Merri Kurisumasu, Hinata...

Pomalu se stmívalo, pouliční lampy na krajích chodníků se rozsvěcovaly a slabými kužely světla osvětlovaly prostor pod sebou. Sněhové vločky se lehce snášely na zem. Lidé, vracející se z nákupů, se brodili sněhovými závějemi. Na rozích ulic postávali koledníci, zabalení do šál a čepic s barevnými střapci, a zpívali tenkými hlásky koledy z notových papírů. Před jedním z domů stáli dva mladíci, v rukou drželi košťata a vší silou smétali sníh z chodníku do silnice. Okna domů zářila měkkými světly svíček ve svícnech, střechy ležely pod čerstvými sněhovými peřinami. Vesnicí se linula vůně cukroví a pečených kaštanů, promísená slabými ozvěnami vánočních melodií.
Drobná dívka s dlouhými tmavými vlasy, oblečená v měkounké bílé bundě s falešnou kožešinou, si k boku tiskla malou krabici. Měla ji zabalenou do igelitového sáčku, aby se neumáčela. Dívka se prosmýkla kolem páru mladých lidí, držících se za ruce. Upravila si tmavě šedé klapky na uši, rozhlédla se na obě strany a přešla ulici, pokrytou udusaným a ušlapaným sněhem.
Tam už na ni čekala další dívka, ne o moc vyšší, oblečená do slušivého červeného kabátku, s čistě černou čepicí, naraženou na krátkých růžových vlasech. Když si tmavovlásky všimla, zamávala na ni a v zelených očích se jí blýsklo.
„Hinato! Tady!“ křikla na svou kamarádku, sehnula se pro dvě narvané tašky a vydala se dívce naproti. „Tak jak šly nákupy?“
Jmenovaná se otočila a na tváři se jí objevil jemný úsměv. „Ahoj, Sakuro-san. Už mám všechno,“ při těch slovech sevřela balíček pevněji a mírně se začervenala, „A co ty?“
„Podívám se…“ zamyslela se Sakura. „Instantní ramen pro Naruta na dva týdny, než zase otevřou Ichiraku, mám, černý oteplovačky pro Leeho mám, ty žlutý jsou úplně příšerný. Pro Sasukeho-kun tu šálu teprve doplétám, pro rodiče jsem nakoupila už dávno. Rukavice pro Ino mám, pro tebe jsem taky něco koupila, zbytek už mám doma. A ještě nějakou hvězdu na stromek, místo té, co loni rozbil Akamaru. Tu zařídím ještě dneska. Takže všechno. Konečně. Nesnáším vánoční nákupy. Všude je příšerně narváno. Mám dojem, že vždycky, když jdu nakupovat, jde nakupovat i celý zbytek Konohy.“ Dívka s růžovými vlasy si oddechla, jako by chtěla vyjádřit svou úlevu.
Hinata ji celou dobu konsternovaně sledovala. „Samozřejmě…“ zamumlala, snažíc se vstřebat všechny informace, které na ni její kamarádka vychrlila.
Sakura se na ni nevěřícně zadívala. „Cože? Hinato, poslouchala jsi mě? Já mluvila o tom, že celá Konoha teď nakupuje! To je nemožný! Odpovídáš mi na něco úplně jiného, než jsem se tě ptala!“ Když zjistila, že z tmavovlásky žádnou odpověď nevypáčí, povzdychla si. Pak se jí najednou obličej rozzářil jako vánoční stromeček. „Víš co? Půjdeme ke mně domů a dáme si horký čaj. Ukážu ti dárek pro Sasukeho-kun, musíš mi říct, jestli se ti líbí!“
Hinata smutně zavrtěla hlavou. „Promiň, Sakuro-san, ale to asi nepůjde. Chci říct, že tenhle nakupovací den se mi moc líbil… Bylo hrozně fajn, zase si pro jednou odpočinout od misí a shurikenů. Ale, víš, já musím domů. Řekni si Ino, ta ti určitě moc ráda poradí.“ Vzala krabici v igelitce do druhé ruky a vykročila zpět na ulici, nechávajíc Sakuru stát pod jednou z pouličních lamp jako kůl v plotě.
