Arigatou 45-46 - SPECIÁL "Týden bolesti" "Hvězda na půlnoční mýtině"

Týden bolesti:

„Myslím, že to máme,“ pravil šeptem Hatarou a pomalu se při tom ve své vlčí formě otočil k Rikue, která jen mlčky kývla.
Oba vlci opatrně našlapovali, aby nezlomili žádnou větývku a nedali tak vědět, kde jsou. Krok, krok… vše šlo hladce, přeci jen už byli zvyklí, toulat se lesem jako dvě myšky, avšak na stromě nad Hatarem znenadání zakrákal havran. Oba vlci se zarazili a pohlédli vzhůru. Černý pták se díval přímo na ně a dál hlasitě krákal.
„Vypadá to, že náš malý poplašný systém přeci jen ucítil nepřátelskou chakru,“ ozvalo se znenadání jen asi metr za Hatarem a Rikue. Oba vlci se rychle otočili. Muž v černém plášti mávl rukou a havran v mžiku ztichl.
Vlci v několika sekundách nabrali lidských podob a připravili se k boji.
„Takže jsi to byl celou tu dobu skutečně ty,“ poznamenal Hatarou, „Deidaro-san.“
Deidara se usmál.
„Takže takhle jste o nás sbírali informace? V přestrojení za vlky?“
Hatarou mu na to nic neodpověděl, místo toho se obrátil k Rikue: „běž na hrad feudálního pána a dej jim vědět o všem, co jsme zatím zjistili!“
Rikue na nic nečekala, jen kývla a byla ta tam.
„Zbytečné,“ řekl, stále s úsměvem na rtech Deidara a složil v ruce jednoduchou pečeť. Z jeho ruky se rozlétli tři malí ptáčci do všech možných směrů.
„Ostatní už o ní za chvíli budou vědět taky. Věříš té ženě, že dokáže proběhnout celou tu cestu až ke kapitálu Země Kopců se čtyřmi ninji třídy S za zády?“
„Ona to dokáže,“ řekl klidným hlasem Hatarou, v duši však cítil pochybnosti.
Deidara jen rozšířil svůj úsměv.
„Promiň, řekl jsem se čtyřmi? Vlastně,“ složil v ruce další pečeť, „jsem myslel s pěti! Katsu!“
Hatarou si na poslední chvíli všimnul malého pavoučka, který se mu po své pavučině snesl na nos.
Jednou rukou se ho pokusil smést, avšak pavouček držel pevně… a najednou vybuchl. V oblaku kouře, nastalém po výbuchu, ve kterém nebylo vidět víc, než tmu, byl slyšet Deidarův smích.
„Ano! Mé umění opět zvítězilo!“
„Myslíš?“ ozval se tichý, chladný hlas, z centra kouře, což okamžitě utnulo Deidarův smích.
„Ještě že po změně neměl ten pavouk na výběr, než se mě pustit,“ přemítal Hatarou a v útoku na soupeře vyskočil z kouře.
Deidara jen tak-tak uhnul, aby nebyl roztrhán obrovským běsnícím vlkem.
Rychle dal jednu ruku do kapsy a začal žvýkat výbušný jíl. Hatarou zaútočil podruhé, načež proti němu Deidara hodil jednu ze svých bomb. Složil v ruce opět tutéž pečeť, ptáček hozený po jeho soupeři však nevybuchl. Místo toho se zvětšil a naskytnul tak Deidarovi příležitost na něj naskočit a vzlétnout.
Hatarou se pokusil na podivné jílové stvoření naskočit také, v posledním okamžiku před skokem se však zarazil, když na něj nepřítel hodil několik malých broučků a jen kousek od Hatara je všechny odpálil.
Deiadra, vznášející se několik desítek metrů nad zemí a z něhož byl vidět pouze temný obrys, kvůli záři stříbrného měsíce jasně svítícího za ním, se znovu hlasitě rozesmál a vytáhl obě ruce z kapes.
„A co budeš dělat teď, vlčátko?“ zeptal se pobaveně a hodil po Hatarovi další sérii vybuchujících brouků.

