Dračí bojovnice 9. Dva stroje na zabíjení

Bojovala jsem docela dobře. Už jsem pět z nich sežehla a dalších pět odhodila pryč, ale i tak jich bylo moc. Ti další už totiž používali i nějaké techniky a tak jsem usoudila, že je na čase vzbudit Hidana. Přiskočila jsem k němu a jemně do něho strčila ocasem, ale to ho nevzbudilo. Tak jsem to zkusila znova silněji a furt nic. Tak jsem nakonec do něho prostě praštila a to už se vzbudil:
"Co to děláš??!!!! A proč jsi kur.a drak?!!!!"
"Hele sory, že tě ruším ze snění, ale nemohl bys mi pomoct?!!" řekla jsem a ukázala před sebe.

Hidan se rychle zvedl a začal bojovat taky. Chvíli jsme si překáželi, ale nakonec jsme se dobře sehráli a byli jsme jako „dva stroje na zabíjení“. Po chvilce jich zbylo už jen pár, ale silných. Našim útokům se skvěle vyhli a mojemu ohni taky. Najednou na mě Hidan promluvil:
"Pokus se sehnat jejich krev!!!!"
"Co????? Proč!!!"
"To neřeš!!!"
"Ok." řekla jsem a rychle začala jednat. Vylítla jsem do vzduchu a pak prudce dolů přímo na ně a jak jsem se tak řítila dolů, tak na poslední chvíli se zbrzdila a prudce kolem nich prolítla a ocasem a drápy je zranila a pak dolítla k Hidanovi:
"Na." řekla jsem a nastavila hrot ocasu.
"Dík." řekl a zničeho nic se řízl o můj ocas do ruky a tím smíchal tu jejich krev s jeho a pak nakreslil něco divného na zem. Poté do toho něčeho vlezl a něco se stalo.

Jeho tělo zčernalo a bílé byly jen kosti. A pak vytáhl takový bodec a tím si propíchnul srdce!!! Já jsem zalapala po dechu. Větší část se teda z toho radovala, ale malilinkatá část měla o něho strach!!! Chápete to? Já ne. Ale pak jsem si vzpomněla na to, že je nesmrtelný a strach mě v tu ránu přešel. Ale z těmi lidmi to bylo horší. Všichni najednou...prostě umřeli. Na...na propíchnutí srdce! A v tu ránu mi to došlo!!!! On má techniku spojenou s krví! Teda dost vražednou techniku. Proto chtěl tu krev a pak ten kruh. Je to jakýsi obřadní rituál. Hm...docela dobrá technika.