Sakura se chvilku dívala za ní, pak si přiložila dlaně ke rtům, zformovala z nich trubičku a houkla na Hinatu: „A ten Vánoční večírek je letos u Kiby! Pozítří od osmi!“
V odpověď jí bylo jen kývnutí hlavy. Pak Hinata zmizela za rohem. Sakura pokrčila rameny, sesbírala své tašky a vydala se domů.

Světlovlasý chlapec s modrýma očima, oblečený v oranžové bundě a černé šále, se opíral o zeď vedle nově otevřené parfumerie a rozprávěl s dalším chlapcem, s černýma očima i vlasy. Ten měl na sobě dlouhý černý kabát, který očividně do mrazu nestačil, ale černovlasý se tvářil, jako by nic. Na lavičce vedle nich seděl další chlapec, tentokrát s dlouhými hnědými vlasy a šátkem na čele. Na sobě měl šedou zimní bundu. Všichni tři měli kolem sebe naskládané tašky a balíčky z vánočních nákupů. Blonďák byl o poznání hlučnější, neustále divoce gestikuloval a smál se, zatímco černovlasý se jen občas ušklíbl a neustále měl inteligentní a duchaplný výraz, který se mu občas sotva dařilo udržet. Hnědovlasý je se zdravým zaujetím poslouchal a občas mu na spáncích vystouply žíly.
„… a NEVĚŘIL BYS, jak se to tady změnilo, od té doby, co jsi se vrátil, Sasuke!“ křičel právě blonďák.
„Vážně? Teď řekneš, že hlavně Sakura, viď?“ odvětil jmenovaný.
„Klid, Naruto. Slyším tě i odsud, baka.“ ušklíbl brunet. „A mimochodem, zrovna teď nikdo nejde.“
„Opravdu, Neji?“ Naruto se rozhlédl kolem sebe. A skutečně, ulicí právě vůbec nikdo nešel. „Tak mi drž palce.“ Opatrně se začal plížit ke dveřím do parfumerie. Vypadal jako zloděj, ale blonďák si v kapse bundy držel peněženku.
Sasuke i Neji ho vesele pozorovali. Naruto se náhle téměř u dveří otočil a vrhl na Nejiho zoufalý pohled. „Ty… Neji… Poslyš, nevíš, jakou vůni má ráda?“
Neji zavrtěl hlavou. „To vážně nevím. Prostě si k nim přivoň a vyber tu, která se ti bude líbit. Hinatě-sama se bude líbit každá, která bude od tebe, i kdyby byla cítit koňmi.“
„Fakt?“ zapochyboval blonďáček. Brunet přikývl.
Sasuke se odrazil od stěny a vydal se k Narutovi. „Hele, Neji, počkej na nás. Já tam půjdu s Narutem, je z toho vážně úplně vystresovaný.“ Černovlasý se ušklíbl a oba dva zmizeli v parfumerii.
Vylezli asi o deset minut později. Naruto držel v ruce malou krabičku, převázanou velkou zelenou stužkou.
„Tak… To máme tedy všechno, ne?“ řekl Neji.
„Podívám se…“ řekl Naruto a vrhl se k taškám Sasukeho. Než ho stihl černovlasý chytit, vrtal se mu v nákupech jako hladový pes. „Och, krásné červené tílko s výstřihem pro Sakuru! Nemyslíš, že jí v tom teď bude trochu zima, Sharingane?!“ řičel Naruto.
Sasuke zrudl jako krocan. Od té doby, co se před půl rokem vrátil, projevoval velký zájem o Sakuru a všichni to věděli.
„Vrať mi TO!“ zavřískl vztekle. Rozběhl se za Narutem a i když nikdo z nich nepoužíval žádné techniky, během třetího kolečka kolem laviček Narutovi podjela noha a svezl se po zledovatělém chodníku do sněhové závěje. Sasuke k němu s uspokojením přistoupil, tílko mu vyškubl z ruky a opatrně vrátil zpátky do tašky. Zatímco se blonďáček hrabal ze sněhu, Neji a Sasuke si sesbírali tašky a krabice a společnou cestou se vydali domů.