Daleko, kdesi v bohem zapomenuté pustině mezitím plápolal malý ohýnek.
„Rhonoki,“ ozval se potichu Midoriho hlas.
Rhonoki se líně otočil a podíval se svému příteli do očí.
„Přišla zpráva od Deidary-kun,“ pokračoval Midori, ukazuje Rhonokimu jednoho z oněch čtyř Deidarových ptáčků.
Rhonoki se obrátil zpět a chladným pohledem si dál měřil spící Hinatu.
„Vydej se tam sám, já budu hlídat tu holku,“ řekl nakonec.
„Určitě?“ ujišťoval se Midori, načež se k němu Rhonoki opět obrátil, pousmál se svým obvyklým arogantním stylem a kývl.
„Dobře,“ odvětil Midori, tleskl rukama, na chvíli se zvedl mírný, avšak rychlý poryv větru a nukenin byl ten tam…
Podobná scéna se odehrála ještě na dvou místech.
Hebimaru se jen usmál a změnil směr své cesty. Naproti tomu ona žena, hned, jak viděla Deidarova ptačího posla, zamračila se.
„Co si ten Deidara myslí?“ pomyslela si.

Všichni v místnosti nehybně stáli. Gaara se zvedl ze země a pokračoval.
„Možná se pletu,“ pokračoval, „třeba je ta technika jen podobná.“
„Doufejme,“ odvětil Kiba.
„Teď se však musíme zaměřit na něco jiného,“ promluvil opět Gaara a podíval se na tři bezvládná těla na zemi.
„Přeneseme tyhle dva na ošetřovnu a postarejte se o toho mrtvého. Pak najděte feudálního pána, já mu řeknu všechno, co se tu stalo.“
Všichni přítomní kývli a rozprchli se do všech možných směrů: Aiko se Shinem vzali Kyoshiho tělo, Kankurou a Kiba vzali Nejiho, Naruto a jeden jeho vytvořený klon vzali Izumi a Fuuzaki, následován Gaarou se vydal za feudálním pánem a Gonruem.

…o týden později…

„Jmenuji se Uzumaki Naruto. Budou to už dva měsíce, co nás bábi Tsunade poslala na misi do Země Kopců. Původní zadání mise bylo ohlídat vysoce postavené lidi ze Země Kopců a jejich příbuzné, před členy organizace jménem Ryouyou.
Konflikt se však vyostřil a začali řeči o občanské válce, kde na jedné straně stojí království a na druhé stoupenci Ryouyou. Někteří tvrdí, že občanská válka už v tichosti začala, jiní zase říkají, že je vše v pořádku. Ke kterým z nich patřím já?
…k těm prvním. Přidal jsem se k nim po událostech v uplynulém týdnu. Lidé, co jsme měli chránit, jeden po druhém začali mizet. Jediní ušetření byla babča Niko, její vnuk Nomuke, Melody a Sakura.
Dál byla v lese nalezena dvě těla. Jedno z nich bylo tak zohavené, že už nešlo rozpoznat, myslím však, že všichni, kdo ho znali, věděli dobře, kdo to byl. Druhé tělo totiž patřilo ženě, kterou jsme všichni dobře znali. Bylo nalezeno jen pár metrů od hradní brány a jediné její zranění bylo kousnutí od hada na kotníku. V kapse měla schovaný vzkaz, nejspíš narychlo psaný po cestě.
A navíc…“ Naruto se v posteli přetočil zády k Shinovi a oči se mu na chvíli zaleskly slzami.
„…navíc nemáme dál žádné zprávy o Hinatě…“
Blonďatý ninja zavřel oči, po tváři mu stekly slzy, a stiskl krví potřísněné psaní, které třímal v ruce. Stálo na něm roztřeseným písmem:

