S+A 007- na prvního máje

Tak, konečně, po pár dnech (nebo měsících) je tu další dílek. Musím se znovu omluvit za tak veliké spoždění. Každopádně rád bych tenhle dílek věnoval hAnko, jako ženě, díky které se tahle série vlastně rozjela a taky díky které sem konečně vkládám tenhle dílek :)

Procházel se městem, ruce v kapsách, hlavu plnou myšlenek. Vstoupil na náměstí Konohy a rozhlédl se kolem sebe. Všude viděl takových párů, každý s někým chodil.
Slyšel o tom, že Asuma také přišel o práci. Prý si teď zahazuje s Ino, dokonce se říká, že je Ino těhotná, věděl však, že jsou to jen drby.
Kolem něj právě prošla Sakura. Usmála se na něj a kývla hlavou. Sakura nedávno chodila s Narutem, po pár dnech to s ním ale skončila. Chudák kluk, byl z toho zničený.
Ale taky mu došlo, že se Sakurou něco není v pořádku. Proč, jako obvykle, netrénuje? Dneska kolem něj prošla už asi po sté, na tváři vždy ten samý úsměv. Na chvilku se opět zamyslel.
Dnes byl ten den. První máj. Dnes hodlá pomoci. Všechno má perfektně promyšlené, už dlouhou dobu sledoval Anko se Shikamarem, jak se jim daří. A mnohdy ho udivovalo jejich obětování k druhému. To byly hlavní důvody, proč jim chtěl pomoct. A dnešek si vybral schválně. Dnes je přeci jeden ze dnů pro zamilované! Byl tak zvědavý, jak ti dva zareagují.
A pak jí opět uviděl. Růžové vlasy jí vlály v náporu jarního větru a na tváři opět ten úsměv. Tentokrát nasadil muž skeptický pohled. Sakura na něj opět kývla, tentokrát se však zastavila. Napodobil jí. Naštěstí stál ve stínu právě rozkvetlé třešně, takže ho slunce nijak nespalovalo.
„Sensei,“ zašeptala dívka a zčervenala.
„Co potřebuješ, Sakuro? Dnes toho mám hodně na práci a akorát mi přes cestu přeběhla černá kočka, takže…“ Sakura nasadila nevěřícný pohled. Jasně, copak si pořád myslí, že je tak malá, aby mu uvěřila? Muž se poškrábal vzadu na hlavě a taky trochu zčervenal.
„Já… víte,“ začala Sakura od znovu. „Dneska je… první máj… a já jsem chtěla…“
„To vím. Jak to, že dnes s nikým nejsi? Víš, co se říká? Dívka, která dnes nedostane pusu, uschne. A po tobě jede určitě spousta kluků, tak proč…“ usmíval se muž, ale Sakura ho přerušila. Lehce se ho dotkla a přitiskla své tělo k jeho. Pak opatrně svému senseiovi odhrnula masku a zadívala se mu do očí. Sama byla překvapená, že zašla až tak daleko. Muž stál jako zkoprnělý a nic nevnímal. Jen nevěřícně pozoroval svou studentku.
A Sakura přitiskla své rty na jeho. Líbala nejdříve jemně a pomalu, jako by se bála mužovi reakce, postupně se však stával polibek dravějším. A nakonec zapojila dívka i svůj jazyk. Ti dva se líbali dlouho. Sakura při tom byla ověšená svému senseiovi kolem krku. Pak se konečně odtrhla.
„Děkuji,“ zamumlala, usmála se a začala utíkat. Muž za ní chtěl zavolat, ale nešlo to. Chtěl jí říct, že nemá zájem, že tohle nejde, ale nemohl. Něco mu to prostě znemožnilo. Nemohl. A pak se mu konečně na tváři objevil droboučký úsměv a hlavou mu prolétla jediná věc.
Tak už se to dostalo i ke mně.

„Konečně vzhůru, Anko!“ zavolal Shikamaru a zvedl se z nemocniční židle. Anko už na tom byla mnohem lépe. Jejich děťátko si akorát před chvílí odnesla sestra na jednu z mnoha kontrol.
„Ahoj, lásko,“ zašeptala Anko a usmála se na svého milovaného. Netušila o pochybách, které ho nyní již každý den pronásledovaly. Shikamaru sice věděl, že bez Anko by mu bylo lépe, ale také věděl, že jí nemůže opustit. Tedy alespoň ne teď. Nevěřil vlastně ani, že by ji dokázal opustit po nějakém čase, nicméně představy to byly krásné.
„Mám malé překvapení,“ svěřil se jí Shikamaru a zpoza zad vytáhl větvičku, na které vysely rozkvetlé květy.
„Co to je?“ byla zvědavá Anko, nedokázala si totiž tu malou větvičku s ničím spojit.
„Dneska jsem jí utrhl z třešně. Je totiž první máj,“ začervenal se lehce Shikamaru a naprosto nechápal proč. Anko se na tváři objevil zářící úsměv, když pochopila.
„Jsi tak milý!“ vyhrkla nadšeně. Shikamaru se k ní naklonil, držíc větvičku nad jejich hlavami, a políbil Anko. Jejich rty hrály svou již dobře nacvičenou hru. Trvalo celkem dlouho, než se ti dva od sebe odtrhli.
„Miluju tě,“ zašeptali zároveň a pak se tomu oba dva zasmáli. Byli již zkrátka perfektně secvičení.
„Takže? Víš už, kdy tě propustí?“ zeptal se jemně. Anko v tu ránu posmutněla.
„Bohužel nevím, vypadá to, že si tu ještě chvilku poležím,“ povzdychla si ztrápeně. Shikamaru se na ní ale usmál.
„Nebuď smutná, všechno špatné je vždy pro něco dobré,“ povzbudil jí. Do pokoje vstoupila sestřička.
„Přišla za vámi návštěva,“ oznámila jen a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Anko se v nemocnici cítila velmi dobře. Navíc k ní sestřičky a doktoři byli strašně milí a na rozdíl od ostatních je nezajímalo, s kým Anko chodí nebo ne.
Někdo zaklepal na dveře a Anko se zamračila, nikdo jí kromě Shikamara nechodil navštěvovat. Ozvalo se zaskřípění a do místnosti vstoupil šedovlasý muž s maskou na obličeji.
„Kakashi! Co ty tady děláš?“ vyhrkla šokovaně Anko. Muž se záhadně usmál.
„Myslím, že vám jdu zachránit život.“