Hidan si po chvilce ten bodec vytáhl a něco si tam potichu mumlal. Já jsem k němu přistoupila a řekla:
"Hidane, měli bysme rychle vypadnout!!!!"
"No to asi jo."
"Víš co. Naskoč si. Poletíme je to rychlejší!!!"
"No to ani náhodou!!"
"No tak!!! Neříkej, že se bojíš!!! Mně můžeš věřit!!"
"Ne, ne a ne!!!!"
"Neříkej, že se bojíš!!!"
"Ne!!!!"
"Dokaž to!!!"
"Tak jo!!! Skloň hlavu." řekl a vyskočil na mě, jak kdybych byla nějaký kůň.
"Uf, seš docela těžkej." řekla jsem a v tu ránu jsme byli vysoko ve vzduchu a za chvíli jsme zmizeli v temně modré noční obloze.
Letěla jsem docela obratně a stále jsem přemýšlela na těch několik málo minut před námi, kdy jsme zabili asi sto lidí! Taky jsem přemýšlela o tom, že by teď nebylo moudré potulovat se kolem Konohy, protože by mně někdo mohl poznat. Hidan seděl docela neklidně, sice se mě držel jak klíště, ale i tak na něm bylo vidět, že se bál!!! Chápete to? Chlap jak hora, těžší než já a bojí se výšek. Nicméně jsem mu řekla můj návrh na situaci:
"Hele Hidane, neměli bychom se radši vrátit k Šéfovi?"
"Ne, musíme dokončit misi!"
"No to jo, ale po tomhle nás budou všude hledat a já bych nerada, kdyby nás chytli!"
"Hm....máš pravdu! Bude to asi lepší tak to otoč jihovýchodním směrem jo?"
"Copak jsem nějaké letadlo?! "
"Nemel a konej."
"No jo furt."
"Hele víš Anaru, co jsi vlastně dělala, než si k nám přišla?"
"No… to je nadlouho…"
"Však máme čas. Já ti pak taky o sobě něco řeknu."
"Tak jo. Narodila jsem se ve vesnici Skryté v Horách. Matka mi zemřela a otec mě opustil v jednom měsíci. Vychovávala mě teta a strýc. Rostla jsem průměrně, nikdy jsem neměla něco jako chakru nebo tak. Prostě jsem byla normální děcko, ale neměla jsem moc kámošů a tak jsem se spíš spojovala s tou přírodou a pak, když mi bylo dvanáct a jsem se rozhodla, že se stanu kunoichi. A tak jsem se vydala do Konohy a na cestě do ní jsem poprvé potkala jednoho z vás. A..."
"Kdo to byl?!!!"
"Itachi."
"Aha no sory pokračuj!"
"Jo. No a pak jsem došla do Konohy, bohužel, teď přijde ta horší část. No sice mě Hokage přivítal, ale učitel na Akademii byl pěkně hnusný a tehdy jak mě tak naštvala a potom jsem poprvé objevila své schopnosti, to by ještě nebylo tak zlé, ale pak ten úchyl přišel za mnou, když jsem se sprchovala a strhl mi závěs!!! No a řekl mi, ať vypadnu a tak dále! A já jsem se rozzuřila a proměnila se v krvelačnou bestii a dál už to vykládat nechci. No ani nemůžu, potom si už nic nepamatuju, jen to, že jsem se probudila u vás."
"Takže tos byla ty, kdo zničil skoro půlku Konohy?! Hezky!"
"No jak pro koho!"
"Jo, jo a teď já že?!
"Jo."
"Dobře tak já začnu. No narodil jsem se, to je jasný. Odmalička jsem věřil v Jashina-sama, ale rodiče mi nutili toho jejich stupidního boha Kristýse nebo tak nějak!"
"Myslíš Kristuse neboli Ježíše?"
"Jo tenhle zmr.d!! A navíc mi chtěli sebrat moji kosičku!!! A tak jsem je zabil."
"C-co? Trochu morbidní ne?"
"Trochu. No a pak když mi bylo tolik, co tobě tak sem se přidal k Akatsuki a sem tam do teď."
"Hm… zajímavý život."
"Jo, jo."

Mezitím, co jsme si tak povídali, jsem si všimla, že jsme skoro na místě. Za chvilku jsem začala klesat a přistála u vchodu do jeskyně. Hidan ze mě seskočil a já se proměnila zpátky. Vešli jsme do jeskyně a přemýšleli, jestli jít za šéfem hned nebo až ráno. Hidan mi řekl, že jak ho zná tak stejně ještě nebude spát, takže tam půjdeme radši hned, ať už to utrpení máme za sebou. Respektive on! Na mě ta jeho technika nepůsobila. Zaklepali jsme na dveře a uslyšeli jen temným, hromovým, děsivým hlasem:
"Vstupte!"
"Ehm…brej šéfe!" řekl Hidan trochu neklidně.
"Co?! Vy? Co tu děláte?"
"No...víte....ehm...my nechtěli, ale napadla nás menší třicetičlenná skupinka ninjů z Listové!!! My je sice pozabíjeli, ale přišlo nám nebezpečné, potulovat se tam potom masakru jen tak. Tak jsme se radši vrátili." řekla jsem co nejopatrněji a nejsmutněji co jsem mohla.
"Si děláte prde.l?! Ale na druhou stranu jste udělali dobře, proto váš trest bude mírný!!! No ale jaký? Tebe zabít nejde, hladem netrpíš, nudou netrpíš, samota ti nevadí. A už vím. Hidane dej mi tvou kosu!"
"C-co?? Moji kosu ne! Prosím!"
"Ale jo dej ji sem!"
"Neeeeeeee!"
"Ale je to jen na týden. A pokud jde o tebe tak, hm....... no to fakt nevím, na tebe nezabere už vůbec nic! Jo už vím týden domácích prací."
"No tak to si do hajz.lu děláte prd.el ne?"
"Ne nedělám a začneš hned zítra."
"Ale pane…"
"A už nechci nic slyšet!!!!" dořekl šéf a doslova nás vyhodil z pracovny a my jsme se mlčky rozešli do svých pokojů.