Milostný trojúhelník-1. díl.

Ach jo, přichází zase další zima. Budu se muset oblíkat teple a budu vypadat jako medvěd grizzly. Vlastně už se tak oblékám a pořád mi je stejná zima. Ale….jen co si vzpomenu na ten příjemně křupající sníh, zjihnu.
Kouknu vzhůru a vidím jak z nebe padají malé, bílé a krásné vločky. Vlastně mám zimu ráda. Můžu si lehnout do zasněžené trávy a zkoušet dělat andělíčky. Nejhorší je vstát a celého ho zničit. Ale ten pohled, který se mi poskytne když se podívám na to nebe je omračující.
Nejradši bych si teď a tady lehla. Ale nemůžu….pospíchám.
,,Ahoj Kibo!!‘‘ mávám na něho už zdáli a moje blonďaté vlasy jen vlají ve větru.
,,Ino, už jsem si myslel že se nedočkám. Kde si se zdržela?‘‘ Zeptá se mě a já mu vysvětluji co mě zdrželo. Poté mě obejme a mě je hned tepleji. Jeho mužné ruce mě pohladí po tváři a pod jeho dotekem se omrzliny stávají v teplé kapičky vody. Je to jiné než se Shikamaru, tady cítím víc lásky, víc vášně a všeho co k tomu patří. Se Shikamaru jsem spíše z povinnosti, nebo…Já vlastně ani nevím, ale nechce se mi to ukončovat. Rodiče mě vždy vedli k tomu, že Shikamaru je milý, chytrý a pozorný chlapec. Náš rozchod by nesli hůře nežli já. Už kvůli nim s ním musím zůstat. A Kiba? Tomu jsem náznakem vysvětlila že mám přítele. Nejdříve mi řekl že nechce hrát druhé housle, ale láska byla silnější. Za každou cenu Shikamaru nesmí zjistit že se tajně scházím s Kibou. Z toho by nebylo nic dobrého.
My máme svá tajná místa kam můžeme chodit a kde nikdo nechodí. Sice nějaké to riziko je, bojím se že jednou někdo, koho podplatil k tomu aby mě kontroloval, nás uvidí. Ale už nějaký ten týden se spolu scházíme a zatím nás nikdo neviděl tak doufám že to bude pořád takové.

,,Co je Ino? Poslední dobou seš nějaká…popuzená. Stalo se něco?‘‘ Zeptal se mě Shikamaru a já jen němě zavrtěla hlavou. On je tak pozorný a já si jeho lásky ani nevážím.
Strávím s ním celé odpoledne moje nohy se mi začínají dávat do pohyby. Jsem nervozní. Před hodinou jsem se měla sejít s Kibou.
,,Už musím jít Shikamaru, doma na mě máma čeká. Musím si pospíšit‘‘ řeknu a doufám, že z toho lehce vyváznu. Ale jen tak lehce mi to neprojde.
,,Máma? Než jsme se sešli tak mi tvoje máma říkala že můžeš přijít kdy chceš. Prý když jsem s tebou není se čeho obávat. Tak co to na mě zkoušíš Ino?‘‘ řekne a já pochopím, že tahle výmluva nebyla zrovna z těch nejlepších.
,,Ale já myslela, že….‘‘
,,Radši nemysli‘‘ řekne a zdá se že je do krve rozčílen. Chudák Kiba v téhle zimě tam na mě, na našem místě čeká a vyhlížíme a já se tady hádám s žárlivým přítelem.
Konečně. Pozdě v noci Shikamaru usoudí, že by bylo nejlepší kdyby mě doprovodil domů abych byla vyspalá. Uražení a rozčílení ho ještě neopustilo. Je to tak lepší, nesnaží se mě dotěrnými otázkami oblomit co se mnou v poslední době je. Doprovodí mě zamračeně před dům.
,,Dobrou‘‘ řeknu a jdu do domu.
,,Ino!! Pusu‘‘ řekne a já chtě nechtě ho musím jít políbit. Chtěl by i něco víc, ale na tohle já dneska nemám náladu. Spíše na něj. Usínám a myslím na Kibu, hned zítra ráno se za ním stavím a vše mu vysvětlím.

Jak jsem si večer řekla, hned ráno se rozběhnu za Kibou domů. Vidím ho už v dálce. Nešťastně kouká ven z okna. Jak mě uvidí, povyskočí. Pospíším si a střetneme se u domovní branky. Beze slova se políbíme.
,,Promiň. Musela jsem…‘‘
,,Já vím co jsi musela. Ale teď pojď. Jdeme na naše místo. Chci se tě totiž na něco hodně důležitého zeptat.‘‘ Řekne mi a já usilovně přemýšlím na co by se mě mohl ptát.
Dojdeme tam a dlouhou doby si hledíme do očí. Naznačím mu aby začal mluvit.
,,Přemýšlel jsem o nás Ino. Mě už nebaví jak se pořád musíme před někým schovávat, jak se musíme hlídat. Chtěl bych aby jsme už konečně měli pokoj. Aby..aby jsme se už nemuseli ohlížet.‘‘ pořád mi nic nedochází.
,,A tak jsem myslela jestli by jsem spolu…někam neutekli. Jen ty a já. Nikoho by jsme se už nemuseli bát. Už by jsme mohli chodit kam by jsme mohli. Už by nebylo jen naše místo. Chci znát tvou odpověď Ino. Ano nebo ne?‘‘ Nejsem schopna slova. Jeho slova mi ovšem vyrazila dech. Nevím rychle co odpovědět. Nevím jestli moje odpověď bude kladná nebo záporná.
,,A-ano…říkám ano.‘‘ Řeknu nakonec a sama sobě nerozumím. Je to, to co já chci? Je to, to po čem já toužím? Chci tady nechat svou rodinu a přátele ?
Nevím…..Ale já slovo plním a udělám to co slíbím. Kiba má radost a to mi dává sílu nemít černé svědomí. Řekli jsme si že to nebudeme prodlužovat. Kiba mou odpověď očekával jelikož si do batohu zabalil nějaké věci. Rychle běžím domů, do tašky si také naházím pár věcí. Když odcházím, ohlédnu se. Tady jsem strávila celý svůj život. A teď? Teď bude všechno jiné. Změna stereotypu. Chci to tak?
Nepřemýšlím. Jdeme pořád dál, už se neohlížíme. Ruku v ruce míříme k bráně listové. Listová vesnice je také náš život, naše dětství…..
Stojíme tam a je vidět že oba myslíme na společnou věc. Ale už jsme se rozhodli. Nějakou dobu si tam postojíme. I Akamaru se nezdá být ve své kůži. Něco Kibovi říká, ale ten ho jen pohladí po jemné bílé srsti.
Jdeme s mravenčením v břiše pořád dál. Nevíme jakou cestou máme jít. Jen jdeme a doufáme, že nás čeká dobrý život. Možná to jsou jenom hloupé domněnky, ale…možná se stane realitou. Nikdo neví kde jednou skončíme. Nechala jsem svojí rodinu ve své rodné vesnici. Budou jen tiše tápat a hádat kde právě jsem. Jsme asi sto metrů za bránou…
,,Ne tak rychle….chcete odejít bez boje?‘‘ Otočím se a uvidím postavu, kterou jsem chtěla vidět naposledy ze všeho nejméně……