Romantika

Přímo před sebou jsem viděla velikou majestátní bránu Konohy ...

Težce oddechovaje jsem se přidržela okolního stromu. Můj bok byl opět v jednom ohni. Druhou rukou jsem se držela za bolavý bok. Přidušeně jsem vyjekla. Ochromena bolestí jsem se sesunula na bok. V křeči jsem tam jen tak ležela. Pár metrů od svého cíle, bezmocná. Ruka, kterou jsem si přidržovala bok mi začala pomalu nasakovat podivnou tekutinou. Krví...

„Ako si sa rozhodol? Pridáš sa k nám?“
Aidou len prikývol hlavou. Na rad prišiel Dero. Súhlasil aj on. Takisto aj Riku a Miki. Neostávalo mi nič iné, len sa pridať. Hádam ich tu nenechám samých.
Keďže sme už patrili do Akatsuki, nemuseli sme sa vrátiť do cely. Ale ešte nám neverili natoľko, aby sme vedeli, kde je východ z úkrytu. Mohli sme sa pohybovať po celom sídle, ale väčšinou sme sa zdržiavali v jedálni a hrali karty.
V jeden deň, keď som práve jedla jablko, prišiel Itachi a oznámil mi, že odchádza na misiu, ale nevie, kedy sa vráti.

Vím, že je to krátký, ale už to mám tak napsaný. Příští díl zkusím spojit dva do sebe, takže to bude o něco delší.

Hinatu uprostřed noci vzbudil pláč Yuki. Chvíli se rozhlížela, kde to valastně je a potom se zvedla z postele, vzala Yukido náručí a sešla dolů do kuchyně. Chvíli se přehrabovala v lednici a potom vytáhla láhev s mlékem.
,,Musíš chvilku počkat. Nemůžeš to pít studené.'' Mluvila na Yuki a snažila se ji trochu utěšit.

Kazemi a Kankurou

Kankurou se probudil velmi slabý a s vyschlými rty. Porozhlédl se po pokoji, a hned vedle něho spala Kazemi, která byla vyčerpána jeho ošetřováním. Probrala se asi pár minut po Kankurouvi. „Mohl bych dostat vodu?“ zaskuhral.
„Ale jistě,“ řekla Kazemi a hned byla u něho se sklenicí vody, kterou vypil na jediný zátah. Spolykal ještě nějaké prášky. Lehl na postel zcela vyčerpán. Tělo bylo ještě hodně slabé, ale byl na nejlepší cestě se uzdravit.
„Jak dlouho jsem byl v limbu?“ zajímal se.

Párty

Když jsme přišly do pokoje, já jsem sebou hnedka praštila o postel během sekundy jsem spala.
Ráno jsem se probudila a byla jsem přikrytá. Otočila jsem hlavu na druhou stranu. Vedle mě spal Sasuke, vypadal jak miminko. Pomalu jsem se zvedla, abych ho nevzbudila a šla jsem do koupelny. Tam jsem si vyčistila zuby, učesala jsem si vlasy a poté jsem se převlékla do čistých věcí. Když jsem vešla zpět do pokoje Sasuke, už seděl a vypadal roztomile z těmi rozcuchanými vlasy.

Shira a Sasuke

Zatímco byli ti dva uvězněni ve skrýši, tak se Kenshin Sanado vydal se svojí patnácti tisícovou armádou k Suně, která o tomto nebezpečí neměla ani ponětí…
„Tak co budeme dělat?“ zajímal se Sasuke.
„Nevím, ale nech mě chvíli přemýšlet.“ Řekla Shira, Sasuke ji poslechl, i když také zapojil mozek, ale po několika minutách se musel přestat soustředit. Bolela ho hlava jak střep.

11. Svatba

Po pěti dnech, které strávily ve skrytém městě, nastala den svaty v Konoze. Svatba se měla konat ve 12:00, po obřadu byla připravena hostina a poté by se mělo oslavovat a tancovat do neznámé doby.
Naruto byl již po desáté hodině ve stresu. Právě teď se oblíká do svatebního obleku a vyráží k oltáři, který stál za Konohou, tam kde strávili první noc po boji a dvě noci před bojem.

„Sakra! Jdu pozdě! Montaro bude určitě naštvaný!“ zoufala si v duchu Hotaru, zatímco utíkala po rušné ulici Hvězdné vesnice a snažila se přitom vyhýbat nevinným chodcům.
Po chvíli vyběhla z rušného centra vesnice a doběhla k okraji lesa. Tam stál chlapec, asi o hlavu vyšší než Hotaru, s tmavě fialovými vlasy a s malinko otráveným výrazem ve tváři.
„Jdeš pozdě.“ Poznamenal Montaro, zatímco se Hotaru vydýchávala.

Dívka obratně kličkovala mezi rozházeným harampádím, musela to tu velmi dobře znát. Dva mladí bojovníci se sice zakopávali, avšak vytrvali a dostihli ji u zadního vchodu. Nechtěla se vzdát. Povalili ji na zem a ona se jim srdnatě bránila, párkrát je nakopla a zdálo se, že má nad nimi převahu. Nesnažila se vyčerpat mluvením, tím by si jen uškodila. Brzy ale zjistila, že mladíky podcenila a že dva ninji sama nezvládne. Podařilo se jim zmocnit se jejích zápěstí, syčela a prskala.

Nejspíš jste to nikdo nezaregistroval, ale dnes má Arigatou přesně jeden rok! Proto je dnešní díl něčím speciální (však se sami i jistě brzy dozvíte, čím), tak příjemné čtení...

