě víc zčervenala.
„Já už musím jít tak zatím!“ vykřikl Naruto a v tu ránu byl pryč. Hinata se pomalu uklidňovala dokonce i její barva obličeje se pomalu vracela do normálu. Ještě chvíli potom chodila Konohou než se vydala k budově Hokage. O několik minut později už stále před dveřmi Tsunadiny kanceláře, zaklepala a vešla. Uvnitř již stál zbytek jejího týmu.
„Dobrý den Tsunade-sama, ahoj Kibo-kun, Shino-kun.“řekla a nesměle se postavila vedle svých dvou kamarádů. Oba mladí ninjové se na ni usmáli. Byla tím překvapená, myslela si, že s ní nebudou chtít mluvit, že jí budou nenávidět.
„Tak teď můžeme přejít k tomu hlavnímu. Rozhodla jsem se, že budete trénovat pod dohledem Shizune.“oznámila pátá Hokage a pak předala slovo své společnici.
„Tak tedy trénovat budeme až zítra, dnes máte volno. Sejdeme se v 9:00 na cvičišti.“ přikázala jim.
„Hai!“přitakali sborově tři mladí chunnini a měli se k odchodu.
„Super, že ti je už dobře Hin!“ zasmál se Kiba, když odešli z kanceláře.
„Děkuju, Kibo-kun, já… se … omlouvám.“odvětila dívenka a měla při tom na krajíčku.
„Za co se omlouváš?“zeptal se mladík.
„Já … měla jsem tenkrát dávat větší pozor, měla jsem být rychlejší , pak by sensei …“ větu ale nedokončila, protože jí její kamarád skočil do řeči.
„Už mě vážně štveš s tím tvým věčným omlouváním!“ zakřičel.
„Dobře víš, že za to nemůžeš! Co se stalo, stalo se, to už nejde změnit! Musíš se s tím smířit!“ dodal.
„Ahoj zejtra musím jít, čekaj mě doma.“ rozloučil se a odešel.
„Kiba má pravdu, nebyla to ničí chyba a hlavně ne tvoje. Kurenai–sensei se tak rozhodla sama. Musíš se s tím vyrovnat, stejně jako ostatní.“
I když dobře věděla, co tím Shino myslel, nedokázala to. Aspoň ne v tuhle chvíli. Stále to bylo tak čerstvé.

Po skončení tohoto krátkého rozhovoru šli dál beze slova. Konožské ulice se od rána zaplnili spěchajícími lidmi, bylo jich tolik, že si ani Hinata nestačila všimnout, že ji její společník už opustil. Pokračovala tedy sama. Už se schylovalo k odpoledni a ona měla strašný hlad, jenže se jí domů nechtělo, představa jejího otce jí nedělala dobře. Rozhodla se, že dnes oběd vynechá a raději půjde do lesa trénovat. Nešla ani deset minut, když potkala Sakuru.
„Ahoj Hin, co tu děláš?“ zeptala se.
„Ahoj, já jsem chtěla, no trénovat.“ zašeptala Hinata a pak jí zakručelo v břiše. Marně ale doufala, že to Sakura neslyšela.
„Nemáš hlad? Pojď, zvu tě!“ zasmála se Sakura a pak společně s Hinatou vyrazili k Ichiraku ramen. Když dorazili ke krámku, vešli dovnitř a posadili se k pultu. Obě si pak objednali velkou porci ramenu.

Chvíli na to se dovnitř přihrnul Naruto. Ještě si ani nestačil sednout a už měl objednáno několik misek. Hinata se Sakurou na to jen nevěřícně hleděli. Po několika minutách čekání přinesla Ayame děvčatům jejich jídlo, teprve teď si jich Naruto všiml.
„Ahoj,Sakuro-chan ! Hinato-chan! Přišli jste na rámen?“ zazubil se na obě a pak se pustil do své porce, kterou mu mezi tím obsluha přinesla.
„ Naruto-kun!“ řekla Hinata a její tváře se začaly zbarvovat do červena. Sakura už měla dojedeno, a protože měla ještě nějakou práci v nemocnici, zaplatila za ně, rozloučila se a odešla. Teď u stolu seděla Hinata pouze s Narutem.
„To není možný, já sedím tak blízko u něj a on na mě dokonce mluví!“ honilo se jí hlavou.
„Bože, jen ať neomdlím!“ modlila se v duchu. Ale její prosby nebyly vyslyšeny. Netrvalo to ani pár minut a okolní svět se jí ztrácel v mlze. I když se tomu snažila zabránit, začala se pomalu sesouvat k zemi. Naruto si toho naštěstí všiml a Hinatu včas zachytil.

Hiashi Hyuuga spěchal na schůzi s několika předními členy konožské aristokracie. Budova, kam se měl dostavit, byla od Hyuuga čtvrti docela daleko. Proto zvolil tu nejkratší cestu. Neměl rád, když musel na delší dobu opouštět sídlo svého rodu a potkávat se s tou spodinou. Dnes to ale udělat musel. Musel, protože se jednalo o velmi důležitou záležitost. Byl hluboce pohroužen ve své mysli, takže ani nevnímal, kde vlastně je. Z jeho myšlenek ho ale náhle něco vytrhlo…