Železná kunoichi 27: Zklamání

Hametsu se zastavila, pokynula obrům a ti bez okolků pustili obrovské bedny na zem. Při dopadu to hlasitě zadunělo i zarachotilo současně, zem se malinko otřásla. Ptáček na dívčině rameni se vyděšeně vznesl a rázem byl pryč. Zklamaně se za ním dívala, ovšem pak stočila svůj pohled na náklad. Pokrčila prsty a víka se odklopila. Poklekla, chvíli se v bednách přehrabovala, dokonce vyndala všechen obsah a hledala tajné škvíry. Žádné pilulky však nenašla.
Ze rtů jí unikl povzdech. Otočila se k vyndanému obsahu, aby ho vrátila zase zpět, přičemž letmo zavadila pohledem o víko jedné z beden. A najednou se zastavila, trhla hlavou zpět. Zahlédla v něm totiž malý háček, který tam neměl co dělat. Natáhla ruku, uchopila jej a pomalu zatáhla. Vtom se otevřela skrytá dvířka, z nichž vypadla malá skleněná ampule s něčím tmavým uvnitř. Hametsu sebou trhla štěstím. Rychle vyndala špunt a do ruky si vysypala pár černých kuliček. Chvíli si je pozorně prohlížela, čichala k nim, opatrně se jedné dotkla jazykem, aby okusila chuť. Poté se usmála. Byly to Kabutovy staré pilulky, jeden z mnoha druhů. Využívaly se především k boji a nabírání energie. Sice to nebyly zrovna ty nejlepší, ale jak řekla její kopie, teď se budou hodit kterékoli.
Celkem jich napočítala třináct. Skvěle jí to vycházelo, má na každý den tři a ještě čtyři zbyly v případě nouze. Nalačno jednu pilulku spolkla, lahvičku pevně uzavřela a schovala si ji do záhybu šatů. Poté vrátila obsah do beden, které si obři opět naložili na záda. Jeden z nich však musel tu svou přidržovat jen jednou rukou, jelikož si na tu druhou vzal Hametsu - podobně jako si matka brala na ruku malé dítě. Pak se znovu vydali na cestu.

Putovali už nepřetržitě druhý den. Bylo krátce po půlnoci, měsíc jim svítil na cestu a slabý vítr se se skučením proháněl kolem nich. Dívka se otřásla a schoulila se do klubíčka. Obrova paže byla sice dost velká na to, aby ji ochránila před větrem, ovšem zima se přesto dostala až těsně k ní. Roztřesenými prsty nahmátla lahvičku. Vzala si z ní další pilulku a těžce ji spolkla. Měla strašně sucho v ústech. Po pár minutách však znovu ožila, narovnala se, co to šlo, a pozorně si prohlédla okolí. Šli dobře, v dálce matně zaznamenala černo černý obrys pohoří. Uvelebila se obrovi na paži a zadívala se před sebe.
Už jen jeden den...

