Když ty ne za mnou, tak já za tebou

Po lesní cestě běžely dvě postavy. Jedna o dost vyšší než druhá. Byly zahalené v černých pláštích, které však v rychlém běhu nějak nepřekážely.
Najednou se nižší z těchto dvou postav se na chvíli zastavila. Zastavila se i druhá a zavolala směrem na svého společníka:
„Ookami, pospěš si, musíme být v Listové co nejdřív! Nemáme čas se flákat!“
Ookami si jenom povzdychl a rychle si pospíšil, aby dostihl svého společníka. I přes jeho vzrůst byl docela rychlý. A on to věděl a byl na to hrdý.
Za dvě hodinky, kdy ani jeden z nich nepromluvil, se Ookami zeptal:
„Mami, seš si jistá, že tě pozná? Říkala jsi mi, že naposledy jsi ho viděla před sedmi lety! A vůbec, on tě opustil dřív, než jsem se narodil! Proč ho vlastně tolik chceš vidět? Kdybych byl ženská, tak na něj kašlu a žiju si dál svůj život!“
Matka se na něj jenom otočila a pokračovala dál. Tolikrát se na tuto otázku zeptala sama sebe. Nemohla pořád uvěřit tomu, že se možná za chvíli setká s láskou, kterou těch dlouhých sedm let neviděla, která ji opustila se synem na krku. Zklamaná láska, která v jejím srdci zanechala hlubokou jizvu. Láska, která ji nechala žít ve lži a planých slibech.
Ale předtucha a slova nevidomé báby, která prý vidí do budoucnosti, ji pobízela k návštěvě této vesnice. Navíc se Ookami musí jednou setkat se svým otcem.

Mladá kunoichi se procházela po Skryté Pískové. Bylo šero a ulice byla liduprázdná. Nesla poměrně těžký nákup, byl skoro zázrak, že s ním neupadla. Bohužel přes něj neviděla a tak bylo jenom otázkou času než…Bum! Spadla na zem a nákup se rozkutálel po zemi. Naštvaně pohlédla na člověka který ji srazil, zjistila, že to je nějáký chlap a začala na něj řvát:
„Ty blbe, koukej na cestu, jo? Kdo to má pak sbírat!?“
Týpek se slizce pousmál a odpověděl:
„Máš docela výbušnou povahu, nemyslíš? Takové holky by měly být trošku zkroceny.“
A popadl ji za paži a přitáhl k sobě.
Děvčeti hned došlo, co má chlap v úmyslu a snažila se vykroutit z jeho sevření. Jenže držel moc pevně. Když se ho snažila udeřit do tváře, tak chytil i tu druhou a pak ji přitiskl ke zdi. Nebylo úniku. Použil svazovací jutsu, aby nemohla uniknout. A pak ji pomalu rozepínal kalhoty a ona se nezmohla na víc, než na slzy. Nedokázala se bránit. Nikdo ji nezachrání, bude hnusně znásilněna a ona to bude schopná jenom bezmocně přijmout. Zavřela oči. Bože, život je tak zkur*eně hnusnej?!
A náhle ten perverzák pustil. Otevřela oči a viděla, že na zemi se perou dvě postavy: ten úchylák a někdo další. Po pěti minutách boje to ten hnusák vzdal a zdrhal, seč mu síly stačily. Zůstal jenom jeho protivník. Její zachránce. Zachránce se na chvíli za ním díval a pak šel k dívce, která si mezitím natáhla kalhoty a pak se vděčně na něj podívala. A pak vykoktala:
„D..děkuji Vám. Zachránil jste mě.“.
Muž se jenom usmál a odpověděl:
„Není zač. Šel jsem zrovna kolem a když jsem uviděl, jak Vás silně přitiskl ke zdi, bylo mi hned jasné co se děje. Asi bude lepší, kdybych Vás doprovodil.“
Dívenka přikývla. Představila se mu jako Kuroi Neko.
Muž se usmál a pronesl:
„Hezké jméno. Mé jméno je…“

