Příběh 02 - Kakashi Yomiko

Přímo před sebou jsem viděla velikou majestátní bránu Konohy ...

Težce oddechovaje jsem se přidržela okolního stromu. Můj bok byl opět v jednom ohni. Druhou rukou jsem se držela za bolavý bok. Přidušeně jsem vyjekla. Ochromena bolestí jsem se sesunula na bok. V křeči jsem tam jen tak ležela. Pár metrů od svého cíle, bezmocná. Ruka, kterou jsem si přidržovala bok mi začala pomalu nasakovat podivnou tekutinou. Krví...
Pomalu jsem si uvědomovala že jestli neseženu nějakou pomoc tak nejspíš vykrvácím a umřu. Pomalu jsem se vyplazila z lesa na prašnou cestu. Bolest se stále zvětšovala a pomalu jsem slábla. Poslední metr jsem se odplazila blíže k bráně, ale stále ne dostatečně blízko. Oči se mi začali klížit. Z posledních sil jsem vztáhla ruku.
"Pomoc..."špitla jsem a potom ztratila vědomí.

Kdesi v dálce jsem uslyšela hlasy. Ne, to se mi asi jen zdálo, nebo ne. Zase ty hlasy. Najednou se prázdnota rozplynula a já si uvědomila že ležím na nějaké postely, kolem niž někdo chodil. Vracela jsem e k sobě, ke svému vědomí. Tu velikou bolest jsem už necítila, místo ní jen malá nepatrná bolest. Nejistě jsem pootevřela oči. Ihned mě oslepila záře slunce. Vztáhla jsem ruku abych si zakryla oči před světlem.
"K-Kde to jsem?"zeptala jsem se přidušeně.
"V Konožské nemocnici, měla si štěstí že tě našli tak rychle. O minutu déle a už bychom ti ani mi nepomohli." odpověděla zdravotnice, která si právě přisedla k mému lůžku a přívětivě se na mě usmála.
"C-Co se s...stalo?" rty se mi třásly, že jsem skoro nemohla dopovědět poslední slovo.
"Shinobi co se vracely z mise tě zahlédly na cestě. Byla si v bezvědomí, donesly tě sem. Už sem nechala přivézt hokage-sama měl by tu brzy být..." dořekla, pozvedla ruku a podala mi sklenici vody. S velkou vděčností jsem ji příjmula a vypila ji skoro celou. Poté si ji znovu převzala a dala na stůl vedle lůžka. Pootevřela jsem ústa k další otázce ale zarazila mne.
"Musíš odpočívat, navíc budeš moct se zeptat hokage-sama."pousmála se, vstala
a zamířila ven z pokoje. Otevřela dveře a vyšla ven potom je zavřela.
"Ach." povdechla jsem si a přetočila se na bok. Dívala jsem se z okna a přemýšlela. Bylo mi smutno a měla jsem pocit prádnoty. Na chvíli jsem zavřela oči. Před očima jsem je viděla ty oči, které se mi vryli do paměti. Ty oči tak tajemné, nevypočitatelné a zároveň tak krásné. Jeho oči, do kterých jsem dříve hleděla s jistotou a láskou. Uvidím jej ještě někdy? Doufala jsem v to.

