Ten nejhezčí dárek

Chvěla se.
Chvěla se zimou, chvěla se strachem, chvěla se bolestí… chvěla se smutkem.
Ledové sněhové vločky zdobily její promrzlé tělo a pokrývajíc růžové hebké vlasy působily jako závoj.
Nohy měla tísněně přitisklé k tělu. Nikoli, aby se zahřála. Ale pro pocit bezpečí.
Zarudlýma zelenýma očima sledovala místní říčku, již už dávno pokryla vrstva chladného křišťálu, který odrážel sluneční svit. Byl tak chladný, že ho ani ten žár nemohl rozpustit.
Stejně chladný jako jeho oči.
Tenhle den ji připadal stejně bezcitný, jako ta noc, kdy ji ten, jemuž náležely její nejhlubší city, nechal na lavičce.
Zpevnila objetí kolem svých nohou a hlavu zabořila do klína. Slzy se jí kutálely po tvářích, div se pod tou tíhou mrazu nezměnily v diamantové kapky.
Už nikomu a ničemu nemohla věřit. Vše působilo jako její soupeř. Jako bariéra, kterou musí prorazit, aby byla svobodná.
Avšak, byla tu jedna, kterou nebyla schopná zdolat. Nešla obejít, nešla prorazit, nešlo se jí vzdát a přiznat si svou prohru. Nepřijímala nic. Prostě tomu nešlo uniknout. Bariéra… Bariéra stejná jako stín. Všude s ní…
Už toho ale měla dost. Otřela si s bledé tváře slané pramínky, na hlavě utáhla uzel čelenky a seskočila z vrcholku zasněžené skály, na níž lpěla.
Tryskem se rozběhla zpět.
„Už přeci budou dny, kdy se mají plnit přání. Neměla bych smutnit. Ne! Alespoň jednou zapomenout…“ přesvědčoval ji vlastní vnitřní hlas. Jakkoli souhlasila, jak moc se snažila… stejně…
Při takové rychlosti nestačila dávat pozor a noha ji podklouzla na ledovém povrchu. Tvrdě dopadla na studenou zasněženou zem a chytla se za odřené koleno.
„To se může stát jenom mně!“ zaklela v duchu a líně se pokoušela znova postavit na nohy.
Nakonec se jí to podařilo. Znova, ale pro jistotu už pozorněji, se rozeběhla stejným směrem.
Za pár minut už procházela přeplněnými ulicemi vesnice, kde vládlo vánoční šílenství. Lidé do sebe naráželi a předháněli se v koupi posledních kousků zlevněných potřeb.
Už zklidnila svůj krok. Ve sněhu zanechávala sotva rozpoznatelné stopy. Kráčela lehce, avšak pevně.
Zaslechla dětský hlas. Zastavila se uprostřed proudu lidí a zvědavě se otočila za zvuky. Malý, asi tak šestiletý, chlapec stál se svými rodiči u výlohy s hračkami a ukazoval na jeden z dřevěných mečů. Připadal mu jako ty, co vídá ve filmech. Jak s nimi vždy bojují hlavní hrdinové. Chtěl být taky takový.
„Tati, já chci ten meč!“ stočil pohled na vyššího muže vedle něj.
„Synku, tohle až budeš větší. Teď ne.“ Zakroutil hlavou a aby si ho udobřil, pohladil ho po vlasech.
„Ale já ho chci! A hned!“ odrazil jeho ruku a nabručeně si dupl do země, vynucujíc si svou chamtivostí, po čem touží.
„Jak se to vůbec stalo? Proč si každý uvědomí, co je pro něj nejdražší, jen tehdy, když to nemůže mít? A proč si to každý uvědomí, až po tom, co se to stane? Že je to způsob jak nabít moudrosti? Ale co taky bolesti, smutku a… nenávisti?“ růžovláska si zklamaně povzdychla a pokračovala v cestě.
Z jedné strany ulice mezi různými obchody na ni zamávala její kamarádka.
„Sakuro, pojď sem, copak jsi zapomněla? Máme tu každodenního spicha!“ volala usměvavě a zároveň docela nabručeně. Jmenovaná k ní poslušně přicupitala.
„No kde ses toulala? Víš že náš drbací kroužek nikdy nezačnem, když někdo chybí.“ Poučila ji blondýnka.
„Promiň, Ino, nějak jsem se zapomněla. To víš, ta zimní skleróza.“ Zavtipkovala, aby smazala svou chybu.
„No jasně, tak pojď.“ Plácla ji po zádech už trošku usměvavá a společně zapluly do kavárny, před kterou stály. Jako vždy seděli u velkého stolu další známé tváře. A jako vždy řešily různé hlouposti. Alespoň se trošku uvolnily a zapomněli byť jen na chvíli na jejich vytížený život shinobi.
„Ah, tak je tu sklerotička. Kde ses flákala?“ vystartoval okamžitě Kiba, soukajíc do sebe jednu palačinku za druhou.
„Já…"
„Prej se zapomněla. Neřešte to a pojďte pokecat.“ Pobídla je blondýnka a spolu se Sakurou usedla ke stolu.
„Koho budem pomlouvat dneska?“ vyjekla TenTen jako torpédo.
„Nikoho, páč za dva dny jsou Vánoce. Co takhle probrat, u koho se letos bude slavit a tak dál?“ vysvětlila Ino a čekala na reakce ostatních.
„Tak jo.“ Zaznělo kladně a tak všichni spustili debatu. Sakura byla ale duší mimo. Pohled namířila ven. Skrz okna sledovala všední život všech vesničanů, se kterými pohodlně soužívá celá léta.
Asi po půl hodině konečně začala vnímat.
„Tak co ty, Naruto? Co by sis přál k Vánocům nejvíc?“ vyhrkl profesionálně na blonďáka Chouji. Oslovený se zarazil. Nejdřív sklopil hlavu a díval se do země. Když už myslel, že by něco řekl, pohled mu odputoval do ulic a pak… se setkal s pohledem jeho týmové partnerky.
Znala ho už dlouhá léta. Věděla, na co myslí. Poznala, když je šťastný a kdy by naopak neexistoval.
S povzdechem se obrátil na kamaráda, kterému měl odpovědět.
„No, já bych si určitě přál kupóny na celý rok, abych si mohl kupovat ramen!“ zvolal pohotově a po bradě mu stekla slina.
„Jasně, jak jinak.“ Vypukl sborový smích. Sakura si ruku, kterou si až do teď podpírala bradu, položila vedle druhé na stůl. Opřela se o židli a trošku zaplula pod stůl.
„Vánoční přání…“