„Mami! Vůbec mě nevnímáš!“
Tento křik vyrušil Neko ze vzpomínek. Podívala se před sebe a uviděla bránu, na jejíž štítu byl znak Listové. Při pohledu na ten znak značně znervózněla. Byli na místě. Ale něco nebylo v pořádku. Ta brána byla vylomená! Co když……
Přidala na rychlosti, taktéž i Ookami. Ten, když viděl jen sebemenší náznak boje, dychtivě pátral po těch, co bojovali. Přesný opak byla jeho matka, která měla radši klid, což ale neubralo na faktu, že byla velmi dobrá bojovnice, která se umí i slušně naštvat a její vztek přežilo opravdu málo lidí.
Jakmile však vběhla do vesnice, nervozita se vytratila a vystřídal ji šok. Některé domy byly totálně zdemolované, jiné jen tak tak stály, úplně jako po tornádu. Kolem leželi zranění nebo dokonce mrtví ninjové. Přispěchala k prvnímu, který byl jenom poraněný a začala ho léčit. Mezitím si ji zraněný prohlížel a všiml si čelenky. Byl na ní znak Pískové.
„To už stačili zavolat o pomoc Sunagakure? To jsou docela rychlí.“ řekl znaveně.
Neko se na něj podívala a odpověděla:
„Nejsem tu z rozkazu, ale z vlastní vůle. Ale když už jsem tu, tak bys mi mohl vysvětlit, co se děje.“
Ninja ji stručně pověděl, že vesnici napadli Akatsuki, hledající Uzumaki Naruta a nezastaví se před ničím, aby zjistili, kde je. Neko přikývla, jakože pochopila. Když ho doléčila, zeptala se ho, kolik jich je. Odpověděl jí, že kolem šesti. Poděkovala a běžela hnedka dál. A pak si něco uvědomila: kde je Ookami?

Ookami běžel hledat nějáký boj, do kterého by se přidal. Netrvalo dlouho a narazil na chlapa s piercingama, jak bojuje s dvěma obtloustlýma chlapama a jedním šedo-bílo vlasým mužem.
Ookami vycítil další příležitost dokázat, že se nejmladším ninjou v Pískové nestal jen tak pro nic za nic. Jenže jakmile zaútočil, piercing-maniak mu dal ránu do břicha a on odletěl. Ookamimu hned došlo, že tento protivník bude tvrdý oříšek. Chtěl znovu vyrazit do boje, ale zastavil ho ten mladší z těch dvou tlouštíků, který ho popadl a běžel s ním pryč.
Ookami na něj začal křičet:
„Pusť mě laskavě dolů, chci bojovat! Tak mě pusť, ty tlusťochu!“
Ten kluk se naštval a odpověděl mu:
„Nejradši bych tě teď pustil, aby sis šel chcípnout, ale přikázal mi to Kakashi-sensei, abych tě odnes k Hokage, tak sebou nemel! A mimochodem, jmenuju se Akimichi Chouji!“
Ookami mlčel. Nechtěl mu říkat své jméno, nepřipadal mu dost silný na to, aby měl před ním respekt.

Neko marně hledala svého syna. Ale našla toho, kvůli kterému ilegálně opustila svou vesnici.

Neko stála u vchodu do Suny. Loučila se se svým milovaným. Milovaným, který ji při jejich prvním setkání zachránil ze spárů úchyla, se kterým prožila mnoho krásných dnů i mnoho vášnivých nocí. Nyní se měl vrátit domů, do Listové. Byl zde na několikatýdenní misi. Hrozně moc ho milovala a on ji. Slíbil ji, že ji zase někdy navštíví, že ji bude psát a že mu bude chybět. A ona mu vše ráda věřila.
Ale o tři měsíce později zjistila, že čeká dítě. Bylo by ji potěšilo, kdyby…kdyby se občas její láska ozvala. Dostala od něj jenom dva dopisy. Jinak nic. Stalo se to, čeho se obávala. Zapomněl na ni. Jako na smrt. Prožila mnoho bezesných nocí, nevěděla, jestli si to dítě má nechat vzít anebo se o něj starat sama.
Nakonec se rozhodla. Nechá si ho. Věděla, že dítě tátu potřebuje, ale mnoho dívek vychovalo své děti, aniž by měli při sobě jeho otce. Ale samozřejmě, až to dítě bude starší, tak mu řekne pravdu. Bylo by hnusné od ní, kdyby mu řekla, že zemřel v boji a přitom by jednoho dne zjistilo, že ve skutečnosti mu lhala, jak když tiskne.
Jednou se ti dva mohou setkat. Snad.