„Počkejte na mě!“ křikl Naruto, sebral všechny své nákupy a rozběhl se za nimi.
Na lavičce zůstala malá krabička, převázaná velkou zelenou stuhou…

Během dalších dvou dní se Vánoce nezadržitelně přiblížily. V podstatě už neklepaly na dveře, ale zouvaly si v předsíni boty a chystaly se vejít do obýváku. Bylo 23. prosince, šest hodin večer. Všichni se připravovali na večírek u Kiby.
Hinata seděla na koberci ve svém pokoji a balila poslední vánoční dárek. Opatrně uvázala krásnou mašli ze zlaté stuhy a černým fixem napsala do jmenovky KIBA. Odložila balíček ke zbytku kupy a s láskou se podívala na své dílo. Poslední tři hodiny pořád jen zbavovala dárky cenovek, vytahovala je z nákupních tašek, ukládala do barevných krabic, balila do lesklých šustivých balících papírů, lepila a vázala ozdobné mašle a psala věnování. Konečně to měla za sebou. Měla dárek pro každého.
Konečně se mohla začít chystat na vánoční večírek u Kiby, kam měli přijít úplně všichni.
Hinata vstala a přešla k šatníku. Po pár minutách zamyšleného pročesávání všeho možného oblečení, které našla, vybrala hezké světle červené tričko s dlouhými rukávy a šedou sukni, pod kterou si vzala tmavě šedé punčocháče, které údajně zaručovaly teplo. Pak si vybrala čistě bílou vestu s kapucí lemovanou umělým kožíškem, takže si nemusela brát žádnou čepici. Nakonec se vydala vyburcovat Nejiho, že už je čas. Přišel po pár minutách, které vyplnila tím, že si vzala vysoké bílé sněhulky a měkounkou šedou bundu. Všechny dárky naskládala do tašky. Všimla si, že Neji má tašku taky, velikostně dost podobnou.
„Sluší vám to, Hinato-sama.“ řekl, když se sám obouval a následně otevíral dveře.
Hinata se začervenala. „Děkuji, nii-san. Myslíš, že se to bude líbit…?“
„Nejsem módní poradce!“ zavrčel zničehonic její bratranec.
Hinatu ta náhlá změna tónu překvapila. „Nii-san, děje se něco?“ zeptala se zmateně.
„Ne.“ řekl prudce Neji. Stejně prudce zabouchnul hlavní dveře a oba dva se vydali do zasněžené tmy, směrem ke Kibově domu.
„Nii-san, kdybych teď já byla ty, řekla bych, že se díváš dolů doleva, což znamená, že si vybavuješ nějaký zážitek z minulosti, a teď mě nevnímáš a vymýšlíš odpověď. Něco s tebou je. Jako členka hlavního klanu ti nařizuji, abys mi to řekl.“
Neji se na ni zamračeně podíval a nakonec vyprskl: „TenTen nepřijde na večírek. Je nemocná. Jdu tam kvůli ní a ona-“ Neji se zarazil.
Hinata se usmála. „Nii-san, to je výborné! Běž za ní! Určitě to ocení!“
„Najednou je z vás odborník na vztahy, Hinato-sama?“ odsekl Neji.
Hinata sklopila oči k zemi. Tohle bylo ošklivé. „N-nii-san… Já ti chtěla jenom pomoct…“
„Ocenil bych, kdybyste si své rady nechala na svoje problémy.“ ťal Neji dál. Pak přidal do kroku. „A pospěšte si, nebo tam nikdy nedojdeme.“
Hinata stočila oči ke straně, vzdychla si a následovala svého bratrance vyšlapanou cestičkou ve sněhu.

Během deseti minut dorazili na místo. Sídlo klanu Inuzuka bylo poměrně rozsáhlé, sice ani zdaleka tolik, jako sídlo Hyuuga klanu, ale i tak bylo dost velké. Kolem vchodu svítily barevné žárovičky a na okenicích a všude, kde se dalo, visely krásné červené stuhy. Dokonce i sloupky u brány byly omotány širokými pásy lesklé látky karmínové barvy.
