Papačka26 aneb Tvrdé přistání

Nevím, jestli jsme letěli den, nebo dva, pamatuji si jen, jak se měnila krajina. Ze sopečné půdy na kamenitá údolí, z kamenitých údolí na moře, z moře na pouště, z pouští na savany, ze savan na louky, z luk na lesy... a potom jsme začali padat. Černý měl sice velkou vnitřní sílu, ale tohle bylo příliž velké sousto i pro Djunsanbiho. Okamžitě jsem zareagovala a nehala pod námi vyrůst plno trávy a mechu, takže jsme spadli do měkkého. Černý se udýchaně vysápal ven a blanitá křídla se mu začala měnit zpět na tlapy, potom ulehl do mechu a zhluboka oddychoval. Teruki se rozhlížel a potom začal v mechu hrabat až na hlínu, do které se stočil jako hádě a tiše spal. A já jsem nad ně nechala vyrůst strom, aby na ně nesvítilo slunce... Černý, chudinka moje, nemá sluníčko rád. A pak jsem si chtěla lehnout, ale nešlo mi to. Ono se dá jen těžko ležet, když se vznášíte. Přivázala jsem si tedy k noze jednu liánu, aby mě v noci neodvál vítr, a usnula ve vzduchu...

Příští ráno jsem se probudila a žlutýma očima mžourala na svět. Bylo krásné slunečné ráno, slunce svítilo, ptáčci zpívali a já... já brečela... bylo to tak nádherné... tak krásné... moje oči zase spatřily světlo a bylo mi úplně jedno, že mám trochu rozostřené vidění. To bude tou dlouhodobou tmou. Potom jsem stočila zrak k Terukimu, tiše ležel v mechu a rukama si přikrýval hlavu. Usmála jsem se neviditelným úsměvem... ach, to jsem vám neřekla. Jako čistě bílá nyní nemám pusu, takže ani hlas. Mysl mi zůstala, jsem čistá, nepotřebuju jíst ani pít, ai dýchat... ani cítit... ano, jsem spíš zvíře. Ale jsem šťastná. V tom se Čerý probudil a zamžoural do svěla.
„Blbý motýli... blbý světlo... blbej šutr... blbá tráva...“ začal mručet. Potom si mě všiml.
„Čau!“ chtěla jsem říct, ale jen jsem si to pomyslela. Černý zívl.
„Jo... čau...“ řekl. Ano, pořád si čtem myšlenky... a pořád je to stejnej mrůča. Potom vstal a podlomila se mu kolena. Přiletěla jsem k němu, ale odstrčil mě. Na místě, kam šáhl svou tlapu, nechal šedivý otisk, který za se chvíli doslova vypařil. Všechno, co moje tělo považuje za zlé a nečisté, zničí. To je problém... ale nevadí. Teruki ještě spal. Černý znovu vstal, tentokrát se mu to podařilo. Olízl si hadím jazykem hřbet tlapy a začal se drbat za uchem, jako to dělají kočky, potom si sedl na zem a zuby si pročísl srst na zádech. Zakousl se do ní, jako by měl blechy, a potom se znovu začal lízat. Podívala jsem se na sebe, jestli taky nejsem špinavá, ale ani smítko. Zato jsem byla nahá, což jsem si včera neuvědomila, protože byla tma a já byla moc rozrušená. Začervenala jsem se, Shikamaru mě učil, že se mám stydět před ostatními. Ano, pamatuju si to... na jeho vlídnou, milou tvář... obalila jsem rostlinami části těla, které mají být skryté a hned jsem si připadala o něco lidštěji. I když nejsem člověk. Černý zívl, že si málem vykloubil čelist a spokojeně zamručel. Potom naježil slízanou srst a zakončil velikým tikem po celé pravé straně těla. Pak se triumfálně natáhl do trávy. Vnitřně jsem se usmála.
„Už je ti lépe?“ zeptala jsem se. Černý se na mě otočil a v jeho znuděné tváři jsem si snažila domyslet úsměv. Ale černý byl nakrknutý, až to bolelo. V tom se probudil Teruki a vstal z mechu.
„Papačko...“ řekl tiše. Sklonila jsem se k němu.
„Co se ti stalo?“ zeptal se starostlivě a pohladil mě po neexistujících ústech. Zatvářila jsem se smutně.
„To nic, Teruki-chan, to nic...“ řekla jsem. Ne... on mi nerozumí, jsem Yushi, ne Papačka. Jsem nadbytost... ale nechci jí být... Černý se zachechtal. Teruki se podíval na Jacka a vyjekl. Ten se zakřenil, vstal ze země a odcházel.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.
„Dál, tvrdnout tu nebudu,“ řekl, ani se neotočil. Chytila jsem Terukiho za ruku a vedla ho za Černým...