Zkáza Zelené lilie 02 - Rozhovor s Pátou

„Tsunade,“ nadechla jsem se, „přišla jsem zničit Konohu…“
Chvíli mě mlčky pozorovala a pak zavřela oči.
„Víš, Mirai, věděla jsem, že jednoho dne tato slova uslyším, ale stále jsem doufala, že tvá zášť nebude tak velká, aby pohltila celou vesnici. Modlila jsem se, aby ti stačilo zabít jen…“
„Nejsem tu kvůli zášti,“ přerušila jsem ji.
Tsunade mírně naklonila hlavu a nechápavě se na mě zahleděla. Vstala jsem a přistoupila k oknu. Byl z něj krásný výhled na celou Konohu, na vesnici, kterou jsem přišla zničit. Na vesnici z níž pochází mé největší prokletí - můj otec.
„Tsunade,“ promluvila jsem po chvíli, „já musím zničit Konohu přesto, že nechci.“
Tsunadino obočí vystřelilo do závratné výšky, nedala jsem jí šanci, aby cokoli řekla, a pokračovala jsem: „Nechci zabít už ani jediného nevinného člověka a nechci zabít dokonce ani tebe. Ale nemám na vybranou.“
V Tsunadiných očích se mísil smutek s překvapením a lítost s poznáním.
„To-to on?“ vykoktala ze sebe a napřímila se.
Neodpověděla jsem, ani jsem nemusela. Pochopení se zračilo v její tváří a pomalu jí začal lomcovat vztek.
„Ale jak? Jak by mohl? Co na tom záleží, on si vždycky našel způsob.“ Tsunade přecházela po pracovně jako lev v kleci a mumlala si pro sebe. „Co bych teď měla udělat, co bych měla…“ Najednou jako by jí projel blesk.
„Mirai, proč ale proboha varuješ Hokage, že chceš zničit jeho vesnici? To je přece šílené! To je naprosto, naprosto…“ otočila se ke mně a zkoumavě si mě prohlížela.
„Musím se napít,“ pronesla po chvíli a vylovila ze skříně lahvičku s nápisem zelený čaj, ze které si značně přihnula. Její asistentka evidentně nerada viděla pití při práci a tak ho maskovala vším možným.
Tsunade zachytila můj pobavený pohled a klidně odtušila: „Mám tu i bambusovou šťávu, kdyby si chtěla.“ Znovu se posadila. „Tak mluv, jaký je tvůj plán?“
„Můj? Nebo jeho?“
„Oba!“ ještě jednou se napila a už opět vypadala jako ta Tsunade kterou jsem znávala.
„Plán je jasný. Znáš povahu mých schopností a proto je důležité abych se vmísila do vesnice a nějakou dobu tu pobyla. Sblížila se s lidmi… A tak by bylo těžké být tu tajně. Výhodou je, že se znám s Hokage a ta mě přijme s otevřenou náručí, stačí, když řeknu, že jí odpouštím a že chci, abychom začali znova. Nemám pravdu?“
Tsunade se zamyslela: „Přijala bych tě okamžitě, to je pravda,“ řekla pochmurně a přes tvář jí přejel stín nedůvěry.
„A i kdyby si mě začala podezřívat, jak snadné by pro tebe bylo mě zabít, Tsunade?“
Mlčky se napila onoho zeleného čaje a ani se na mě nepodívala. Nemusela nic říkat, věděla jsem, že by mě nezabila, pokud bych ji vyloženě nedonutila.
„Ano, takže to, že jsem tady u tebe, je přesně podle jeho plánu. Ale jak zařídit aby to vypadalo, že ten plán dodržuji a přesto získala nějaký čas na záchranu Konohy?“
„Kdybys neprováděla jutsu, bylo by to nápadné. Takže jediná možnost je, abys je provézt prostě nemohla… Pořád, ale úplně nerozumím, čím sis pomohla, že jsi mi prozradila…“
„Tsunade, ty jsi Hokage a já jsem kunoichi na volné noze. Najmi mě. Jako svou Hokage tě přeci nemůžu odmítnout, aniž bych vzbudila tvé podezření. Pak mě budeš moct vysílat na mise dle libosti. A pokud mě vyšleš na dlouhé a těžké mise, pak ani nebude podezřelé, že nebudu pracovat příliš na jeho plánu. Jednoduše nebudu mít dost chakry.“
„Ty to máš opravdu promyšlené, že? To si zdědila po otci. Máš určitě promyšlený každičký detail a…“
„Nemám, nezapomeň že to je Jeho plán. Nemá chyby. Tohle je zatím to jediné, na co jsem přišla, abych mohla získat čas. Čas pro Konohu i pro sebe,“ a čas i pro ni, dořekla jsem v duchu.
„Dobře tedy, tak to abychom ti zařídili co nejvíce času mimo vesnici. Připojím tě k týmu, který zítra brzo ráno odchází na misi. Její velitel si za pár minut přijde pro podklady. Měla by ses připravit, abych tě mohla představit.“
Zatímco něco spěšně vpisovala do svitku, sejmula jsem si plášť. Pod ním jsem měla krátký bílý top s odhalenými rameny, který zdobila jen drobná zelená lilie na levé straně a dlouhou tmavě zelenou sukni s rozparky až téměř k bokům, které byly do půl stehen lehce sešněrované bílou stuhou, pod kterou probleskovalo pouzdro na kunae. Vlasy jsem si opět smotala do velkého uzlu a jen dva prameny jsem si nechala padat do čela.