Někdo zaklepal na dveře a tím mne vytrhl z mých myšlenek. Dveře se pomalu otevíraly. Pomalu jsem se přetočila na druhou stranu a uviděla osobu ve dveřích. Byla to vysoká postava zahalená postava, v dlouhém plášti. Zářivé blond skoro až žluté vlasy jí jiskřily po celém pokoji. Měl jasně modré oči, které mě vždy uklidňovaly. Hned sem poznala že ve dveřích stojí Hokage-sama.
"Můžu dovnitř?"zeptal se přívětivým hlasem.
Přikývla sem na souhlas a pomalu se pokusila posadit. Vešel do vnitř a posadil se na židli vedle lůžka.
"Hokage-sama j-já..." vykoktala jsem.
"V pořádku ," pozvedl ruku aby mne přerušil "pomalu ještě nejsi úplně v pořádku.Spala si celé čtyři dny, našly tě úplně vyčerpanou a málem vykrvácenou." díval se na mě otcovským pohledem.
"K-kdo mě z...zachránil?"nevydržela jsem to už.
"Skupina shinobi, kteří se vracely z mise." odpověděl.
"Aha" posmutnělost v mém hlase byla zřejmá. Podíval se na mě trochu nechápavě. Odtáhla jsem od něj pohled. Nechtěla jsem se dívat do jeho pronikavých očí, jejichž modř se mi vpíjela do myšlenek.
"No nic už bych měl jít , ale zítra ještě příjdu" usmál se, "uzdrav se."
Vstal a zamířil ke dveřím.
"Mimochodem, někdo se po tobě scháněl."řekl nenuceně.
"C-Cože? K...Kdo?"
Usmál se, myslíce že mne konečně potěší. A já plná očekávání jsem vyslechla.
"Jedna konoichi."
"Ach , tak..."řekla jsem" děkuji moc." pokoušela jsem se ať to nezní sklesle.
Ještě jednou se usmál a vykročil ven z místnosti. Pokoušela jsem se o úsměv ale byla jsem spíše smutná ještě více než dřív. Otočila jsem se z pět k oknu. Zavřela jsem oči. Z pod zavřených očí mi stekla malá nepatrná slza, potom jsem se opět ponořila do temnoty.

Když jsem se opět probudila byla už nad Konohou tmavá noc. Okno bylo otevřené dokořán a já cítila chladný, vlahý, jemný vítr. Pomalu jsem se posadila a dívala z okna.Pohled na spící město byl svým způsobem uklidňující.
Dívala jsem se dál a přemýšlela. Chytla jsem se opatrně za bok tam kde jsem měla ještě nedávno velkou pohmožděninu. Překvapilo mne že na místě kde jsem ještě nedávno měla otevřenou ránu byla jen zacelená jizva, která ovšem skýtala mnoho četných odřenin. Čtyři dny opakovala jsem si... jak je to možné. A nebo spíš je tu dost zkušených lékařů.

Měsíc byl vysoko na tmavé obloze. Dívala jsem se na něj soustředěně a odevzdaně. V měsíčním slunci měli mé oči jindy šedavé černou barvu. Při tom pohledu jsem myslela na jedinou osobu. Doufaje že jej zde najdu jsem ušla dlouhou cestu a k čemu to všechno bylo? Z očí mi opět spadla slza. Za ní následovala několik dalších.
Dlouhou dobu jsem tam jen tak seděla, dívala se na měsíc a smutněla. Najednou jsem měla podivný pocit jako by mě někdo sledoval. Tento pocit mnou projel a já cítila chlad, nicotu. Rozhlížela jsem se po okolí bohužel jsem však nic nezahlédla. Nejspíš si se mnou můj rozum jen hraje. Vždyť teď celé město sní...

