Milovat Jinchuurikiho: 10- Akatsuki v pohybu (SPECIÁL)

„Nemyslíš, že je konečně čas začít něco dělat?!“rozkřičel se muž se slaměným kloboukem v ruce. Plášť s rudými mraky, se vlnil, jeho tělo roztřásal vztek.
„Co si to dovoluješ?! Na mě nikdo nebude křičet!“zařvala druhá osoba a vrazila svému kumpánovi facku. Ten se narovnal a na chvilku se zamyslel.
„Omlouvám se, Hinata-sama,“omluvil se kajícně. Osoba jen pokývala hlavou. Bohužel její kolega měl pravdu v tom, že už se dlouho neozývali, což bylo u Akatsuki neobvyklé. Ale teď to byla její organizace a ona rozhodovala o jejím chodu. Na druhou stranu, nebyla si jistá, jestli je skutečně vše dostatečně připravené.
„Špehové hlásí pohyby členů Hakumei po celých zemích. Objevují se a mizí, v každé větší vesnici už byli.“
„Jak to myslíte, byli?! Ví špehové i o co se pokoušeli?“dotázal se znovu muž.
„Spojenectví, to je jednoduché,“odpověděla posměšně.
„Hakumei si není zcela jistá, jestli nás s osmi démony dokáže zastavit,“odfrkla si.
„Nemají nejmenší šanci. Ani Kyuubi se nemůže rovnat síle osmi zbývajících démonů!“vykřikl.
Přikývla, ale na sto procent si jistá nebyla. Naruto byl přece vždycky číslo jedna v překvapování lidí, takže od něj mohla čekat ledacos. Nechtěla svými obavami kazit den ostatním, proto nakonec muže propustila ze své kanceláře a zabouchla za ním dveře. Oddechla si. Konečně se to blížilo. Všechno na co se téměř rok připravovali, bylo na spadnutí.

Otočila klíčkem v zámku. Zády se opřela o dveře a svezla se po nich až na zem. Předstírat tvrdost a kamenné srdce, jí stálo více a více úsilí. Všechno to co dělala, dělala skutečně pro pomstu?

Zavrtěla hlavou. Už začíná bláznit. Všechno, co doteď udělala, bylo správné, pro ni, pro všechny, které měla ráda. Rozhodla se ochutnat situaci na vlastní pěst. Sáhla po svém plášti s červenými mráčky a přehodila jej přes sebe. Na tvář si nasadila černou masku s kočičíma očima, kterou nosila vždycky, když chodila ven. Odemkla dveře a vyšla na chodbu. Sídlo Akatsuki bylo obrovské a dokonale skryté v neprostupných lesích. Procházela tichou chodbou, ovšem když vyšla do největší místnosti celého domu, obýváku, ohlušil ji neuvěřitelný kravál.
I když v sídle byla v současné době sotva polovina celé organizace, vypadalo to tady jako po výbuchu.
„Okamžitě zavřete všichni huby a ten bordel pěkně uklidíte!“rozkřičela se, až jí hlas mírně přeskočil. Všichni okamžitě ztichli. Znuděně se zvedali ze svých „stanovišť“ a brodili se odpadky směrem ke kuchyni, kde bylo uloženo veškeré „nářadí“. Hin si jen znechuceně povzdechla. Skutečně je čas, začít dělat, protože jinak tady shnijou!

S trpkým úsměvem na rtech vyšla ze dveří a za sebou nechala pilně pracující členy vraždné organizace se smetáčky v rukou. Ovšem ihned, jak se za vůdkyní zaklaply dveře, vrátilo se vše zpět do své původní formy a domem se opět rozhlučela na plno puštěná televize.
Hin procházela tiše jako myška lesem a neslouchala jeho přirozeným zvukům. Měla se sejít se svým zvědem, takže zrychlila krok, aby na místo setkání dorazila včas. Tiše našlapovala, aby nevzbudila ani tu nejmenší pozornost kohokoliv, nebo čehokoliv.
Za chvilku už přes sebou někoho zahlédla. I když byla postava před ní zahalená od hlavy až k patě, věděla, jak se tváří. Ledový chlad z něj čišil, i když před něj předstoupila.

