Dómo Arigatou 44 - Na půl cesty

Nejspíš jste to nikdo nezaregistroval, ale dnes má Arigatou přesně jeden rok! Proto je dnešní díl něčím speciální (však se sami i jistě brzy dozvíte, čím), tak příjemné čtení...

Pršelo. Byla hrozná průtrž mračen a dvě postavy v černých pláštích se před ní schovávaly v malé jeskyni uprostřed lesa, když tu jedna z nich z jeskyně vyšla a pohlédla vzhůru.
„Nad čím zase přemýšlíš… Itachi?“ zeptala se postava, která stále stála v jeskyni.
Uchiha Itachi chvíli neodpovídal, ačkoli věděl přesně, nad čím přemýšlí.
„Dal bych si sushi,“ řekl suše.
„Ach ták,“ odvětil Kisame, „už zase? Myslel jsem, že tyhle tvé chutě skončí mojí mámou.“
„Jsi vskutku naivní, ty pitomá rybo,“ pravil Itachi a obrátil se na svého parťáka.
„Jak bych mohl přestat jíst sushi po tom, co jsem ochutnal tvou mámu?“
„Jsi závislej!“ křičel Kisame, „chtěl jsem ti pomoct, moje máma mi vždycky dokázala zkazit chuť, ale… ty už opravdu potřebuješ léčení, Itachi!“
„Nepotřebuju léčení! Miluju sushi! Miluju tvojí mámu! Miluju Sasukeho a MILUJU YAOI!“
„Dost už!“ křičel Kisame, „jedna věc je sníst mi mámu, ale… jak se ti proboha může líbit yaoi?!“
„Je to tak!“ Itachi si klekl na kolena a ruce vztáhl k nebi, „včera jsem se tak nudil, když v tom jsem to uviděl… druhý díl Gravitation!“
Kisame se zarazil a chvíli nic neříkal. Na to se Itachi usmál a ukázal na něj prstem.
„Ano!“ řekl, „je to tak! Našel jsem ho schovaný pod tvým polštářem!“
„Jak se opovažuješ prohledávat mi věci?“ křičel, už celý modrý vzteky Kisame.
„Nesnaž se odvést řeč jinam! Proč mě tak obviňuješ, že mám rád yaoi, když sám čteš něco takovýho?“ okřikl ho Itachi, „vlastně bych se nedivil…“
„Néé!“ snažil se ho zarazit Kisame, leč marně.
„kdybys…“
„Néé!“
„byl na sushi závislej stejně jako já!“
„Néééé!“ Kisame samou hanbou klekl na kolena.
„Odpusť! Odpusť mi to! Je to tak! Miluju sushi! A jsem na něm závislej! Nechtěl jsem, abys to věděl, abys ve mě měl oporu, ale je to tak! A miluju yaoi! A vlastně… vždycky jsem chtěl být tvůj uke!“
„Tohle jsou ti hrůzostrašní Akatsuki?“ zeptal se Jiraiya sám sebe, „dva ninjové proti sobě klečí, zatím co na ně prší a mluví o tom, jak moc milují yaoi…“
Sannin si otráveně povzdechl a vyrazil směle do boje. Jakmile ho dva soupeři zaznamenali, celí červení (případně modří) se rychle zvedli a dělali, jako by nic.
„Jiraiyo-san, jaké překvapení,“ promluvil, už opět chladně Itachi.
„Nemusíte se stydět, viděl jsem vás,“ odvětil zvrhlý poustevník a mávl rukou.
Když členové Akatsuki nereagovali jinak než takovými těmi fialovými čárkami u hlavy, začal Jirayia skládat pečetě pro techniku, kterou chtěl začít boj.
„Kuchiyose no Jutsu!“
Najednou Kisameho zavalil oblak kouře a když se rozplynul, on už tam nebyl. Skrz materii uzavřenou v atomech a mezi vlákny v tapisérii času… objevil se Kisame vyvolán o dva metry dál Jiraiyovou technikou.
Poustevníkovi se na čele objevila kapička potu.
Chvíli nic
Nic
Nic…
„Vypadám snad jako žába, ty pitomej poustevníku?!“
„Promiň, promiň,“ snažil se Jiraiya ještě vše urovnat, když vtom předstoupil Itachi.
„Kisame… nech to na mě. Použiju na něj svou novou techniku, kterou jsem se naučil při pročítání posledních dílů… Možná tím i trochu zmatu diváky, je to vskutku mocná technika…“ Itachi pomalu v rukou složil jedinou pečeť. Jeho rty se pohnuly a vyšla z nich slova…
„Oiroke no Jutsu!“
V mžiku se Itachi změnil na sexy nahou černovlásku se svůdným Sharinganem v očích.
„Áááá!“ vykřikl Jiraiya a z nosu mu vystříkla krev (možná mu někde vystříklo i něco jinýho xD).
„He… he… hepšík!“ kýchnul Iti.
„To máš z toho, že nahatá běháš venku, v takovém nečase,“ konstatoval klidně Kisame.
„Byl bych rád, kdybys o mě přestal mluvit v ženském rodě, Kisame!“ okřiknul ho Itachi a změnil se zpátky.
Kisame přešel k bezvládnému Jiraiyově tělu.
„Ale porazil jsi ho,“ uznal.
„Hepšík!“ kýchnul znovu Itachi a připravil se k odchodu.
„Potřebuju si lehnout, asi jsem něco chytil,“ řekl.
Kisame se už také otáčel k odchodu.
„Udělám ti doma nějaké sushi,“ nabídl se.