„Tak, Naruto! Otevři svůj dárek!“ vnucoval mu Shikamaru otráveně do ruky balík, který byl od něj.
„Dobře dobře, jsem zvědavej, co to bude!“ trhal papír nadšeně, dokud…
„Nani? Spodky s Tweetym?“ zakřenil se při pohledu na Shikamarův velkorysý dar.
„No já nevím, docela mi tě to kuře připomíná.“ Vystřelil si z něj jeho kámoš a povzbudivě ho poplácal po zádech.
„Haha, hrozně vtipný.“ Urazil se a skřížil ruce na prsou.
„Sakuro-chan, máš… máš tu ještě jeden… dárek.“ Vysoukala ze sebe potichounku Hinata a podávala oslovené sedící na gauči a pozorující plameny míhající se v krbu krabičku s jejím jménem.
„Ale… ale já už dostala dárky ode všech.“ Odporovala zaskočeně a přitáhla si dárek k sobě. Hinata jen neznale pokrčila rameny a přidala se k ostatním.
„Od koho je?“ ptala se sama sebe. Nenapadal ji nikdo. Možná tak, že by jí něco dala Tsunade, ale o tom by přece věděla. Sama Godaime neměla ráda překvapení, natož aby je praktikovala.
Zvědavě, avšak opatrně postupně zbavovala krabičku ozdobného papíru, do kterého byla zabalená. Teď, když měla otevřít víko, ruka se jí z jakéhosi důvodu zastavila těsně na něm… a roztřásla se. Tváře jí polil pot.
„Co to se mnou je?“ jemně uchopila víko a otevřela. Zvážněla. Ze dna vytáhla malý medailon. Stříbrný. Hledala na něm něco zvláštního. A pak si uvědomila, že je v něm vložená fotka. Rozklepanýma rukama uvolnila slabý závit a odhalila to tajemství.
„Ale to přece…!“ Srdce se jí zastavilo. Co si teď měla myslet? To kdyby věděla.
Při pohledu na fotku jejího týmu v krásném šperku se celá rozechvěla.
„Jak…?“ podívala se znova do krabičky. Na jejím dně ležel malý složený papírek. Stejně nervózně odhalila jeho obsah.

Zatajeným dechem se jí skoro zastavilo srdce.
Ale zklidnila se. Pochopila…
„Možná… možná že o Vánocích se vážně plní sny…

„Hej, tak deš? Zdrželi jsme se tu už dlouho. Cos tu vlastně vůbec chtěl?“ zvolal mladík v kápi, jemuž přes spodní ret vyčuhoval špičák, na svého parťáka.
Ten se, též oděn do hábitu, který mu zakrýval obličej, díval na zasněženou cestu, po které vyšlapali úsek ostatní ve vesnici.
„Hm, zajímavé. Nikdy jsem si nevšiml, jak jsou Vánoce v Konoze… kouzelné?“
„Hej!“ zakřičel hlasitěji, jelikož i jeho zbylí dva kamarádi kolem něj, mrzli.
„Už jdu!“ uklidnil ho, naposledy se zadíval na zasněžené kopce a přidal se ke svému týmu.
„Proč jsme tu vůbec byli?“ nepřestával jeho parťák vyzvídat.
„Popřát veselé Vánoce, přeci.“ Odvětil cinycky a dál neodpovídal.
„Ach jo, proč musíš být pořád tak cool?“
„Veselé Vánoce, Sakuro. Ať se ti splní všechny sny.“