„Zdravím!“ pozdravila jej.
Pokynul hlavou ani se neobtěžoval otevřít pusu. Vlastně na pozdrav od něj ani nečekala, nepotřebovala ho. Muž zašustil pláštěm a vyndal zpod něj svitek, který podal vůdkyni Akatsuki. Ta na oplátku vytáhla balíček s penězi. Odměnu pro svého nejlepšího špeha. Beze slov si vzal svou zaslouženou odměnu a zmizel.
Hinata si oddychla. Šel z něj strach a vždy když s ním byla, ji přepadaly hrozné myšlenky. Byl chladný, tichý a nelepší. Jeho odměna byla taky ovšem značně velká, byl nejdražším členem organizace.

Opatrně rozevřela svitek, který před chvilkou získala. Posadila se do trávy a pročítala si informace. Dočetla. Svitek smotala a připravila se ne svůj malý rituál. Vzala svitek do obou rukou, vložila do něj trochu chakry a svitek se rozpadl v prach.

Nechala vítr, aby drobné zbytečky cenného materiálu rozfoukal do všech stran. Potom se otočila a vydala se do organizace, s ďábelským úšklebkem na tváři. Konečně byl čas to pořádně rozjet!

Hakumei

Naruto nervózně chodil po chodbě. Jeho kroky se ozvěnou nesly daleko od zdroje. Zneklidňovaly ho jisté obavy. Před chvílí se jim podařilo zajmout ninju, zřejmě špeha. Nebyl nějak extra zkušený, nechal se snadno chytit, ale neřekl, ani slovo. Mělo to svůj důvod, pečeť, která mu to zakazovala. Emi už pracovala na odstranění, ale vše šlo hrozně pomalu.

Nervózně si prokřupal klouby na prstech. Dutý zvuk, při kterém některým lidem nabíhá až husí kůže, ale on už nemohl jinou činnost najít. Najednou se otevřely dveře a z nich vyšla dívka s dlouhými blonďatými vlasy a modrými proužky.
„Hotovo,“oznámila a sedla si unaveně na zem.
„Ještě za ním ale nemůžeš, je v bezvědomí,“zadržela Naruta, který se už hrnul do dveří. Zastavil a prohlížel si svoji týmovou kolegyni. Byla unavená, jistě to muselo být náročné. Ale on měl tolik otázek a tolik nejasných odpovědí. V první řadě musel vědět, kdo špeha vyslal. Pokud to byli Akatsuki…
„Co když je od Akatsuki?“zeptala se nejistě blondýnka, jako by mu četla myšlenky.
„Je třeba počítat s tím, téměř na sedmdesát pět procent. Neudělám nic, musíme ho vyslechnout, potom budeme chytřejší a ty si teď běž odpočinout, díky,“řekl a odešel.
Emi zůstala sedět. Narutovo chování ji poslední dobou udivovalo. Jednou byl chladný a krutý, jindy zas tak milý. Zavrtěla hlavou a odešla do svého pokoje, který sdílela s tou „novou“. Otevřela dveře. Růžovláska seděla na posteli, hlavu v dlaních. Tiše kolem ní prošla a rozvalila se na svou postel a unaveně zavřela oči. Neměla chuť se Sakurou mluvit, chtěla jen odpočívat. Chvíli ležela, nevěděla, kolik času uplynulo. Najednou se sídlem rozezněl zoufalý výkřik. Vyděšeně sebou trhly, obě. Emi okamžitě vyletěla na nohy, měla špatné tušení. Vyrazila a utíkala, za ní se neslo jen ťukání bot a podlahu. Sakura nečekala a vydala se za ní. Brzy ji dohnala.