„He… hepšík!“ kýchal neustále znovu a znovu Itachi, když už v tajné skrýši Akatsuki ležel zachumlaný do peřin své postele.
„Kisabe… sbilo ješdě zuži?“ ptal se, když odkládal další prázdnou misku na hromadu vedle své postele.
Kisame se objevil ve dveřích, s kuchařskou čepicí a zástěrou, kroutě přitom hlavou.
„Ne. Ale pokud chvíli počkáš, skočím pro nějaké do Konohy.“
„Konocha?“ divil se Itachi, „nejsbe náchodou v tajné zkríži Akatzuki?“
Kisame se od srdce (či co to má) zasmál.
„Nejmíň světla hledej pod svícnem, drahý příteli. Pein se asi řídil tímhle pravidlem, když…“ přešel k oknu a odhrnul závěsy, aby spatřil Tsunade, jak se prodírá papíry na svém stole v kanceláři Hokageho, „…naše supertajné sídlo zakládal.“
„Vzkudku nenápadná zkríž…“ poznamenal Iti.
„Ještě že jsem pro nás zamluvil tenhle pokoj,“ usmál se hrdě Kisame.
„Ploč?“ ptal se nezáživně Itachi.
„Je tu pěkný výhled,“ usmál se ještě víc Kisame a ukázal palcem na převlékající se Tsunade. Pak okno otevřel a vyšel směle do ulic Konohy.
„Hned budu zpět, i s čerstvým sushi,“ zavolal ještě za Itachim, než za sebou okno opět zavřel.
Sotva Kisame dopadl nohama na zem, potkal člověka, o kterém si myslel, že ho už nikdy nespatří…
„Akatsuki!“ zvolal Jiraiya, s nosem ještě od krve.
„Ty!“ zazubil se Kisame a rukou šáhl na rukojeť svého mocného hrůzostrašného meče.
„Sáhni mi výš, brouku,“ ozvala se vzrušeně Samehada.
„Kde je tajná skrýš Akatsuki?“ skočil jí do řeči Jiraiya, dívaje se střídavě na Kisameho, Samehadu a malý nenápadný obchůdek se sladkostmi, nesoucí název Peinovy lahůdky.
Kisame se opět zazubil.
„Nikdy nenajdeš naši skrýš! Ha!“
„Hmmm…“ Jiraiya zapřemýšlel…
„Už to mám! Tvá skrýš je támhle ta budova!“ a ukázal prstem na budovu za Kisamem.
„Né! Pane Bože! Ja jsi to mohl uhádnout?!“ naříkal Kisame.
„Pche! To bylo pro ninju mého formátu snadné!“ spustil Jiraiya a znovu se podíval na černou budovu Peinových lahůdek, s červeným mráčkem jako logem a nápisem ‚zde není tajná skrýš Akatsuki’.
„Na světě snad není takového pitomce, který by si postavil obchod se sladkostmi hned naproti Sarutobiho výrobně čokolády, tak jsem to poznal!“
„Bože, máš pravdu!“ Kisame jen nevěřícně koukal na výrobnu čokolády, která stála jen několik málo metrů proti němu.
„Jak jen Velký Pein mohl udělat takovou začátečnickou chybu?“ ptal se nevěřícně.
„Lidi jsou schopni všeličehos,“ poznamenal znuděně Jiraiya, vzpomínaje na fotbalový zápas, ve kterém se míč zakutálel do křoví, ve kterém shodou okolností dřímala Hinata, nepříjemně probuzena Narutem, když si její hrudník spletl s míčem.
Kisame jen zakýval hlavou.
„Vlastně jsem slíbil Itachimu nějaké čerstvé sushi, měl bych tedy už jít,“ vzpomněl si najednou.
„Sushi! Skvělý nápad!“ uznal Jiraiya, „znám tady jeden dobrej podnik, jmenuje se U Hoshikagiho.“
„Ten vlastní má rodina,“ pochlubil se se zářivým úsměvem (ano, zářivým, Kisame si čistí zuby po každém jídle ) Hoshikagi Kisame.
„Vážně?!“ ptal se nevěřícně Jiraiya, „to je nejlepší sushibar široko daleko! Vždycky mi vrtalo hlavou, jak někdo může dělat tak boží sushi…“
Kisame mávl rukou.
„Mám spoustu bratrů, to je vše,“ řekl.
Jiraiya se jen zazubil.
„Takže vzhůru pro sushi?“ optal se svého modrého přítele.
„Ano!“ odvětil Kisame, pustil zklamanou Samehadu a vydal se konečně se zvrhlým poustevníkem bok po boku pro čerstvé sushi…
…a všichni jsou šťastní…
…
…vážně všichni?
… „Kte sakla ten Kisabe věsí?“…

Sasuke se s trhnutím probudil.
„Co se děje, Sasuke?“ zeptal se ten chraplavý hlas vedle něj.
Sasuke nějakou dobu neodpovídal, jen se zahleděl na hvězdy posetou oblohu nad sebou.
„Nic… jen se mi něco zdálo,“ řekl nakonec.
Konec čtyřicáté čtvrté části.