Neko rychle běžela k ležícímu muži. Měl opravdu ošklivá zranění. Neváhala a začala ho léčit. A náhle se ozval:
„N...Neko? Jsi to ty? Co tu děláš?“
Poznal ji! I po těch letech ji poznal! Málem se rozplakala. Podívala se na něj a řekla mu:
„Procházela jsem kolem a pak jsem uviděla, jak tu bezmocně ležíš, docela zakrvácený a hned mi došlo, o co jde. Myslím, že jdu včas. Jenom mi řekni: proč ses neozval? Proč jsi mě nechal žít v té slepé naději, že se jednou vrátíš? Zapomněl jsi na mě! Nechápu, jak jsem mohla uvěřit té lži, že mě miluješ, že jsem pro tebe já ta jediná! Proč to všechno...Ibiki?“
Ibiki se na ní podíval a řekl jí:
„Já nezapomněl, Neko. Na tebe se nedá zapomenout, ale je to moc komplikované, abych ti to nyní vysvětloval.“
Neko se na něj podívala výrazem a-to-ti-mám-jako-věřit. Pak zavrtěla hlavou a pokračovala v léčení. Doléčila ho a Ibiki se pokusil vstát. Podařilo se mu to.
A v tu chvíli zaslechli křik:
„Do p*dele, už mě ne*er! Já nepotřebuji ochraňovat! Já chci bojovat! A co je mi po tom, že to nařizuje sensei, mě se nikdo neptal, jestli chci ochranu nebo ještě hůř, abych zdrhl z boje!“
Ibiki se zatvářil docela překvapeně, když z rohu vyběhl malý kluk a za ním Chouji, rudý vzteky. Jakmile ten malý uviděl Neko, běžel rychle k ní a vběhl jí do náruče a přitom řval na celou vesnici:
„Héééééj! Mami, řekni mu, že kašlu na to, co říká jeho sensei, já s ním za Hokage ne-pů-jdu!“
Neko se jen zasmála a řekla Ibikimu:
„Tak, tohle je tvůj synek Ookami, nejmladší Genin z Pískové a Ookami, to je tvůj taťka Morino Ibiki.“
Chouji, který to zaslechl, na ně chvilku zíral a pak se otočil a vyblekotal něco ve smyslu, že musí něco vyřídit Hokage atd.
Ookami a Ibiki se navzájem prohlíželi. Ookami nakonec řekl:
„No, jestli to mám shrnout, tak se docela dost lišíte od mé představy o Vás, naopak, jste docela sympaticky vypadající týpek.“
Ibiki mu odpověděl:
„Ty taky vypadáš dobře, a na to, že ti jenom sedm let, ti ta čelenka docela sluší (gomen, nic lepšího se v mé šešulce nezrodilo).“
Ještě se chvíli prohlíželi a pak, nečekaně, mu Ookami skočil do náruče.
Neko si oddechla. Ookami objímá jen ty, které uznává za svou rodinu. Pak zavelela:
,,Tak a teď půjdem nakopat těm Akatsuki zadky, aby si zapamatovali, že tady pro ně opravdu není místo."
Což taky udělali.

Po třech hodinách urputného boje
„Neko, dost ses zlepšila od minulejška“
„Nápodobně, Ibiki. V pohodě? Ten Pein je docela nepříjemný prevít, alespoň že to vzdal, docházela mi Chakra.“
Bylo po boji. Ookami se ukázal jako dobrý odvaděč pozornosti, tak ho tedy rodičové zaúkolovali, aby odvedl Peinovu pozornost od nich, zatímco Neko použila Raiton, který zkombinovala s Ibikiho Suitonem, takže se Peinových potvor zbavili. Bylo to těžké, ale zvládli to.
Jakmile skončili, Neko začala ozdravovat Kakashiho, kterého si během boje všimla. I když byl na prahu života a smrti, stačila ho však oživit, ale nebylo jisté, jestli už někdy bude moct znovu žít jako ninja. Bohužel Akimichi Chouza už takové štěstí neměl. Zemřel dřív, než tam dorazili.
V ten den přišla vesnice o mnoho dobrých ninjů a byla polozničená. Ale přibrala další dva. Neko a Ookami, kteří dělali vše, co mohli, aby se Listová vrátila do původního stavu. Za pár měsíců už byla Konoha opět v lepším stavu.
A rodince Kuroi se změnil zásadně život. Neko se přestěhovala do Listové k Ibikimu, kterého si o pár měsíců později vzala. Ookami se brzy stal Chuunninem a také se o něco zklidnil, ale občas se ozval jeho divoký duch bojovnosti a v takových chvílích bylo nebezpečné si s ním zahrávat. Velmi se skamarádil s Choujim, i když je docela záhadou, jak je to možné. Z Naruta měl největší respekt, považoval ho totiž za sobě rovného a nejmenší respekt od něj měla Tsunade (Naruto ho nakazil). A jak dopadl Kakashi? Uzdravil se, ale už ho nikdy neposlali na mise vyššího stupně než B. Avšak je se svým životem spokojený, i když občas si postěžuje, že se mu stýská po A misích.
A Neko byla ráda, že si Ibiki rozumí se synem snad líp, než kdyby byli spolu už od Ookamiho narození. Mohla žít už poklidný, hezký život. Život, který si tak moc přála pro sebe, Ookamiho a nyní i pro Ibikiho.