„Vypadáš jako tvoje matka a ta lilie…“ vydechla s úžasem Tsunade. „Myslíš, že je to moudré? Byl to její rodinný znak,“ pokračovala.
„Tahle je trochu jiná. A i kdyby ne, tak je to jen lilie, rodinný znak zemřel s mou matkou. A tady ho určitě nikdo nezná, stejně jako moje pravé jméno, tak mě tak představ.“ Byla jsem si vědoma, že takto dost riskuji, ale to bylo součástí mého plánu. Toho o kterém jsem Tsunade neřekla.
„Jsi si tím jistá? No asi ano, jinak bys to neříkala. Ale ta podoba…“ znovu se zasnila.
Ozvalo se zaklepání. Tsunade sebou lehce škubla, jak jí ten zvuk vrátil zpět do reality a nepatrně na mě kývla: „To bude on,“ zašeptala.
„Vstupte!“
Muž vstoupil do místnosti a pozdravil. Tsunade ho ale nenechala pořádně se nadechnout a hned na něj vybafla: „Mám malou reorganizaci tvého týmu na zítřejší misi. Tohle je Mirai a půjde místo Sakury, potřebuji aby mi s něčím pomohla tady ve vesnici. Tady jsou dokumenty. Nějaké otázky, Kakashi?“
„Ne, Hokage-sama,“ řekl muž nevzrušeně a otočil se ke mně. „Tým se sejde asi za hodinu na cvičišti,“ dodal a odešel. Zůstaly jsme s Tsunade opět samy. Chvíli jsem čekala než odezní kroky.
„Sharingan no Kakashi? Ty si mě dala do týmu s Hatake Kakashim, to si se zbláznila, Tsunade?“ hleděla jsem na ni nevěřícně.
„Naopak, myslím, že je to brilantní. Před ním nebudeš moct rozvinout naplno své schopnosti, aniž by to poznal. Budeš se muset držet při zdi a to musí vědět i On. Dokonalé alibi, teď budeme mít dost času vymyslet nějaký plán. Nemyslíš?“
„Ty mi zas až tak úplně nedůvěřuješ, že Tsunade?“ zeptala jsem se pomalu.
„A ty jsi mi to ještě neodpustila, Mirai,“ hlesla, ale nepodívala se mi do očí.
„Mýlíš se, odpustila jsem už dávno, ale nikdy ti to nezapomenu,“ spalovala jsem ji pohledem. Nemělo ale smysl šťourat se teď ve starých ranách. Nadechla jsem se: „Je dobře, že jsi opatrná, přece jen si za tuto vesnici zodpovědná. A teď mi řekni něco víc o tom týmu, ať mě nečekají další překvapení.“
„Vidím, že Kakashiho ti představovat nemusím, je tak známý, že si o něm slyšela dokonce i tak daleko. Dalším členem je Uzumaki Naruto…“
„Uzumaki Naruto? Není to náhodou Kyuubiho Jinchuuriki? Teď zase přehnaně riskuješ, Tsunade,“ pohlédla jsem na ni zvědavě.
„Nemyslím si,“ odbyla mě, „bude s vámi přece Kakashi a taky si nemyslím, že bys ho nějak využila. Navíc až ho poznáš, zjistíš, že on se o sebe dokáže postarat. A posledním členem je Sai, byl to člen Rootu. Ještě pořád nevím jak dalece se mu dá věřit, ale Kakashi se za něj zaručil.“
„A ta dívka za kterou si mě vyměnila? Sakura?“ zeptala jsem se.
„To je moje studentka, lehce jí tu zaměstnám aniž by to vzbudilo podezření,“ pronesla bez zájmu.
„Ale jestli je to tvoje studentka, to znamená, že ovládá lékařské ninjutsu. Nemůžeš přece nahradit lékařského ninju. Vyměň mě za Uzumaki Naruta nebo mě děj do jiného týmu,“ navrhla jsem a zadoufala, že má připomínka padne na úrodnou půdu. Nestalo se.
„Ty víš taky něco o první pomoci a Kakashi i Sai jsou zkušení a opatrní ninjové, no a Naruto má víc štěstí než rozumu. Doslova! A jeho bijuu ho může vyléčit. Navíc tato mise není nijak nebezpečná. Věřím, že to bude v pořádku. A abych nezapomněla, do papírů pro Kakashiho jsem napsala, že jsi na úrovni chuunina, nebude tak toho od tebe mnoho očekávat.“
„Chytré,“ pousmála jsem se, „už bych ale měla jít ať stihnu tu schůzku, přece jen bych neměla na poprvé přijít pozdě.“
„Tak přeci jen jsi o Kakashim neslyšela úplně všechno,“ usmála se zeširoka.
„Cože?“ Nechápala jsem.
„To není důležité… Napřed se ubytuj a až pak jdi na ten sraz. V západní ubytovně se před nedávnem uvolnil pokoj, řekni správci, že tě posílám.“
Kývla jsem a pomalu se dala na odchod. Když už jsem držela kliku dveří, zeptala se mě ještě Tsunade: „Jak velkou chybu dělám, že ti věřím, Mirai?“
Neodpověděla jsem a odešla.