Pravda nebo lež...? 05

,,Vstávat! Nemůžeš tady jen tak celý den polehávat.“ Pootevřela jsem oči a hned mi do nich šlehlo ranní světlo.
,,Ano mami..“ Řekla jsem velmi otráveně, protože jsem byla nevyspalá a pro mou mámu bylo spát celý den, do osmi hodin. Její pisklavý hlas mi zněl v hlavě ještě dlouho po probuzení.
Spalo se mi nádherně. Tak po včerejší ledové koupeli se ,,Sasukem,“ komu by se tak nespalo.
Protáhla jsem se a cítila, jak mi moje zuby skřípají o sebe. Konečně jsem se dostala ven z mého teplého pelíšku a prví co následovalo, že jsem šla do koupelny. Zhrozila jsem se když jsem se viděla v zrcadle. Nevěřila jsem vlastním očím. Moje vlasy byly jako kusy slámy, které jsou na sobě poházené, jak se jim zrovna zachce. Vypadaly opravdu příšerně, ale já se cítila lépe, než kdy předtím. Byla jsem jako proměněná, dívala jsem se do zrcadla a dělala do něj strašné kraviny. Natahovala jsem si, co mi na obličeji šlo, vyplazovala jazyk, koulela očima a tak různě. Ani jsem tomu nevěřila, ale strašně mě to bavilo a to si o sobě myslím, že jsem už trochu dospělá. Jak vidím tak asi ne.
Po mém ranním blbnutí, jsem si vyčistila zuby a konečně začala dělat něco s tím, co jsem měla na hlavě. Byla bych moc odvážná kdybych si je nechala rozpuštěné, tak jsem si zapletla copánky. Oblékla si na sebe moje ,,pracovní“ oblečení a šla na snídani.
Moc jsem toho nesnědla, neměla jsem ani hlad, už jsem se nemohla dočkat Sasukeho.
S chabým ,,ahoj,“ jsem vyrazila do ulic Listové. Šla jsem kolem obchodu, kde pracuje někdy Ino a tak jsem vešla dovnitř, jestli tam náhodou nebude. Na ten včerejšek co se mezi námi dělo, jsem už skoro zapomněla a doufala jsem, že ona taky.
Měla jsem štěstí, Ino tam byla a aranžovala květiny.
,,Ahoj Ino.“ Jen co jsem to dořekla, podívala se na mě. Ještě pořád měla ve tváři ten zlý pohled.
,,Ahoj.“ Řekla hodně potichu, skoro jí nebylo rozumět.
,,Ale no tak Ino, já jsem na včerejšek zapomněla, nechceš to taky zkusit?“
Chvilku mlčela, ale pak mi odpověděla.
,,Víš, hodně jsem o tom co jsem ti včera řekla přemýšlela…a došla k závěru, že jsem byla vážně hnusná, tak promiň.“ Pousmála jsem se na ní a pomalu šla k ní. Dřepla si vedle ní na zem a objala ji.
,,Nic se neděje, jsme přece kámošky.“ Obě jsme se na sebe podívali, začali se smát a bylo vše ve starých kolejích.

,,Sakuro, ani nevíš jak si mi tim ublížila. Já jsem si ale pak uvědomila, že ty za to nemůžeš a Sasuke musel vědět proč si vybral právě tebe. Moc vám to přeju. Hlavně že jste oba šťastní. Bylo to ode mě nespravedlivý, kdyby si vybral mě, tak ty budeš stejně smutná jako já, cítila bys přesně to samé, ale ty bys mi tohle co jsem udělala já tobě neudělala.“ Řekla jsem sice tohle, ale uvnitř mě, mi něco krvácelo a to něco bylo srdce. Pořád jsem se s tim nedokázala vyrovnat, ale moc by mě zajímalo co se včera mezi nimi stalo nebo nestalo. To je pro mě hodně důležité, znamenalo by to buď, že jsem ho ztratila a nebo mám ještě šanci.
,,A jak sis užila včerejší večer?“ Odhodlaně jsem se zeptala s tím, že musím zjistit vše.