Celý dopis byl psán krví, Rikue zřejmě neměla jinou možnost. Na konci dopisu byl nakreslený znak, na který nejspíš byla použita nějaká pečetní technika, která měla po svém zrušení ukázat ninjům cestu na ono místo.
Rikuino tělo nalezl Fuuzaki asi před týdnem. Pečetní techniku se však podařilo rozbít až Gaarovi, a to zrovna v tomto okamžiku, o čemž Naruto ani ostatní zatím neměli ani ponětí.
Z Hinatina pokoje, ve kterém zatím Gaara přespával, se ozval podivný rachot.
Naruto i Shino se prudce zvedli s postele a pohlédli na sebe. Oběma hlavou prolétla stejná myšlenka: „další útok?“
Oba v pyžamu, vyběhli ze svého pokoje. Dveře do Hinatina pokoje byly otevřené dokořán a vycházelo z nich podivné střídavě fialové a zelené světlo.
Naruto se Shinem se zarazili a znovu na sebe krátce pohlédli. Pomalým krokem se vydali za Gaarou. Dva kroky, jeden krok…
…a Naruto pohlédl dovnitř.
Dveře nejspíš otevřel Kiba, nebo někdo z ostatních, kteří už v pokoji byli, nejspíš ze stejného důvodu, jako Naruto a Shino.
A stejně jako Naruto a Shino, všichni měli údivem otevřená ústa a mlčky se dívali na dění vevnitř.
Konec čtyřicáté páté části.

Hvězda na půlnoční mýtině:

Gaara seděl na posteli a v ruce držel svitek, který s Aiko a Fuuzakim poslední týden společně psali.
Nikdo z nově příchozích nevěděl, co Gaara udělal, avšak zdálo se, že teprve teď byl svitek kompletní. Na jeho konci byl nakreslen stejný znak, který byl i na vzkazu od Rikue. Právě ten vydával ono oslnivé měnící se světlo.
„Naruto,“ oslovil Kazekage nově příchozího, „podej mi ten vzkaz,“ a natáhnul ruku.
Naruto se na nic neptal a odevzdal mu vzkaz, který měl stále v ruce.
Gaara si jej vzal, přiložil znaky na sebe, složil v rukou jednoduchou pečeť a pronesl: „Kai!“
Všichni čekali, co bude teď. Světlo ještě párkrát zablikalo a zhaslo docela.
„Nic se nestalo!“ pronesl z části naštvaně, z části zklamaně Kankurou, za chvíli však měla být jeho slova vyvrácena.
Gaara totiž místo dvou papírů teď v ruce držel tři: svitek, vzkaz a dokonalou mapu, s vyznačenou jednou mýtinou, nedaleko hlavního města.
„Takže jsme je měli celou dobu pod nosem,“ zamračil se Fuuzaki, který Gaarovi koukal přes rameno.
„K čertu!“ vykřikl a praštil vší silou pěstí do zdi. „Měli jsme je celou tu dobu pod nosem a nic jsme neudělali!“ křičel.
„Takže už víme, kde je hledat,“ šeptl Naruto nevěřícně.
V hlavě se mu odehrávala spousta myšlenek. A když se rozhlédl po místnosti, zjistil, že není sám. Nejspíš všem, včetně zbylých Stínových shinobi, se v hlavě promítalo totéž: „Bude už konečně konec?“
Blonďatý ninja pohlédl na Hinatinu postel, na které teď seděl Gaara a vzpomínal na okamžiky, které tu s ní strávil.
„…A uvidím konečně zase Hinatu?“
„Dobrá,“ pronesla klidným hlasem Aiko, „vraťte se všichni do pokojů a vyrazíme zítra časně ráno.“
„Jak to myslíš, zítra?!“ vykřikl rozčileně Naruto.
„Tak, jak říká,“ odvětil chladným hlasem Fuuzaki a obrátil se čelem k Narutovi.
„Chceš snad vyrážet teď, uprostřed noci?“
„Můžeme noc využít jako výhodu, nebudou nás čekat…“
„…a plášť noci můžeme využít, abychom se zkryli,“ dokončil Narutovu větu Gaara a pohlédnul na něj.
„Souhlasím s Narutem,“ řekl po chvíli a odložil dva ze tří papírů na Hinatinu postel.
„Neměli bychom ztrácet čas, ne teď, když jsme po tak dlouhé době konečně přišli na to, kde se ti nukeninové skrývají.“
„Na tom něco bude,“ poznamenala Aiko a obrátila se na Fuuzakiho.
Chvíli panovalo ticho, než se Fuuzaki šibalsky usmál a místo odpovědi si na hlavu nasadil svou černou kuklu. Otevřel okno a stále beze slov vyskočil ven.
Netušil, co všechno jeho a Aiko na této misi čeká a netušil, že by před misí pár slov řekl, kdyby věděl, co se v nadcházejících hodinách stane…
Všichni jej okamžitě následovali, jen Aiko ještě dala vědět Gonruovi, co právě zjistili, a kam šli.

