Zase chyba

Jak je najednou vše temné. Všechno se nachází v černé tmě. Děsí mě to, ale jsem za tu tmu ráda. Nikdo nevidí mé pocity, nikdo nevidí mé trápení. Nikomu jsem své pocity neřekla, jen jemu. Myslela jsem, že mi naslouchá, ale mýlila jsem se. Víte co mě z toho bolí nejvíc?
Asi to, že si za všechno můžu sama…
„Projdeš se?“ uhranul na mě ten svůj nádherný, ale přesto ledový pohled. Tolik jsem si ten pohled zamilovala i když jsem si to vždy zakazovala. Ale zase jsem podlehla. Zase. Kývla jsem na souhlas a rychlou chůzí jsem se vydala z místnosti, kde se nacházeli skoro všichni mí přátelé. Aspoň jsem si myslela, že jsou to mí přátelé. Od jedné chvíle mě začali přehlížet. Koukat na mně skrz prsty, jako na nějaký odpad.
Pršelo, já se roztřásla zimou a on mi podal své sako, které mi přehodil přes ramena. Ruce jsem nakonec dala do rukávu a nasála vůni saka. Cítila jsem jeho vůni. Byla nádherná, jako všechno na něm.
„Proč neodpovídáš?“ nechápavě jsem se na něj podívala. Stočil pohled ke mně a pevně se mi zadíval do očí.
„Ty jsi nedostala moje vzkazy?“ zeptal se mně nakonec. Najednou se mi rozsvítilo.
„No…víš, ono to je tak, že jsem si tvoje vzkazy nikdy nepřečetla.“ Omluvně jsem se na něj usmála. Proč se na něj sakra omluvně usmívám? Vždyť to on mě podvedl!
„To si na mně byla opravdu, tak naštvaná?“ zeptal se překvapeně.
„Podvedl si mě. Sice jsme spolu nechodili, ale měli jsme nějaký vztah. Ty si jednou přijdeš s nějakou holkou a ocumláváš se s ní přede mnou. Tobě by to snad nevadilo?“ zeptala jsem se ho rozčíleně a přidala do kroku. Byla mi zima, ale hlavní důvod byl ten, že se mi nelíbilo, kam se ten rozhovor řítí.
„Udělal jsem chybu, uznávám. Ale já tě mám strašně moc rád. Chci, aby to bylo jako předtím.“
„Ale já nechci, aby to bylo jako předtím.“ Skočila jsem mu do řeči.
„ Myslíš, že by to fungovalo, ten tvůj lepší přátelský vztah? Já na tohle nejsem. Víš vlastně, kolik jsem si toho vytrpěla? Co jsem vlastně kvůli tobě dělala?“ Vyjela jsem na něj a slzy mě pálily v očích. Zadržovala jsem je, nechtěla jsem brečet před ním. Zastavil se a pevně mě objal. Slzy jsem tentokrát neudržela.
„Promiň, já to tak nemyslel. Jen chci být zase s tebou. Mám tě prostě rád a chci tě mít u sebe. Nevím, co sis všechno vytrpěla, vypadala jsi šťastně. Když mi Lee vyprávěl, co jste spolu dělali, žárlil jsem.“ V jeho hlase to bylo dost poznat.
„On ti Lee říkal, co jsme spolu dělali?“ zeptala jsem se překvapeně. Usmál se a otřel mi jednu slzu z tváře. Lehce se ke mně přiblížil. Políbil mně a já se nijak nebránila. Sházelo mi to, všechno mi sházelo. A hlavně on. On, kterého tak strašně miluju.
„To znamená, že mi odpouštíš?“ zeptal se, když jsme se od sebe odtrhli.
„Asi jo…na tebe se nedá moc dlouho zlobit. Mám tě ráda, víš to?“ usmála jsem se na něj i přes slzy, které mi pořád stékaly z očí.
„Vim to a jsem rád. Ale budeme to muset chvíli tajit. Aby nebyli zase řeči.“ Pořádně mě znovu objal.
„To je mi jasný, ale jsi stejně blb.“ Dala jsem mu lehkou ránu do zad. Zasmál se a rychle jsme se vraceli k ostatním.
Teď přemýšlím, proč jsem mu to vlastně tenkrát odpustila. Proč jsem s ním šla vlastně ven. Věděla jsem, že z toho nebude nic dobrého. Jako vždy.
„Víš co Tenten?“zeptal se mě jednou, když jsme spolu leželi na jeho posteli a prohraboval se mi ve vlasech. Podívala jsem se na něj.
„Chtěl bych…chtěl bych být tvůj první.““ Vysoukal ze sebe nakonec.
„To já chci taky. Ale bude to potom stejný jako teď? Budeš se dál o mě zajímat?“ posadila jsem se naproti němu.
„Ty mě budeš vždycky zajímat, krásko.“ Přitáhnul si mě k sobě a dlouze mě políbil. Naše jazyky hrály sehranou hru.
Ten den si jasně pamatuji i teď. Nikdo do teď neví, že moje poprvé bylo s ním. Nikomu jsme to neřekli. On a ani já. Prostě jsme to tajili, ale já věděla, že to byla chyba. Nechtěla jsem ho ztratit. Milovala jsem ho.
„Kim je skvělá, ale to ty taky. Tak nevím s čím máš problém?“ zase jsme se hádali.
„Já s čím mám problém? Ty si tady chceš užít s jinou a já s čím mám problém?“ byla jsem naštvaná.
„Ale věděla jsem o ní od samého začátku, že mám ještě ji.“ Prudce rozmáchnul rukama.
„Ano věděla jsem, ale myslela jsem, že se kvůli mně na ní vykašleš. Ale Neji Hyuuga si musí dokázat, že dostane každou, kterou chce, že jo? Bereš vůbec ohled na city jiných? Na moje?“ zase jsem zadržovala slzy. Draly se na povrch, jako hladoví psi na krmení.
„Jasně, že beru, lásko. Do ní jsem blázen, ale do tebe taky. Mám tě strašně moc rád.“ Nasadil svůj milý hlas.
„Ještě chvíli vydrž. Budeme spolu, dočkáš se.“ Objal mě a vtiskl mi polibek do vlasů.
„Promiň, jen žárlím.“ Pevně jsem se ho chytla.
A byli jsme spolu? Ne. Všímal si mě pořád stejně? Všímal si mě ještě míň. A přesto ho všechno miluju. Pořád. Byla to chyba.
Teď tu ležím a vzpomínám na něj. Oči se mi klíží, ale já se je snažím nechat otevřený. Kolem je všude červená barva. Miluju červenou. I ten pach krve. Je všude. Cítím se strašně slabě. Aby ještě ne. Vedle mě leží nuž, který je celý od krve. Jako mé ruce. Slyším kroky, které se linou chodbou. Trochu nadskočím leknutím, když někdo tvrdě zabouchá na dveře. A pak slyším Nejiho hlas.
Tenten? Jsi tam?