Probděla jsem celou noc. Ovšem jsem přemýšlela a několikrát jsem i vstala.
Potom přišla zdravotnice, kterou jsem viděla předešlí den.
"Tak jak jste se vyspala, Kuchiky?"zeptala se.
"Prozatím dobře děkuji." zalhala jsem "Kdy budu moct jít domů?"
"No ještě si vás tu den necháme vaše zranění, se léčí velice rychle. Ovšem když vás sem přinesly měli jsme moc práce vás dat znovu do kupi. Kdyby se všichni pacienti léčily tak rychle, tak tu máme prázdno." pousmála se.
"Aha takže bych už mohla jít domů?To je skvělá zpráva!"rozzářila jsem se.
"To ano jsem ráda že máte radost, měla jste nějaké bolesti?"
"Ne ,děkuji."stále rozzářená.
Zbytek dne byl celkově příjemný, ovšem znepokojoval mne příchod hokage-sama.
Je to dobrý člověk ale před jeho pohledem se člověk neschová. Klepot na dveře, který se ozval mne vylekal. Srdce mi tlouklo jako o závad.
"D...dále"přidušeně jsem zamumlala.
Dveře se otevřely a vešel Hokage-sama. Posadila jsem se.
"Doufám, že jsem nepřišel nevhod."usmál se.
"Ne vy nikdy."odpověděla jsem v zápětí.
"Potřeboval bych se zeptat ještě na pár věcí.Zdali ti to nebude moc vadit?"
"Ne, to určitě nebude."opět jsem pohotově odpověděla.
Podíval se trochu nechápavě a pak spustil
"Ty tvé zranění, to se ti stalo na misi.?"
Rukou jsem si přejela po jizvě na boku.
"Ano..."svým způsobem jsem nelhala, to by ani nešlo lhát hokage-sama.
"Jak, jak se to stalo?"ptal se dál.
Chvíli jsem přemýšlela jak to říct.
"Spadla jsem ze skály,"začala jsem "pod vlivem genjutsu. Z vlastní vůle bych nikdy..."
"Já ti věřím ."přerušil mne."Jelikož jsi právě po těžkém zranění nebudeš teď chvíli dostávat mise. Ovšem jsi už jounin, takových tu moc nemáme a proto tě potřebuji zdravou." řekl rázně ale potom se opět tvářil vřele.
"Zítra tě propustí. Tak si to zatím užij ale nezapomeň na své povynosti."dořekl a opustil od vážného pohledu. Přátelský se usmál.
"Už musím jít." vstal a vycházel z pokoje.
"Děkuji..."
Dveře se opět zavřely. Po probdělé noci jsem spokojeně usla.