Byly na cestě už pár desítek minut, když konečně dorazili na místo, které bylo vyznačeno na mapě. Na nebi nebyl ani mráček a miliony hvězd spolu se zářivým kotoučem měsíce, který měl co nevidět dovršit úplňku, ozařovali mýtinu, schovanou kousek od skrývající se skupiny ninjů.
Na kraji mýtiny byl vchod do ne příliš dlouhé jeskyně a přímo uprostřed stály dvě postavy, které si o něčem povídaly. Nebylo jim rozumět, ani nešli poznat podle obličeje, protože obě měli vysoké čepice, jejichž stín jim zakrýval obličeje, a obě taky byly k ninjům otočeny bokem, takže nebyly vidět ani jejich znaky na černých pláštích.
„Ksakru!“ zaklel Naruto šeptem směrem ke Kibovi, „kdybychom aspoň slyšeli, co si povídají!“
„Já vím!“ odvětil Kiba, „ale mám silnější čich, ne sluch!“
Kolem hlav obou ninjů probzučel malý brouček.
„Nechte to na mě,“ vložil se do hovoru po chvíli Shino, který byl na druhé straně vedle Naruta.
Po další chvíli se brouček opět objevil a přistál Shinovi na nose.
„Zdá se,“ začal Shino potichu mluvit, „že jsou to Deidara ze Skryté Kamenné a ten, který nás napadl na hradě tím podivným kinjutsu.“
Při posledním slově všichni zpozorněli; nebylo se taky čemu divit, vždyť to on zabil Kyoshiho a Rikue.
„Dobře,“ začal ke všem potichu mluvit Fuuzaki, „uděláme to takhle…“
…když v tom se Naruto zvedl a strhnul na sebe pozornost oněch dvou nukeninů opodál. Ukázal na Hebimara prstem a rozkřičel se na něj: „Řekni mi, kam jste dali Hinatu! Kde je ten modrovlasej, co jí unesl?!“
„Naruto!“ vykřikl Kiba a taky se postavil, „proč jsme tě proboha brali s sebou?! Přišli jsme teď kvůli tobě o okamžik překvapení!“
Naruto mu však věnoval jen krátký pohled a znovu se obrátil na Hebimara a Deidaru.
„Vy bastardi…“ procedil mezi zuby, vytvořil několik stínových klonů a bezmyšlenkovitě sám vyrazil proti dvěma zločincům třídy S.
„Ten kretén bude potřebovat krýt záda!“ vykřikla Aiko na Fuuzakiho, který už měl tasenou katanu a cedíc mezi zuby spousty nadávek na Narutovu adresu, se rozeběhl stejným směrem, jako on.
V rukou držel několik shurikenů, které všechny hodil směrem na Deidaru, který zrovna proti Narutovi házel několik svých jílových bomb.
Bomby se ve vzduchu se shurikeny srazily a jejich vzájemné útoky se vynulovaly.
Hebimarovi z rukávu vylezlo několik velkých bílých hadů, všechny však zasáhli jen Narutovy klony.
„Pche!“ vysmál se Hebimaru Narutovi do obličeje, „vážně si myslíš, že nás tu dokážete porazit?“
Naruto neodpovídal a jen dál na ninju útočil. Pokoušel se o několik svých technik, Hebimaru se jim však jen s úsměvem na tváři vyhýbal.
„Je to osm proti dvěma,“ připomněl Fuuzaki Hebimarovi, když házel po Deidarovi další dávku shurikenů.