,,No..“ Usmála se a začervenala.
,,Bylo to krásné, nic takového jsem v životě nezažila.“
,,Pro-promiň že ti do toho skáču, ale vzpomněla jsem si, že musím něco zařídit dopovíš mi to potom ano?“ Lhala jsem, nic jsem zařídit nemusela, udělala jsem to z toho důvodu, že jsem už nemohla poslouchat dál, její ,,nádherný“ příběh.
,,Jasně chápu, tak se měj!“ Usmála se na mě a já jako zázrakem, dokázala taky něco podobného napodobit.
Jen co odešla, opřela jsem se o zeď a zdrceně jsem pomalu klesala dolů, až jsem dopadla na zem. Moje zorničky se ztenčily a začaly se zvlhčovat. Po tváři mi začaly téct…nebyla jsem si v tu chvíli jistá, jestli mi po tváři tekla krev či slzy. Kéž by to byla krev, alespoň bych vykrvácela a nic necítila. Necítila tahle strašná muka, která teď v hlouby duše prožívám naplno. Nemají semnou slitování. Hlavu složím na kolena a začnu už hlasitě brečet, ale nikdo mě nepřijde utěšit, ani se zeptat co se děje, prostě jen já, ticho, můj smutek a samota. Staly se mými jedinými kamarády.
Ale přece jen uslyším zvonek, který hlásí, že někdo vstoupil a spatřím u vchodu Chojiho. Hlavou mi tentokrát neproběhlo ..co on tady chce,“ ale on mi teď dal sílu se usmát, moc dlouho to sice nevydrželo, ale přece.
,,Ino? Co se stalo?“ Přispěchá ke mně a chudák neví co se děje. Sedne si vedle mě a v ruce mu nechybí ani jeho oblíbené ,,jídlo“, (spíše pochoutka) brambůrky. Jeho přítomnost mi v tuhle chvíli rozhodně dělá radost.
,,Ale nic, jen mě prosím obejmi…“ Prosila jsem ho, protože zrovna tohle jsem teď potřebovala jako sůl. On trochu váhal, ale nakonec přece. Držel mě v náručí doté doby, než jsem se alespoň trochu uklidnila, hodně mi pomohl. Nikdy bych nevěřila, že mě bude zrovna Choji někdy utěšovat. Ale osud je nevyzpytatelný…

,,Růžovovlasá dívko, nemůžu na tebe přestat myslet. Už se nemůžu dočkat, až tě zase uvidím a políbím. Na včerejšek nikdy nezapomenu. Z tvého krásného těla mi vždy naskakuje husí kůže. Přijde mi, že dělám něco nezákonného a proto je to s tebou tak vzrušující. Jsi ještě zakuklený motýlek, který ještě nemůže vzlétnout, jsi tak plachá a něžná a to se mi na tobě strašně líbí. Jsi jiná než ostatní dívky, umíš obětovat svůj život za druhé a nedokázala by si nikomu blízkému ublížit.
,,Ahoj!!“ Náhle ji spatřím kráčet jejím ladným krokem po ulici a hned se za ní rozeběhnu.
Otočí se a jakoby ožila, v jejích očích vidím nadšení. Její úsměv mě jako vždy nezklame, vyléčila by jím mě i na pokraji smrti.
,,Sasuke-kun!“ Neváhám, vypouštím, že jsou kolem nás lidi a vrhnu se po ní. Chytil jsem ji jednou rukou za pas, druhou za krk, přimáčkl ji sobě a nedočkavě ji políbil. Ano, to jsou ty polibky o kterých jsem už několikrát mluvil. Nemohu se jich nabažit… Líbá nádherně, krásně se doplňujeme, jsme pro sebe jako stvořeni. Nic nám nebrání se oddávat vášni, ani kolemjdoucí očumující obyvatelé Listové vesnice. Dokonce jedna stará žena si spolu s druhou něco špitaly a přitom koukaly na nás. Já a moje láska jsme se tomu začali hrozně smát a radši jsme odtamtud rychle zmizeli.