První paprsky se draly na povrch. Já pocítila jejich chabé teplo a pomalu se probouzela. Posadila jsem se na posteli a protáhla přeleželé tělo. Když jsem otevřela oči a přivykla světlu spatřila jsem na židli u lůžka své věci. Ovšem ne ty zkrvavěné špinavé, nýbrž čisté, umyté a nové. I má katana zde ležela, lesknoucí se čepel odrážela paprsky a osvětlovala místnost. Oblékla jsem si své oblečení a připásala zbraň. Ještě naposledy jsem si přejela po boku kde jsem měla jizvu, jizva bylo zase o něco menší a odřeniny ne tak výrazné. Vyšla jsem z pokoje do chodby z chodby k hlavní hale kde jsem si u zdravotnic nechala potvrdit odchod. Vyšla jsem ze skleněných vrat. Konoha vypadala tak jak sem si ji pamatovala. Nešla jsem ale k domovu nýbrž k hlavní bráně.
Za chvíli jsem tam byla. Strážci kteří ji hlídali mne trochu překvapení propustily a už jsem mířila k lesu naproti. Rozutíkala jsem se rovnou tam, kam sem věděla že bude on. K malé chatce v horních lesích. Cestu jsem nevěděla ale vedla mne má touha, touha opět ho vidět.
Lhala bych, kdybych řekla že jsem se ani jednou neztratila ale cestu jsem hledala dál. Nenechám se ničím zastavit slíbila jsem si. Když jsem se nejspíš po desáté ztratila už se pomalu stmívalo pocítila jsem opět ten pocit. Pocit toho, že mne někdo sleduje. Prěctírala jsem, že si toho nevšímám. Pořád tam ale někdo nebo něco bylo, sledovalo to mé kroky. Pokoušela jsem se tomu ztratit a tak jsem vyskočila na nejbližší strom a rychle skákala na další stromy, které stály směrem mé cesty. Jedinou výhodu jsem měla, že jsem viděla dál. Některé místa jsem poznala jiné mi připadali cizí. Můj pronásledovatel mne stále doháněl. Co to dělám? Proč utíkám? Prec jsem vždy bojovala a nenechávala jsem se utlačovat do úzkých.
Seskočila jsem ze stromu na malou mýtinu a čekala co se bude dít. Už byla opět tmavá noc jen měsíc byl v úplňku. a mé oči opět zářily temnotou.
Nedaleko mne cosi zachrastilo. Ihned jsem se otočila a uviděla postavu.
Nějaký ninja nejspíš ze skryté vodopádové vesnice soudě podle čelenky.
Dlouhou chvíli mne pozoroval.
"Co jsem tě naposledy viděl padala jsi z útesu."ušklebil se.
Zajikla jsem se. Tento člověk mne málem zabil. Přepadl mne pocit zuřivosti a nenávisti.
"Nějak ses z toho vylízala nejspíš tě budu muset dodělat."řekl s výsměchem.
"Pokud si zapomněl tak to vaši vesnici stejně neubránilo..." nyní jsem se zašklebyla já. Když jsem se vracela z mise s rozkazem napadnou vesnici a ukrást tajné plány na zničení konohy. Plány nesla jedna konoichi a ostatní měli zajistit bezpečnou cestu do Konohy. Jeho vesnice byla hodně poničená když jsme odcházely, ale úkol byl splněn podle toho co jsem slyšela.
"Chtěl jsem se pomstít a ne jen já." rozesmál se.
Jeho jediného bych přeprala rychle ani bych nemusela použít jutsu ale jestli jich je víc byl by to problém.
Najednou z okolních lesů vyšlo okolo dvaceti ninju z vodopádove vesnice. Pokusila jsem se nedat najevo nejistotu.
"Pche... to se mám bát pár otrhaných ninju???" přivřela jsem oči a opět se pousmála.
Všichni se na mě podívaly zlostným pohledem a jako jeden tasili své kunaie. Jednou rukou jsem pomalu vytahovala katanu z ochranné pochvy a tasila jí před sebe. To jsem si toho moc neužila že? Najednou všichni hodili své kunaie soustředěny na jediný cíl, mne. Nevyhnu se jim všem, ale pokusím se o to.
Má katana byla jako vždy lehká a mrštná ale já jsem měla pocit že s ní neudržím krok. Přivřela jsem oči a poslouchala své instinkty, ještě ne. Pořád ne, teď. Má zbraň se postavila do cesty té kunaie a smetla ji dolů jako cár hadru. Otočila jsem se a poslala svou katanu naproti další zbrani, za ní další a další... Mou nohou projela obrovská bolest, když se do ní zbraň zaryla vší silou. Toto ochromilo moji další reakce a další kunai se mi zabodla do ramene.
Nakonec šum letících zbraní ustal já stála na místě v křečích jako jehelníček aspoň osm kunai mne trefilo. Já opět pocítila záchvěv nicoty a pomalu se mi podlomila kolena a já si klekla do jemné trávy. Nikdy jsem si neuvědomovala jak je jemná a příjemná. Najednou sem uviděla postavu které seskočila přede mne a pokoušela se mne ochránit. Zahlédla jsem třpytící se stříbrné vlasy, určitě to byl on. Mé srdce se znovu roztlouklo když jej uvidělo.
"K...Kakashi-kun..."vykoktala jsem.
Přede mnou se odehrával boj na život a na smrt. Několik z nepřátelských ninju padlo ale stále jich mnoho zůstávalo a já viděla jak do něj zabodávají své kunaie a mé srdce trpělo spolu sním.
Najednou jej zasáhlo pět kunaii a mé oči to dál nevydržely a začaly nichž stékat proudy slz.
"Dost!!!" zakřičela jsem z plna sil.
Mé oči jak uzřely jeho rány se zbarvily do ruda jako krev která byla všude kolem. Pozvedla jsem svou pravou ruku. Vše kolem se zklidnilo a vyčkávalo co udělám.
"Tohle je má speciální technika, je mi to líto že to došlo až sem..."
Pozvednutou rukou jsem vytvořila základní pečetící figuru.Zavřela jsem své krvavé oči. Chvíli jsem koncentrovala svou čakru a potom.
"Kai!"

Co se stane dál??? Dočtete se v Dalším díle...