„Hinato-sama, pojďme dovnitř.“ navrhl Neji, když viděl, že Hinata fascinovaně pozoruje lesklou nádheru. Zazvonil na zvonek u branky a během pár vteřin se otevřely dveře a ven vykoukla hlava se střapatými hnědými vlasy, ovšem schovanými pod červenou čepicí s bílou bambulí. Před bránu se s hlasitým štěkotem vyřítili bílý pes Akamaru a ještě několik dalších, zvířili sníh všude kolem sebe a na nové příchozí spustili pečlivě secvičenou psí verzi vánočních koled. Neji mimoděk couvl od branky.
„Ahoj! Jsem rád, že jste přišli! Sakura už si dělala starosti, jestli přijdete!“
Než Kiba došel, psi právě chytali druhý dech a začínali výt.
„Tak pojďte, vy dva.“ zazubil se přátelsky psí ninja a otevřel bránu, načež zahnal všechny psy dovnitř. Neji a Hinata vystoupali široké schody nahoru, ve dveřích si zuli boty a oklepali je venku. Pak se vydali za ostatními do velkého obývacího pokoje. Kromě TenTen tam byli všichni. A všichni měli na hlavě červené čepice s bílými bambulkami.
„Tady máte taky.“ usmál se Kiba a nasadil Hinatě a Nejimu na hlavy identické čapky. Oba si je upravili a zamířili mezi ostatní.
Zábava to byla pěkná. Všichni se bavili, pili džusy a colu a chroupali křupky a ukládali dárky pod velký stromeček uprostřed místnosti. Porůznu seděli v připravených křeslech nebo si prohlíželi výzdobu, dívali se z okna na padající sníh a poslouchali hudbu, byli tu všichni.
Mezi tolika lidmi se Hinata vždycky cítila nesvá, ale statečně se rozhlédla kolem. Naruta nikde neviděla, takže se trochu zklidnila a sedla si do prázdného křesla blíž k oknu. S nikým nemluvila, jen se přitáhla kolena k bradě a sledovala vločky, jak se pomalu snáší k zemi.
Uplynulo půl hodiny a Hinata se nepohnula. Pak uběhla další půl hodina. Odbilo devět. Kiba se zvedl od náruživé hry Twisteru.
Zamával rukama, aby na sebe upoutal pozornost. „Poslyšte, co takhle si sednout k dárkům? Jsme tu všichni, kromě TenTen, která je nemocná.“
Všichni se zvedli a přesunuli ke stromečku. Pod ním se kupila velká hromada dárků různých velikostí, tvarů a pod různými balícími papíry skýtala jiné dárky.
S výběrem začala Ino. Chvilku se přehrabovala v dárcích a nakonec vytáhla jednu větší, lehkou krabičku. Podívala se na cedulku. „Tenhle je pro Čelo!“ oznámila a mrkla na Sakuru. Podala jí dárek a opět se uvelebila na svém pohodlném místě vedle Saie.
Pak byla řada na Leem, který seděl vedle ní. Vzal do ruky první dárek, který našel, a přečetl jmenovku: „Neji! Pojď sem, tady máš dárek!“
Ale nikdo se neozval. „Neji!“ zavolal znovu Lee.
„Ten tu není. Odešel asi před čtvrt hodinou.“ oznámil Kiba.
„Proč?“ nechápal Sasuke.
„Říkal, že jde splnit radu Hinaty.“ odpověděl Kiba a dál se o to nezajímal. „Možná přijde, tak mu to schovej. A Naruto taky někam odešel, ale že prý bude hned zpátky.“
Hinata se usmála pod vousy. Tak přece ji poslechl. TenTen jí jednou poděkuje. Zároveň se rozhlédla kolem sebe a píchlo ji u srdce. Všichni její přátelé se pomalu družili do párů, jen ona zůstávala pořád sama, protože nebyla schopna přejít svou platonickou lásku. Vysklila kvůli tomu už spoustu lidí. Jedním z nich byl i Kiba, a ona s ním od té doby moc nenamluvila. Všichni říkali, že u Naruta nemá šanci. Ale jestli tomu tak mělo být, nikdo nebude mít šanci u ní. Dokonce i přesto, že už mu před dávnou dobou o svých citech řekla, nic neudělal. Možná měli ostatní pravdu…
Postupně se rozdaly všechny dárky. Každý dostal nejméně tři, Sasuke dostal jeden od každého, v podstatě na uvítanou. Hinata si prohlédla své. Měla jich celkem šest. Jeden od Kiby, jeden od Shina, jeden od Sakury, pak jeden od Ino, jeden od Nejiho a dokonce jeden ze Suny. Od Naruta žádný. Možná měli ostatní pravdu…
„Hinato?“
Hinata sebou trhla a zvedla hlavu. Dívala se do obličeje s modrýma očima, orámovaný blonďatými vlasy. Honem se postavila na nohy.
