Kawasakiho růže; 1.část

Říkali mu student. Učil se rád, ode všech. Za vším hledal druhý smysl, knihy sám psal. Byl mladý, nejmladší učeň. Přesto však byl sám, opuštěný. Jeho nadání nebylo s kým srovnávat, přesto se trápil. Nekradl a nezabíjel. Uměl se správně rozhodnout i v té nejtěžší situaci. Jeho genialita byla legendou.

Proč tedy zmizel z povrchu zemského? Co se s ním stalo?

Proplétal se hustými křovinami. Trny ho nepříjemně bodaly do obnažených míst. Přes všechnu bolest pokračoval dál a nezastavoval se. Ani na chvíli ho nenapadlo ohlédnout se, stejně by to nemělo smysl. Všude kolem se rozprostíral nepropustný porost bodláčí a trnek. Jako by rostliny nechtěly narušitele, schválně se stavěly před něj, ale on je stále a neúnavě kosil lehkým mečem. Nemusel si vybrat tuhle cestu, mohl jít okolo a prodloužit si tak putování o několik dní. Za tu dobu, co byl na cestě, však pochopil, že není správnější zvolit snadnou cestu. Na chvíli zastavil.
Rozškrábanou rukou si setřel kapky potu, které mu stékaly po tváři. Husté rezavé vlasy, stažené do krátkého culíku, byly plné smetí a odlomených větviček. Jakoby ztrácely svůj lesk a zář. Jakoby slunce pohasínalo. Hlasitě vydechl a s hlubokým nádechem pevněji sevřel rukojeť meče. Švihl rukou a několik před ním stojících bodláků se sesunulo k zemi. S úšklebkem znovu vyrazil kupředu.

Slunce se válelo mezi vrcholky kopců a svou červenooranžovou září dodávalo zšeřelému údolí kouzlo. Jeho poslední paprsky se odrážely v oknech hostince, který zel prázdnotou. Na barové stoličce seděl pouze jakýsi stařík, upíjel z kalíšku saké a něco si mumlal sám pro sebe. Za výčepem postával starší obtloustlý hostinský a leštil sklenice, které byly už tak na pokraji největšího lesku. Dělal to jen proto, aby nemusel stát s rukama na hrudi a hledět do téměř prázdného hostince. Obchody nešly, tržbu by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Nedivil se. Během válek byly veškeré úspory lidí použity pro vojáky, dobytek odvedený a na pustých polích se proháněl vítr. Nikdo neměl na zbytečné utrácení, každý se snažil postavit na nohy a žít znovu.

Z přemýšlení ho vytrhla rána. Pozvedl hlavu, dokonce i stařík sedící u baru, polekaně nadskočil.
„Chceš ji snad rozbít?!“ zakřičel na svou pomocnici, které se snažila židli zvednout.
„Omlouvám se, jen mi vyklouzla, nic se jí nestalo,“ upokojovala hostinského.
„Příště ti to strhnu z platu!“ křikl na ni ještě, pak se vrátil zpět ke sklenicím.
Znovu se ozvala rána. Dívka tentokrát židlí mrštila o zem schválně. Ruce měla pevně zaťaté v pěst a tvář zrudlou vzteky.
„Z jakého platu?! Už víc jak měsíc jsem od vás neviděla ani jen! Celý den si tu na mě vylíváte špatnou náladu a já už to dál trpět nebudu! Dejte mi peníze, co mi dlužíte a já odejdu!“ rozkřičela se, v horních polohách jí hlas přeskakoval až do podivného pištění.

Muž vzhlédl od sklenic. Naštvaně sáhl pod výčep a vytáhl dlouhou hůl, kterou tu kdysi zapomněl jeden návštěvník. Dívčin výraz se z odhodlaného změnil na vystrašený.
Muž se s nečekanou čilostí rozběhl k dívce, ta se před ním v koutě schoulila do klubíčka. Rozmáchl se a dívka bolestně vykřikla. Druhá rána přišla ještě dřív, než se na ni stačila připravit, přesně doprostřed zad a roztrhla jí tenké špinavé kimono. Muž se napřáhl k třetí ráně, ta však nedopadla. Čísi ruka hůl ve švihu zachytila.

Hostinský rozčileně vzhlédl do očí nově příchozího. Byly jako kámen, ledové a tvrdé. Sevřel hůl pevněji a ona se rozlomila vejpůl. Hostinský držel v rukou menší polovinu, jeho vztek začal znovu sílit. Ohnal se holí směrem k muži, který zachránil jeho služku před třetí ránou. Muž byl ale rychlejší a hostinský zavrávoral a upadl na zem. Dívka ulekaně zvedla tvář a chtěla se postavit. Tělem jí však projela vlna bolesti a ona upadla na zem.

Nevšímal si ani jednoho z nich, nechal je ležet na místě, kam dopadli. Přešel tichým hostincem a usadil se vedle starého muže. Rukou ukázal na lahev saké, které stálo před nimi. Stařec pokýval hlavou a pozoroval muže, který si naléval do druhého kalíšku bělavou tekutinu.
„Takže to je pravda,“ povzdechl si.
Muž pozvedl hlavu. Teprve teď se ukázalo, jak mladý ve skutečnosti je. Mohlo mu být sotva dvacet; jakoby najednou svou masku odložil.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl tiše.
„Jsem starý, pamatuji si mnohé,“ pousmál se stařec a úsměv odhalil několik mezer mezi zuby. Kolem očí se mu vytvořily vějířky vrásek, které zdobí každého starého člověka.
Konečně se i mladík pousmál, některým lidem je potřeba důvěřovat.

Nezmizel, jen se vydal na dlouhou cestu, která se klikatě točila jako úponky rostoucího břečťanu. Na cestu života a smrti. Na cestu za nejvyšším poznáním. Hledat sám sebe.

Poznámky: 

Upřímně, jsem se nechala inspirovat knihou Jméno Větru z níž je taky obrázek, který jsem použila Kawasakiho růže je připravovaný film a když jsem viděla upoutávky, tak jsem prostě neodolala a najednou to přišlo a tohle vzniklo Po dlouhé době zase něco, tak doufám, že se to bude líbit ;)