Nepravá Hametsu třepla víčky, načež pomalu otevřela oči. Párkrát mrkla, aby se rozmazaný zrak přizpůsobil přítmí. V pokoji vládlo matně oranžové světlo svíčky, která už ale dohasínala. Plamínek se dál urputně tyčil vzhůru, horký tekutý vosk se pomalu blížil k okraji nočního stolku, aby za chvíli tiše ukápl na zem.
Pohlédla na velkou paži kolem svého těla. Opatrně se ohlédla. Daken pravidelně oddechoval, ústa pootevřená. Byl k ní přitisknut celým tělem, svou váhou ji skoro drtil. Pozvedla ruku a jemně pokynula prsty. Vtom se chlapcova paže velice pomalu zvedla vzhůru a uvolnila tak sevření. Hnědovlásek však dál tvrdě spal, neměl sebemenší potuchy o vnějším dění. Hametsu co nejtišeji vylezla z postele, uložila jeho ruku zpět na místo a poté myšlenkou pootevřela dveře na malou škvíru, aby nezaskřípaly. Po špičkách vyšla z pokoje, načež za sebou stejně opatrně zavřela.
Chvilku jen stála na místě a rozhodovala se, co dál. Měla by udělat snídani? Nebo naoko zkontrolovat vojáky? Uklidit...? Hametsu dorazí do cíle někdy kolem odpoledne. Moc dobře tudíž věděla, že následující hodiny v sídle budou zřejmě jejími posledními. A hodlala jich využít co nejlépe.
Zahnula doprava. Po chvíli dorazila do tmavé kuchyně. Z chodby si vzala jednu z loučí a zapálila pár svícnů. Pak se krátce rozhlédla, vykročila k lednici. Vzala z ní pár surovin, načež se pustila do vaření. U sporáku si broukala neurčitou melodii - vůbec poprvé za celou tu dobu, co tu pobývala. Všimla si toho, až když zavládlo nenadálé ticho, jelikož musela ochutnat kousek ryby. Ono zjištění ji překvapilo, ale taky potěšilo. Široce se pro sebe usmála a broukala si dál.
Když na poslední misku vzorně položila hůlky, znovu očima přelétla prostřený stůl, načež se bleskově otočila a vyběhla z kuchyně. Uháněla ke svému pokoji jako zběsilá, u dveří pak prudce zabrzdila a zastavila se. Zadýchaně pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Daken stále tvrdě spal. Se zachichotáním vstoupila dovnitř, těsně nad ním se pak sklonila a jemně jím zatřásla. S tichým mručením otevřel zalepené oči.
„Vstávej, Dakene. Snídaně je hotová, tak se rychle umyj a přijď do kuchyně, ano?“ promluvila k němu tiše.
Chvíli na ni jen omámeně mžoural, ovšem pak se usmál a přikývl. Úsměv mu opětovala, načež pokoj opět opustila. Přistoupila k vedlejším dveřím, zaklepala, otevřela a nakoukla dovnitř. Čekala šedovlasého v posteli, ovšem ta byla prázdná a neustlaná. Zmateně otevřela dveře dokořán a vstoupila. Ticho.
„Kabuto-kun? Jsi tady?“ zavolala a vykročila ke dveřím do koupelny. Nikdo v ní nebyl. Vstoupila zpět do ložnice. Sáhla na postel - byla už studená. Zklamaně stáhla obočí, ruce si přitiskla k hrudi. Poté se otočila a vyšla ven. Dveře zavřela myšlenkou, ani se neohlédla.
Když dorazila do kuchyně, spatřila Dakena sedět na svém obvyklém místě. Zbožně zíral na pestrou snídani a od pusy mu tekla slina. Její příchod zaznamenal opožděně. Koukl na ni, oči mu zářily štěstím a hladem. Ten pohled ji upřímně rozesmál. Zarmoucený výraz jí zmizel z tváře a vzápětí se místnůstkou rozlehl zvonivý smích. Rychle se posadila naproti němu a vzala do ruky misku s rýží.
Sotva tak učinila, Daken popadl tu svou, do druhé chytl hůlky a už nabíral od každého talíře něco. Smažená vajíčka, nakládaná zelenina, pečená ryba - to všechno putovalo do mladíkových úst a následně do žaludku rychlostí blesku. Šedovlasá jen pomalu ujídala svou první misku a chichotala se. Daken měl takový obrovský hlad, a přesto na ni s jídlem počkal. Zato Kabuto tu zřejmě ani nebyl, aby si s nimi dal první a taky možná poslední společnou snídani. Opět zmizel bez jediného slova.
Při tom pomyšlení na ni opět padly chmury. Rysy jí povadly pod náporem smutku, ruce si musela položit na stůl, aby třeba omylem neupustila misku s jídlem. Hnědovlásek si toho všiml, okamžitě spolkl velké sousto rýže a vajíček a ustaraně se na dívku zahleděl. Nastalo ticho.
„Co se dít s vámi, Hametsu-sama?“ zeptal se po chvíli pološeptem.
Bolestně se zamračila. Nevěděla, jak začít. Co říct jako první, o čem raději pomlčet. Rty se jí roztřásly pod přicházejícími slzami. Daken bez přemýšlení upustil svou misku i hůlky, až to zařinčelo. Vstal, přistoupil k dívce, otočil si ji k sobě a objal ji. Opět mu zabořila obličej do prsou a tiše se zajíkla. Rázem oba znehybněli jako sochy. Jediné, co se pohnulo, byla slza...