Dědička ohně- 10.díl- Lemry nevymírají

„Sakra! Jdu pozdě! Montaro bude určitě naštvaný!“ zoufala si v duchu Hotaru, zatímco utíkala po rušné ulici Hvězdné vesnice a snažila se přitom vyhýbat nevinným chodcům.
Po chvíli vyběhla z rušného centra vesnice a doběhla k okraji lesa. Tam stál chlapec, asi o hlavu vyšší než Hotaru, s tmavě fialovými vlasy a s malinko otráveným výrazem ve tváři.
„Jdeš pozdě.“ Poznamenal Montaro, zatímco se Hotaru vydýchávala.
„Gomenasai, bráška měl hlad, tak jsem mu udělala večeři, ale jaksi jsem nesledovala čas…“ omluvila se přerývaně Hotaru mezi nádechy a výdechy. Montaro zavrtěl s povzdechem hlavou a odpověděl: „To si neumí připravit jídlo sám???“
„Trval na tom!“ vyjela na něj Hotaru.
„Tak promiň…“ omluvil se Montaro a udělal psí oči. Hotaru na něj uličnicky vyplázla jazyk. Montaro se chytil příležitosti, přiskočil k ní a jazyk jí jemně skousl. A než se Hotaru z toho vzpamatovala, už se jejich rty setkaly.
Když se od sebe konečně odtrhli, Montaro jí zašeptal do ucha: „Miluji tě.“
„Já tebe taky. Byla bych kvůli tobě ochotná i zemřít.“ Odpověděla Hotaru.
„To neříkej, nebo tě vezmu za slovo!“ pokáral ji starostlivě Montaro……

O půl roku později
Pršelo. Na liduprázdném náměstí stály naproti sobě dvě postavy. Montaro a Hotaru. Hotaru těžce oddechovala, Montaro naprosto klidný ji tiše pozoroval…
„Proč?! Proč chceš odejít?!“ zařvala na něj Hotaru. Po tváři ji tekla slza, kterou by jiný člověk přehlédl, ale Montaro ne.
„Proč? Nechci zůstat ve vesnici, která by byla bez té hvězdy totálně na dně.“ odpověděl jí se skrývaným vztekem.
„Ale..kam teda půjdeš?“ ptala se Hotaru dál.
„Akatsuki vypadají lákavě.“ Pověděl jí svůj cíl.
„Aka-Akatsuki?! Můžeš přece zesílit jinak než tím, že se staneš nukenninem!“ podala Hotaru argument.
„Furt ti to nedocvakává? Nukenninové v organizacích jsou nejsilnější shinobi. A tím se právě chci stát!“ zvolal nadšeně, k tomu měl až fanatický výraz.
Hotaru sklopila hlavu. Pravidla vesnice nařizovala, že jakýkoliv ninja z Hvězdné zjistí, že jeho kolega plánuje odejít z vesnice a stát se nukenninem, musí ho bezpodmínečně zabít. Jindy jí to nedělalo problém, ale bohužel, dnes stála proti tomu, na kterém jí záleželo nejvíce. V jejím vnitřku probíhal boj mezi city a povinností.
Po chvilce vytáhla z pouzdra na zbraně kunai a vrhla se na Montara. Slzy jí stékaly po tvářích proudem a nemohla je zastavit. Přesto běžela dál.
Montaro se jen ušklíbl a pronesl: „Jsi tak naivní, lásko.“
Po pronesení této věty se objevil za jejími zády a kopl jí do nich. Hotaru v zádech křuplo a padla na zem. Už očekávala smrtelnou ránu, jenže nic. Bála se pohnout. Po pěti minutách se však obrátila na záda. Bolelo to jak čert, ale to co uviděla, ji bolelo mnohem více. Montaro tam už nestál. Tím potvrdil své rozhodnutí.
Jeho cílem se stal život nukennina.

„Proč jsi mě nezabil?“ zeptala se Hotaru Montara, který stále držel chladný kunai u krku.
„Hotaru, i když se to v tu chvíli nezdálo, tak jsem měl nějaké city k tobě. A navíc, zabít tě jako psa je pod mou úroveň. Ale dnes to snad bude jinak. Snad jsi za ty dva roky zesílila, ne?“ odpověděl jí Montaro.
„Si piš! A vůbec, ve které jsi organizaci?“ ptala se Hotaru dál v naději, že se dozví něco, co by mohlo pomoci vesnici.
„Nechtěli mě přijmout do Akatsuki, a pak jsem se doslechl o jiné organizaci, Kuroihana. Tak jsem se přidal. Je to vše co chceš vědět? Ne, tak to je fajn. Připrav se na smrt!“ vykřikl Montaro, pustil Hotaru a postavil se do bojového postavení. Hotaru se rychle otočila a čekala, co jako první udělá Montaro.
„Skvěle dodržuješ pravidla od svého bývalého senseie. Pravidlo číslo jedna: Neútoč jako první. Celkem užitečné pravidlo, co?“ poznamenal Montaro.
„Drž už do háje pysk a bojuj!“ vybuchla Hotaru. Ten idiot se chvástal a to Hotaru vytáčelo nejvíc.
„A jako obvykle, zbytečné výbuchy vzteku, že tě to baví…..“ povzdechl si Montaro. Ani se nenadál a Hotaru stála za ním a vykřikla: „Katon: Goukakyou no jutsu!“
„Příliš pomalé.“ Pronesl chladně a lehce, s elegancí, se proudu ohně vyhnul. Jakmile však dopadl na zem, pocítil, jak ho kdosi chytá za kotník. Podíval se dolů a uvědomil si, že ho za nohu drží ruka, trčící ze země. Montaro měl však jednu fóbii, kterou celý život tajil: už jako malé dítě se bál oživlých mrtvol, které vznikly v jeho fantazii. Takže když uviděl tu ruku bez těla, zaječel jako barbína, když uvidí mini-pavoučka na záchodě. Ale po vteřině mu došlo, že Hotaru vytvořila stínový klon, zatímco věnoval svou pozornost na ohnivé jutsu své bývalé přítelkyně a ten klon se zahrabal pod zem s úkolem po něm ve správném okamžiku chňapnout.
O kousek dál se Hotaru opírala o kmen stromu a svíjela se smíchy a dodala: „Chááácháá, ty řveš jak holka!“
Montaro se zahanbeně začervenal. Ani si nevšiml, že Hotaři klon vylézá ze země a když si toho všiml, dostal ránu do hlavy, až upadl do bezvědomí.
„A to si říká nukenin. Joo, lemry nevymíraj...“ Okomentovala to potichu Hotaru, popadla ho zezadu za límec a táhla ho zpátky do tábora.