„Ano, Naruto-kun?“
„Víš… Já… Určitě jsi tam ode mě nenašla žádný dárek, protože já jsem ho nechal na lavičce před jedním obchodem. Teď jsem pro něj šel, a představ si, pořád tam byl! Sice je trochu zasněžený a možná bude trochu navlhlý, ale doufám, že se ti bude líbit.“ Naruto zalovil v kapse kalhot a vytáhl malou krabičku, převázanou velkou zelenou stuhou, a podal ji Hinatě. Ta ji opatrně vzala do obou rukou a váhavě se podívala na Naruta, jestli může.
„Ehm, Naruto-kun? Líbil se ti ten dárek… ode mě?“ zeptala se.
Naruto zrudl. „Myslíš ten svetr? Jo, je fakt moc pěkný, jo…“ Usmál se a Hinatě se málem podlomila kolena. „Tak už to otevři, chci vědět, jestli je to strašný nebo ještě horší dárek… Pro tebe…“
Hinata opatrně rozvázala stuhu, stáhla balicí papír, úhledně ho složila a pak odložila na hromadu dalších balicích papírů, které tam ostatní naházeli. Pak otevřela krabičku a vytáhla malou lahvičku modrého parfému ve tvaru hvězdy. Krabička jí překvapením vypadla z ruky.
„N-Naruto-kun! To je krása!“ vydechla. Pohladila dvěma prsty záhyby lahvičky. „To jsi neměl… Já se budu červenat!“ usmála se a opravdu, na tvářích se jí objevily roztomilé růžové ruměnce.
„… Můžu?“ zeptal se Naruto. Hinata mu parfém podala a Naruto jí trochu zkusil za krk. „Hezky voníš.“ řekl pak. „A sluší ti to.“
Hinata zčervenala ještě víc. „Díky…“ zamumlala.
„A ještě něco, Hinato…“
Zvedla v údivu hlavu. „Ano, Naruto-kun?“
„Víš… Já, totiž, chtěl jsem ti… Říct, že, to…“ začal Naruto.
Hinata si vzala lahvičku a mezitím, než zase začal, ji uložila do krabičky a odložila stranou k ostatním dárkům.
„Totiž, vlastně, já jsem jaksi… Přemýšlel… O tom, co jsi mi řekla před dávnou dobou, a myslím… Teda vím, že… No… Chtěl jsem ti říct…“
Naruto se zhluboka nadechl.
„Že tě miluju, Hinato. Miluji tě, jak nejvíc to jen jde. Odpusť mi, že jsem si toho nikdy nevšiml, byl jsem idiot, když jsem tě přehlížel. Ale teď to vidím jinak, já vím, že tohle jsou jen takové hrozně hloupé řeči, kterým se asi vysměješ, až skončím, ale-“
Hinata si stoupla na špičky a než mohl cokoliv říct, vtiskla mu na rty polibek. Po tvářích jí stékaly slzy. Přitiskla si hlavu na jeho hruď.
„Naruto-kun… Ani vlastně nevíš, jak dlouho jsem čekala, až mi tohle řekneš. Ale abych řekla pravdu, nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak krásné a já u toho budu brečet štěstím.“
Naruto ji objal. Byla překvapivě lehká, když ji vzal do náruče. Políbil ji na čelo.
„Merri Kurisumasu, Hinato.“
„Miluji tě.“