Končí ten čas

Ach, má lásko. Věř, že nikdy mi nebylo tak těžce, jako mi je po dnech strávených zde v Konoze. Po dnech, strávených s tebou. Po dnech, které nikdy nebyly tak zářivé bez ohledu na počasí a po nocích, které nikdy nebyly černé, ať byla venku jakákoli tma.
Teď oba stojíme v hlavní bráně Konohy. Za mými zády šumí volná příroda a kdesi v dálce čeká můj domov. Za tvými panuje čilý ruch Konohy, tvého domova.
Já však slyším ještě něco víc. Slyším, jakoby z velké dálky, hrát melodii v rytmu valčíku a jak se tak na tebe dívám, vím že ty ho slyšíš také. Ano, slyšíme ho oba. Ten smutný valčík, jehož hrají naše smutná srdce na rozloučenou.
Den pomalu končí. Stíny se prodlužují. Poslední paprsky zapadajícího slunce ti dopadají na tvář a ozařují čelenku se znakem Konohy. A čím níž je slunce, tím blíž je chvíle našeho rozloučení. Náš smutný valčík hraje čím dál hlasitěji. Srdce se točí v jeho rytmu, zatímco pohledy pevně vězí jeden v druhém.
V tom tvém, se začnou lesknout slzy. Pláčeš lásko? Neplač. Já nechci, abys plakala. Sám sotva zadržují slzy, ale chci, aby sis mě pamatovala takového, jakým jsem byl po těch několik nádherných dnů. Prosím tě o jedno: Zadrž slzy, abych si i já mohl pamatovat tvou usměvavou, krásnou tvář.
Povzdechnu si. Až slunce zapadne za les za mými zády a nastane tma, vydáme se každý svou cestou. Cestou, která se bude klikatit nebo bude rovná jako stéblo trávy. Cestou, která bude stoupat či klesat, ale nikdy nebude společná. Společná je pouze bolest, kterou nám toto pomyšlení způsobuje a smutný valčík, který hraje stále intenzivněji, živen onou bolestí našich duší.
Aniž bychom věděli jak, slunce zapadlo a vládu nad krajem pomalu převzala tma. Dívám se na tvou tvář, ve tmě tak jinou, a bojuji s touhou tě ještě jednou naposledy pohladit. Za těch pár dní jsem se nemohl tvé hebké pokožky nabažit a kdesi v hloubi duše vím, že by tomu tak bylo po celý život.
Dívám se do tvých očí a vím ,že má ruka se pomalu zvedá, aby naposled pohladila jemnou linii tvých rtů. Avšak ty zavrtíš hlavou a má ruka pomalu klesne zpět. Chápu tě. Takto to pro nás oba bude lepší.
Tma již definitivně vytlačila poslední sluneční světlo a na nebi se vyrojilo tisíce hvězd. Už není zbytí. Každá pohádka jednou končí, stejně jako jednou končí život – ta klikatá a překvapivá cesta. Neptám se, stejně jako se neptáš ty, proč tomu tak je. Oba víme, že ptát se je marné. Okamžik našeho rozloučení právě nadešel.
Otočím se a vydávám se na svou cestu, na které pro tebe není místo.

Poslední tóny valčíku dohrály.