Společně doběhly na chodbu, s oněma dveřma. Emi nečekala a otevřela celu jejich zajatce. Světlo osvítilo dvě postavy. Jedna bezvládně ležela na zemi, druhá se tyčila nad ní.
„Naruto! Říkala jsem ti, ať ho necháš, vždyť to nemusí přežít!“zakřičela naštvaně.
„Nepřežil, ale alespoň vím, co potřebuju,“odpověděl chladně.
Zase ty jeho nálady! Zakroutila hlavou, nemělo smysl něco mu říkat, on byl šéf. Sakury vpadla do cely a zkoušela puls špeha. Nic. Zvedla se ze země. Další mrtvý. Kolik jich ještě uvidí umírat pod jeho rukama? Naruto beze slova vycházel dveřma, poslední, co zaslechly, bylo naštvané šeptání.
„Akatsuki…“

Ai

Ai se prodírala hustým lesem. Byla už téměř dva dny bez jídla, nohy ji přestávaly poslouchat, jediné, co jí pohánělo kupředu, byla zášť, hořkost a zklamání. Hledala „je“, ale nevěděla kde. Hledala své nové spojence, ty, kteří jediní jí mohli pomoct. Kdysi utekla, ale teď věděla, že oni byli a zůstanou jejím domovem.

Zastavila se. Vycítila něčí přítomnost, proto radši ihned aktivovala Sharingan. Najednou z křoví vyletělo několik kunaiů. Hbitě je odrazila a postavila se do obranné pozice. Z houštiny vylezla postava a typickým pláštěm Akatsuki, s černou maskou na tváři. Zadívala se do kočičích očí.
Postava před ní sebou mihla a zaútočila. Ai se jen tak tak uhnula. Pocítila silný proud chakry v rukou protivnice.
„Nechci bojovat!“křikla, aby se vyhnula dalším případným útokům. Postava zastavila a prohlížela si ji.
„Skutečně?“ozvala se posměšně.
„Tak nevím, co zde hledáš?!“
„Akatsuki, chci zpět, do jejich řad!“křikla Ai.
„V tom případě spolu budeme bojovat,“usmála se pod maskou Hin. Konečně před ní stála ta, kvůli které odešla. Samozřejmě byl tu ještě Naruto, který jí zlomil srdce, ale tomu už se v podstatě mstila díky Akatsuki samotným.
Ai se připravila na další útok. Ten přišel okamžitě, ale opět se mu vyhnula, naštěstí. Styl boje znala moc dobře. Bojovala několikrát s Nejim, takže měla jistou výhodu. Ještě jednou se vyhnula, potom sama zaútočila svým jutsu. Pevně se zapřela nohama do země a soustředila se na tok myšlenek své soupeřky. Byly zajímavé, tak odlišné, protikladné. Ale hlavně zmatené, jako by uvnitř sebe prožívala nějaký boj. Změnila své jutsu. Začala v protivníkově mysli vytvářet vzpomínky a klamné iluze.

Zastavila. Najednou jako by se jí v hlavě vyrojily vzpomínky na rodinu, na přátele. Do očí se jí hrnuly slzy, už se déle nemohla udržet, rozplakala se a klesla na kolena. Netušila, že propadla Aině justu. Ai se pousmála, měla ji v pasti. Vytáhla katanu, kterou měla ukrytou pod šaty a přešla až k ní. Přiložila jí svou zbraň ke krku a strhla masku z jejího obličeje. V tu chvíli se Hin probrala ze svých myšlenek a hleděla do očí své protivnice.
„Tak co, přijmeš mě?“
Tak rychle mě dostala na kolena? Myslela jsem, že to všechno dělám kvůli ní, kvůli tomu, jak si Naruta přivlastnila, ale, jak to ve skutečnosti je? Pokud se k nám chce přidat, tak zřejmě…

„Nebo ještě dál budeš ve svém nitru hrát tu tvrďačku. Vždyť se na sebe koukni, sama sobě to nevěříš!“okřikla ji Ai. Měla navrch a byla rozhodnuta toho využít.
„Nevíš vůbec nic!“křikla Hin.
„Vím. Vím, kdo jsi, i proč to všechno děláš! Jsi sestra Nejiho Hyuugy, Hinata. Vyprávěli mi o tobě. Utekla jsi kvůli mně?“zeptala se tiše Ai.
Hin přemýšlela.
„Ne, kvůli tobě ne, kvůli „němu“,“odpověděla tiše.
„Proto jsem tady i já. Chci být na vaší straně, už vím, kam patřím!“usmála se povzbudivě Ai, schovala svou zbraň a pomohla Hinatě na nohy.
„Já myslím, že mezi nás…“