Co ale Fuuzakiho a kromě Naruta snad i všechny ostatní útočníky znepokojilo, byla Hebimarova reakce. Nic neodpovídal, jen se ďábelsky usmál.
„Za chvíli budou naše síly vyrovnané, ninjímu. Zaútočili jste na nás uprostřed mého rozhovoru s Midorim.“
Deidara se snažil nasednout na velkého jílového ptáka, avšak Fuuzaki mu to nechtěl dovolit. Vždy, když se Deidara pokusil naskočit, začal Fuuzaki kolem něj zuřivě máchat katanou.
„Ksakru!“ Pomyslel si blonďatý nukenin, když mu nevyšel ani čtvrtý pokus. Sáhnul tedy znovu do kapsy s výbušným jílem, chvíli žvýkal a z pusy na jeho pravé ruce vyšel dlouhý a nepochybně i velmi ostrý jílový meč. Na první pohled se podobal spíše čínským válečným mečům, než japonským katanám.
„Chceš mě porazit v boji s mečem?“ zasmál se Fuuzaki a zaujal postoj, typický pro zápasy v Kendó.
Deidara se jen usmál, uchopil meč oběma rukama a vyrazil proti Fuuzakimu.
Mezi tím měl Naruto své vlastní potíže s Hebimarem.
„Rasengan!“ vykřikl a vyrazil s rotující koulí chakry proti nepříteli, ten se však útoku hravě vyhnul a Naruto místo něj přeměnil jeden z nedalekých smrků v hromadu párátek, které se rozletěli po celé mýtině.
Své šance teď využil Hebimaru a pokusil se zaútočit na Naruta svou technikou bílých hadů z rukávu. Lesem projel výkřik bolesti a trávu na mýtině potřísnila horká krev.
Hebimaru padl na kolena a zadíval se na své nepřátelé.
„Ty hajzle!“ vykřikl, dívaje se na Akamara, třímajícího v tlamě jednoho z Hebimarových hadů.
Nukenin však neváhal použít protiútok a z druhé ruky po Akamarovi vystřelil několik otrávených jehlic.
„Tak to ani nezkoušej!“ ozvalo se odněkud, načež se Hebimaru jen tak-tak vyhnul Kibově Gatsuuze (1. Pád Gatsuuga). Otrávené jehlice o chlup (doslova ) minuly Akamara, který na poslední chvíli pustil nepřítele a odskočil.
Hebimaru o krok ustoupil a málem se chytil do další nepřátelské techniky, kdyby se však něco nestalo.
Karasu, jedna z Kankurových loutek, stojících teď přímo za Hebimarem, se rozletěl na kusy. Všechny konflikty na mýtině teď na chvíli přestaly. Kousek před vchodem do jeskyně se rozhořel modrý plamen, a když se rozplynul, stálo na mýtině o pět lidí víc.
Uprostřed stáli vedle sebe Rhonoki s Midorim, obklopeni každý z jedné strany maskovanými bodyguardy, s čelenkami ze Skryté mlžné. Oba vypadali jako Jouninové, a nelze vyloučit, že měli někde poblíž své týmy, pokud nějaké měli.
Proč však všichni přestali bojovat, byl pátý člověk na mýtině. Žena. Na sobě měla černý plášť a na prsou nakreslenou bílou hvězdu.
„Hi… Hinato?“ hlesl nevěřícně Naruto.
Konec čtyřicáté šesté části.