,,Toho bude celá Listová, jak znám staré ženy, nebo spíš drbny.“ Ještě jsem se smál když jsem to doříkával, můj smích jen tak zastavit nešel, protože jsem si ho strašně užíval. Celý život jsem viděl svět temně, nevěděl jsem pomalu co je to smích, poté tragédii co se stala mému rodu, ale od té doby co se objevila Sakura, je všechno jinak. Je moje světlo ve světě temna, je moje navigace když se přeměním v ptáka, je moje báseň když jsem básníkem…
Pomalu jsme nabírali dech, ale smích přestal až když jsme se políbili.
Stáli jsme na velké louce, která byla plná zasypaná rozkvetlými květy lučních květin. Louka hrála všemi barvami a odstíny, bylo to jako v pohádce, jen já a Sakura, nikdo jiný.
Vysadil jsem ji na svá ramena a rozeběhl se přímo do barevných lístků. Za mýma nohama se vznášely a potichu dopadaly na zem. Běžel jsem a poslouchal Sakuřin smích. Cítil jsem se jako v ráji, nebo krásném snu, ze kterého se nechci probudit.
Nakonec jsem se zastavil sundal ji a nesl ji teď v náručí. Držela se mě kolem krku a odmítala mě pustit, tak jsem to vyřešil tím, že jsem ji položil do hluboké trávy, která nádherně voněla, ona nechala svoje ruce na mém krku a pokoušela se mi udělat cucfleka. Místo toho jsem ji ale odhrnul tričko a začal ji ,,prdět“ na bříšku. Moje rty se jen těžko od ní odlepovaly.
Lekl jsem se strašně, jak jsem ji vpouštěl vzduch na jejím bříšku a dělal ,,ty“ zvuky, rozřechtala se a kolenem mě kopla přímo do obličeje. To jsem samozřejmě nečekal. Svalil jsem se do trávy a držel si tvář, na které se mi začal dělat červený flek.
,,Ježiši!! Promiň já nechtěla. Je ti něco?“ Bála se o mě, ale přesto se nepřestala smát a já když jsme u toho taky ne. Položila mi hlavu na její stehna a začala mě hladit. Bylo to strašně příjemné, tak jsem předstíral strašnou bolest, aby nepřestala. Za chvilku mě stejně prokoukla, sklonila se ke mně a znovu mě sladce líbala.
,,Heej, je tu někdo!“ Slyšeli jsme něčí hlas, ale pochvičce jsme přesně věděli o koho jde.
,,Co tady chce Naruto?“ Zeptal jsem se s úsměvem na tváři.
,,Já nevim, ale pss! Ať nás nenajde.“Jen co to dořekla, oba jsme chytili strašná záchvat smíchu a byli jsme odhaleni.
,,Co vy jste tady takhle spolu ,,sami!“ Řekl Naruto a v jeho očích jsem viděl hněv, ale i lítost.
,,My-my jsme tady na procházce.“ Vyjekla Sakura a nikdo by jí to nezbaštil.
,,Aha, tak promiňte, že vás rušim!“ Otočil se a odcházel.
,,P-počkej! kam jdeš?“ Zařval jsem na něj z plných plic aby mě slyšel, byl hodně naštvaný, že mě takhle viděl se Sakurou. Proběhla mi v hlavě vzpomínka na včerejší noc. Ještě, že nás nenačapal včera. Povzdechl jsem si.
,,Nebudu vás rušit na ,,rande“!!!“
,,Tak hned nevyváděj! Čekej!“ Přidala se Sakura a rozeběhla se za ním.
Jen co k němu doběhla, začala ho utěšovat a já ji nechal. Viděl jsem v Narutovi vše co se v něm odehrávalo, bylo to jako když do něj udeří blesk. Muselo ho to strašně bolet a mě to začalo být líto, že nás spolu viděl o samotě. Nic jsme mu raději ještě neřekli, protože jsme věděli jak bude reagovat. On Sakuru pořád miluje a touží po ní…