Zemřít pro budoucnost 029-Poslední slova

„Proč jsi to udělala?‘‘ Špitl Sasuke a pohladil ji zakrvácenou rukou po tváři. Vykašlala trochu krve. Bolest byla nesnesitelná, oba ji cítili stejně. Avšak bolest v srdci byla silnější, než všechno to co teď cítili. Bolest v srdci je spalovala, teď musí nechat svou holčičku o samotě, teď když mohly být spolu. Jako rodina.
Sasuke se zhluboka nadechl, ale našlo to, bolest postupovala pomalu víš, sotva se mohl nadechnout. Jeho oblečení začalo nasávat krev a nejen jeho i Sakura krvácela, ale už se nějakou dobu nepohnula. Strnul, snad už není…
„Sakuro.‘‘ Řekl a pomalu zatřásl s ní. Ucítil hluboký nádech, pozvedla hlavu a pohlédla celá uplakaná do tváře. Slabě se pousmála.
„To je konec, co?‘‘ Zhluboka se nadechla a snažila se zadržet slzy. On ji usměv oplatil a pohladil ji po studené tváři.
„To je konec.‘‘ Řekl a setřel ji slzy s tváře. Celé je měla uplakané, teď i zamazané od jeho krve.
„Alespoň jsme spolu.‘‘ Šeptl a přiložil svoje rty k jejím. Ucítil jak chladne, ale i tak si její polibky užíval naplno. Naposledy. Cítil její slzy, jak mu stékají po obličeji stejně jako jeho. Naposledy ucítí její rty, naposledy si vychutnával její přítomnost naplno, naposledy spolu.

!!Klik!!

Jen abyste si to dokázali představit.

„Kde je máma?‘‘ Ptala se neustále malá Naruta, dokud ho nedonutila jít s ní před bránu. Věděla, že máma říkala, že při východu slunce odejde a slunce vyšlo před chvíli snad ji ještě stihnou. Vyrazili co nejrychleji k bráně, rozhlédli se, Sakuru nikde neviděli, ale za kopečkem slyšeli hlasy. Hádali se, pak jen tlumený dopad a ticho. Rozběhli se za zvukem, mezi stromy něco leželo. Naruto malou nechal raději dál od toho, aby to pro případ nebylo ještě živé a neutočilo to. Ale pravda byla jiná, jakmile je uviděl s hrůzou se zastavil. Zhluboka se nadechl. Malá na něj volala, chtěla vědět co tam je. Ale on nereagoval, pomalu se klekl k nim. Nevěděl jak jim má pomoct, jestli má z nich katanu vytáhnout. Uznal, že by to bylo nejlepší. Uchopil ji, ale něčí ruka ho zastavila.
„Nech toho, už je pozdě.‘‘ Řekl Sasuke a pustil jeho ruku. Naruto se vylekal a poklekl u jeho hlavy. Nemohl tomu uvěřit, oba teď umírali a on nevěděl jak jim pomoct, spíš ani nemohl už bylo pozdě. Slzy mu začali stékat po obličeji připadal si k ničemu, teď nechá své kamarády umírat.
„Ne, nemůžu to tak nechat.‘‘ Kroutil nevěřícně hlavou a posmrkl. Znovu pohlédl na meč zabodlí v jejích těle. Oba hrozně krváceli, proud sílil a neslábl. Pokusil se proud krve zastavit, kdyby z nich meč vydělal, zemřeli by na místě.
„Už je pozdě.‘‘ Špitla Sakura a vykašlala trochu krve. Snažila se ho přesvědčit ať toho nechá, sama věděla že je pozdě, sama věděla, že pomalu umírají. Naruto však stále kladl odpor, stál si za svým, chtěl je zachránit.
„Naruto, postarej se o Tsuki, prosím.‘‘ Vydechl slabě. Jen na malou chvíli mu prolítlo hlavou, kdo by to mohl být, ale pak si uvědomil o kom mluvila. Nechtěla snad odejít musí bojovat, musí přežít.
„Ne vy se o ni budeme starat, budete tu v Konoze a vychovávat ji.‘‘ Odporoval stále. Nemůžou to tak brzo vzdát musí se snažit. Krve ale přibývalo, sám už pomalu věřil jejích slovům, bylo už pro ně pozdě. Slzy jedna za druhou mu stékali po obličeji na jejích těla. Naposledy vydechli, už bylo pozdě. Jejich tělo ztratilo veškerou síly, veškerý život. Naruto propukl nezastavitelnému pláči, zhroutil se na jejích těla a těžce oddychoval.
„Ne tohle ne, to není možná!‘‘ Vykřikl v pláči a znovu jim pohlédl do tvářích.
„Splním co jste chtěli.‘‘ Špitl a zvedl od jejich těl, co nejdřív musí dostat malou od toho všeho.

„Co je tam?‘‘ Volala na něj z dálky, když přicházel z lesa. Neunikly ji jeho uplakané tváře.
Podivila se, co se tam mohlo tak strašného stát?
Rozběhla se za ním, povšimnula si jeho bledého obličeje. Vyděsilo ji to, přiběhla k mě mu a on ji vzal do náruče, bezmyšlenkovitě ji odnesl pryč, jen aby to neviděla.
„Co se tam stalo?‘‘ ptala se znovu, jeho obličej se znovu začal třpytit slzami stékající mu po obličeji. Nevěděl jak ji to má říct, aby to pochopila co nejlíp. Na její čtyři roky to bylo až až a smrt rodičů ještě větší.
„Neboj, bude to v pořádku.‘‘ Špitl a přitulil ji k sobě na těsno, aby zadržel pláč.
„Víš maminka a tatínek teď budou dlouho pryč, ale ne napořád víš, jednou budete spolu jako rodina ano.‘‘ Pokusil se jí to co nejlépe vysvětlit, ale ona tomu moc nerozuměla, stále si myslela, že jen odešla. To, že je mrtvá ji nechtěl říct, stačilo mu co to udělalo s ním a co by to udělalo teprve s ní na to ho nechtěl ani pomyslet.