Byl to jen můj sen 14-Už konec, vše bude v pořádku

„Kde to jsem?‘‘ Zamžourala pokusila se znovu natáhnou ruku vpřed, ale něco ji v tom bránilo. Cukla víc, ale znovu ucítila bolest v ruce, byla zlomená. Zasténala, někdo však povolit to sevření co ji svazovalo k zemi. Konečně se mohla svobodně hýbat. Pomalu otevřela oči, aby si prohlédla, co ji čeká zde. Ale nebyl to její dům ani žádná jiná místnost, ve které předtím byla. Zprudka se posadila, oči tikala po místnosti a snažila co nejdřív najít nějaký východ. Zaměřila dveře a okna, za nimi padali kapky deště. Chtěla se postavil a rozběhnout se k jednomu oknu, ale něčí ruka ji zatlačila zpět do postele. Polekala se, snad to není zase on. Ale mýlila se.
„Sasuke!‘‘ Vykřikla a pevně ho objala. Chvíli její chování nechápal, ale nakonec ji pevně přitiskl k sobě. Měl o ni strach, stejný jako měla ona o něj. Znovu se od něj odtrhla, pohladila ho po tváři a políbila ho. Polibek ji s chutí opětoval a objal ji kolem pasu. Potřebovala se ujistit, že je skutečný. Ale stále ji hlavou vrtalo jak se dostala sem, byla přece ve svém domě a teď je v nemocnici, jak poznala.
Jak se sem jen dostala, co se stalo v jejím domě a kde vůbec je Naruto? Doufala, že už ho našly a někam zavřeli.
„Jak jsem se sem jen dostala a kde je on, nestalo se nic dětem?‘‘ Vyvrhla na něj spoustu otázek, na které chtěla hned znát odpověď. Sasuke se ji pokusil uklidnit, ale stále kladla odpor. Sám nevěděl, na kterou otázku ji odpovědět co nejdřív
„Uklidni se vše je v pořádku.‘‘ Uklidňoval a zatlačil ji zpět do postele, stále nevěřícně kroutila hlavou.
„Jak to, že je vše pořádku, nemůže být vše v pořádku, a pust mě nic mi není.‘‘ Tentokrát zakřičela a odhodila jeho ruku od sebe co nejdál. Nevěřila ani jednomu slovu co jí řekl, nemůže být vše v pořádku, vše se do pořádku nikdy nedá. A co Naruto, co sním vůbec udělali, doufala jen, že tu někde neběhá na svobodě. Sasukeho její chování vyděsilo, myslel si, že už bude v pořádku, mýlil.
„Jak dlouho už jsem tu?‘‘ Zeptala se, aby přerušila to trapné ticho co mezi nimi nastalo. Neodpovídal, jen sklopil hlavu a zhluboka se nadechl. Něco tu nehrálo, to už poznala sama i na něj byla něco zvláštního, vůbec ho nepoznávala. Choval se úplně jinak. Znovu si prohlédla pokoj v nemocnici. Byl trochu jiný než býval. Znala tu každý pokoj, tak proč tenhle ne. Děsilo ji to, stejně jako myšlenka na Naruta.
„Opravdu to chceš vědět?‘‘ Zeptal se tentokrát on ji. Nepochopila to, proč by to neměla vědět, že byla několik minut mino jejich časoprostoru by ji nemělo vyděsit. Nemohlo se toho za tu dobu nic stát, tak proč ji děsí? Proč to nevyklopí hned?
„Proč ne.‘' Odpověděla celá nedočkavá. Ne však na to jak dlouho spala, spíš na to co se za dobu její nepřítomnosti stalo. Zhluboka se nadechl.
„Byla jsi …. rok v komatu.‘' Odpověděl, jen čekal na její reakci. Nastalo dlouhé ticho, přerušovalo je jen zrychlené dýchaní Sakury. Nejprve si myslela, že blafuje, pak jen doufala. Proč by to vůbec říkal kdyby to byla lež, právě toho hodně prožila a o vtip nestála.
„Neblafuješ, páč já nemám zrovna dobrou náladu.‘‘ Odsekla, aby ten vtip hned odvolal. Nic se však nedělo. Pomalu si začala uvědomovat, co to pro ni znamenalo. Rok v komatu, to se toho určitě hodně stalo, teď už mu věřila, opravdu se mohlo vše spravit, spíš změnit. Zhluboka se nadechla a lehla si zpět do postele. Sasuke ji dal prostor, aby si srovnala všechny své myšlenky do pořádku, než ji mohl položit další otázku. Uvědomovala si co vše zaspala, pohlédla na své břicho, bylo rovno jako by nic. Nejspíš je venku, co teď?
„Proč si neřekla, že jsi těhotná?‘‘ Zeptal se ji. Už to dál nemohl udržet potřeboval to vědět.
Hned se vrátila do reality, litovala toho, že mu to neřekla dřív, možná by bylo vše jinak. Ne ona musela mlčet a tím to vše jen zhoršila. Jen teď doufala, že není Narutovo, to by bylo strašné. Sama nevěděla zda by zvládla vychovávat jeho dítě, jen pohled na něj by musela dlouho překonávat. A co teprve Sasuke.
„Promiň.‘‘ Špitla. Po tváři ji začali stékat slzy. Chtěla se mu omluvit, ale nevěděla jak chtěla mu vše vysvětlit, ale neměla slov.
„No já jen, že by tě chtěla vidět.‘‘ Dořekl a slabě se pousmál. Možná to nebude tak zlé, možná bude jen jeho.

Kámen ji spadl ze srdce, když ji donesl do náruče černovlasou holčičku zabalenou v peřince. Jak i ostatní její dcery měla černé vlásky a zelená očka. Jakmile si padli do pohledu, malá začala natahovat malé ručičky k ní jako by věděla, že je její máma. Pousmála se nad tím a setřela si slzy s tváře. Sasuke se postavila a políbil ji na tvář.
„Nechám vás tu o samotě, jen řeknu zdravotníkům, že jsi v pořádku,‘‘ řekl a zmizel ve dveřích.