Pršelo. Byla hrozná průtrž mračen a dvě postavy v černých pláštích se před ní schovávaly v malé jeskyni uprostřed lesa, když tu jedna z nich z jeskyně vyšla a pohlédla vzhůru.
„Nad čím zase přemýšlíš… Itachi?“ zeptala se postava, která stále stála v jeskyni.

3.díl

Nejprve jsem viděla rozmazaně a to hodně. Nedokázala jsem vůbec zaostřit, tedy moje oči to nedokázaly.
„Co vidíš Yuki?“ Zeptá se mě Naruto nedočkavým hlasem.
„No vlastně nic, protože je to všechno rozmazaný.“ Odpovím a rychle zamrkám.

Promiň
Za celou tu dobu co jsem u nich byla, jsem se dost seznámila
s Reiem.Byl milý a pozorný, ale pořád to nebyl Sasuke. Jednoho dne
mě vzal jen tak na procházku. Procházeli jsme se dlouho a nakonec
jsme se zastavili u průzračného jezírka. Bylo celkem, už šero, ale to
mi vůbec nevadilo. Takhle to šlo opravdu dlouho, byla jsem, už
vyléčená, ale jakmile se Rei přiblížil nevěděla jsem co mám dělat, jak
se mám chovat a už vůbec ne co mám mluvit.Bylo to těžké neříct jim

„Tsunade,“ nadechla jsem se, „přišla jsem zničit Konohu…“
Chvíli mě mlčky pozorovala a pak zavřela oči.
„Víš, Mirai, věděla jsem, že jednoho dne tato slova uslyším, ale stále jsem doufala, že tvá zášť nebude tak velká, aby pohltila celou vesnici. Modlila jsem se, aby ti stačilo zabít jen…“
„Nejsem tu kvůli zášti,“ přerušila jsem ji.

S rozbřeskem vyšlo devět postav z brány Vesnice Ukryté v Mlze. Dvě z nich patřily dospělým lidem, ostatní byli trochu mladší. Rychle se vydali směrem k temnému obrysu lesa, který se mlhavě rýsoval v dálce. Čím více se k němu blížili, tím méně mlhy je obklopovalo. Brzy stanuli před prvními, stíny zahalenými stromy. Zde už opar ani nebyl patrný, jen vzduch byl stále trochu vlhčí.

Všem se omlouvám za šíleně dlouhé čekání, ale mé povinosti mě zaměstnávaly až příliš, nyní si užijte čtvrtý díl, který nese název Záblesk, brzy poznáte proč :D

Sasuke se procházel po hřišti. Najednou uviděl Naruta jak sedí na jedné lavičce a brečí.
,,Co se stalo?“zeptal se Sasuke a přisedl jsi k němu.
,,Oni....oni si myslí ,že jsem démon,“řekl rozklepaným hlasem Naruto.
,,Cože? A ty tomu věříš?“zeptal se Sasuke.
,,Ne ale částečně mají pravdu.“
,,Jak to myslíš?“
,,Protože ve mně je Kyubi zapečetěný,“
,,To si děláš srandu?”
,,Ne nedělám.”
,,No a co mně je to jedno jsi můj kamarád a nedovolím aby ti někdo říkal takové nesmysly,”řekl Sasuke a obejmul Naruta.

Každý snáď pozná spočiatku smutný príbeh Púštneho Gaaru, do ktorého nakoniec začalo prúdiť čoraz viac svetla. Alebo Narutovu zvláštnu silu meniť druhých, nesmiernu oddanosť svojim priateľom a neutíchajúcu vôľu chrániť ich.

Lenže toto je len minulosť, na ktorú všetci spomíname. Či zo skrytou závisťou nad slávnymi skutkami niektorých hrdinov, alebo s rešpektom pri pohľade na obeť, ktorú náš hrdina pre dobro vykonal.

Nevím, jestli jsme letěli den, nebo dva, pamatuji si jen, jak se měnila krajina. Ze sopečné půdy na kamenitá údolí, z kamenitých údolí na moře, z moře na pouště, z pouští na savany, ze savan na louky, z luk na lesy... a potom jsme začali padat. Černý měl sice velkou vnitřní sílu, ale tohle bylo příliž velké sousto i pro Djunsanbiho. Okamžitě jsem zareagovala a nehala pod námi vyrůst plno trávy a mechu, takže jsme spadli do měkkého.

„Nemyslíš, že je konečně čas začít něco dělat?!“rozkřičel se muž se slaměným kloboukem v ruce. Plášť s rudými mraky, se vlnil, jeho tělo roztřásal vztek.
„Co si to dovoluješ?! Na mě nikdo nebude křičet!“zařvala druhá osoba a vrazila svému kumpánovi facku. Ten se narovnal a na chvilku se zamyslel.

Itachi skryt v houští sledoval jak mu ti ANBU odnáší Naruto společně s tou dívkou do Konohy. Na jednu stránku se mu i ulevilo, takhle bude v bezpečí jak před Sasukem tak i před samotnou Akatsuki. Když teď už ho možná neuvidí a vrátí se mu paměť, pořád nebude schopen ho předat na vycucnutí Kyuubi. Stále k němu choval nějaké city, když si stále nebyl jistý jaké. Když mu Naruto naprosto zmizel z dohledu, začal uvažovat o tom, zda je to správné. Kdo ví, co s ním dál bude.