Holka na jednu noc

Holka na jednu noc

Slunce už zase zapadalo. Někdy jí přišlo, že si prostě nemůže dát pokoj. Že musí, musí a musí zapadat, pořád a pořád, dokud se všechno, i ono, nerozpadne v prach. A byl by to prach ohnivý? Nebo by snad i u něj byl prostý, šedý… Protože prach je jediná věc, která je pořád stejná. Ať už člověk žil jakkoli, rozpadne se v něj. A v tom prachu nebude napsáno, jestli byl bohatý, nebo chudý. Jestli to byl hrdina, nebo zbabělec. To urna, na to existuje urna, náhrobek… Na to, aby lidé měli kam napsat to pro ně důležité slovo. Slovo, kterým se duši, stoupající do nebes, chtějí alespoň trochu odvděčit. „Zachránce.“ … „Milovaný.“
Ale slunce o tom nepřemýšlelo a zapadalo dál. Nemyslelo na svůj prach. Nemyslelo na neštěstí a zkázu… Myslelo jenom aby to, co dělat umí, dělalo nejlíp, jak to jde. Dělalo to, čím dává naději všem lidem na celé planetě. Zmizet a znovu se objevit. Nechat půdu přes noc vychladnout a znovu ji ráno zahřát svým úsměvem. A dělalo tak i teď, plynule, svým vlastním, slunečním tempem. Nepřerušovalo všechno jenom pro to, aby myslelo na konec. Nepřerušovalo všechno jenom pro to, aby se mohlo vzdát.
Slunce zapadalo a jeho červeň, jeho oranž i růž, prosvítaly okny na západní straně prázdné chodby. Vpíjely se pomalu do skla, barvily ho podle svých tónů a prostupovaly dál a dál. Obarvovaly všechno. Obarvovaly dřevěné parkety, po kterých klopýtavě klapaly nepravidelné kroky podpatků, obarvovaly žluté, čerstvě natřené zdi, pořád do ovzduší té chodby vpouštějící určitou odrůdu štiplavého chemického pachu. Ale podpatky to nevnímaly, ani zápach, ani oheň slunce, a klapaly dál a dál. Za svým vlastním cílem.
„Au!“ zaznělo každou chvíli.
„Au…“ Klap, klap… „Au!“
Patřily totiž osobě, která na nich moc chodit neuměla. Spíš… Spíš díky nim klopýtala, než cokoli jiného. Po černých, tvrdých botách, které tlačily do chodidel a na rtech mladé dívky vytvářely bolestný úšklebek. Úšklebek na obvykle mírné, milé tváři. Když byla obutá normálně, tak, jak byla sama zvyklá, to dokázala být milá. Ale teď… Nejradši by do něčeho pořádně silně praštila.
„Au!“ ozvalo se znovu a v klopýtání i padání si dala kratičkou přestávku. Tvrdě se dívala dopředu, svýma zářivě modrýma očima. Možná trošku naštvaně, ale bylo v nich odhodlání, hodně odhodlání a zatímco zrychleně dýchala, podvědomě se držela své opory. Své pevné opory. Žluté, páchnoucí zdi. Díky mě nespadneš, proto tu jsem. Ale nastal čas, čas pustit se a jít dál.
Klap, klap, klap…
Nějak to teď šlo hladce, rychle a bezbolestně… Už jenom chvíli, přece! To ji vedlo. Vedlo rychle dopředu. Člověk vždycky přidá před koncem. Ať už dělá co chce. Nebo alespoň, člověk jako ona… Nikdy nic nehodlala vzdát. Už jenom chvíli a bude se moct vyzout, sednout si!
A klapání ustalo. Zbyl po něm jenom ten urychlený, zmatený lidský dech.
Zastavila se před nějakými dubovými dveřmi s měděným plíškem ve výšce očí, na kterém bylo ozdobně napsáno číslo dvanáct. Na dveřích, které byly uměle zasazené do té žluti nového nátěru, a červeň, oranž i růž na ně dopadaly ještě víc, protože dveře měly skvostné místo přímo naproti průhlednému oknu. A dívka se začala ovívat, aby se trošku uklidnila… Chladným vzduchem, který měl chladit její rozpálené tváře. Na chvíli sklopila hlavu a když ji zvedla, s rychle nasazeným úsměvem, uhladila si černé vlasy i zářivě modré kimono.
„Tak jo,“ usmála se. Zvedla ruku a už už chtěla zaklepat, ale vtom…
„Počkat,“ zasekla se a ruka místo ke dveřím zamířila k očím. Rychle si sundala brýle, které jí pomáhaly vidět, a schovala je. Brýle prý přitahují, ale… Někdy je to přesně naopak.
Konečně zaklepala, hluboce se uklonila a čekala, až k ní člověk z druhé strany dveří pustí šero, které do pokoje jistojistě vnikalo protějším, vnitřním, oknem. A zároveň to mělo být šero a dusno úkolu, který tu musela splnit. Splnit… Neohlížet se na sebe, na to, co chtěla ona. Splnit… Bezohledně. Sama sobě, bezohledně.

„Vy jste…“
„Tykejte mi, prosím.“
„Ehm, dobře. Ty jsi…, “ záměrně nedokončil on.
Dívka nespouštěla své modré oči z podlahy. Stejně by ho viděla rozmazaně… Jenom krátce přikývla.
„Pozornost hotelu, pane.“
„Vážně? A čím jsem si to zasloužil?“ zvedl obočí muž na protější straně, ale ona stejně, i přes ten udivený tón, cítila jeho skrývanou radost.
Dveře byly zavřené a ona byla vevnitř. V pasti. Pasti, kde to páchlo po saké. Nepříjemně, potřeboval by otevřít okno… Ale je neslušné vejít k cizí osobě a hned začít větrat. Ona je nic a on je bůh. Ona je pes a on je pán… Udělala ze sebe psa. Nějaký ten zápach bude muset snést, pro jedno spokojené štěknutí.
„Vy… On,“ dostal ji do úzkých, pravda. Oči do vybledlého, kdysi jasně modrého koberce s kresbou vlnek zabodla ještě, ještě víc. „On by to měl být dárek za…“
„Počkej!“ vykřikl najednou muž a ona se na něho na okamžik nesměle podívala. Hned ale pohled sklopila zpátky. „Počkej… Už jsem tu po… Po druhý! Že jste si to zapamatovali a-“
„Ano, ano,“ přikývla rychle. „Dar za vaše četné návštěvy, pane.“
A pořád skrýval radost. Pořád na sklopeném temenu hlavy cítila ten jeho zvědavý a podezřívavý pohled. Mlčel… Ona, její vůle, by to ještě bývala byla vydržela. To oči samy… Oči samy se zvedly. Krátce, jako vyděšená laň, krátce se dívka podívala na jeho rysy a stejně rychle, jako vzhlédla, svůj opovážlivý pohled, pohled plný strachu z budoucího a nejistotu z přítomného, zase sklopila. Do koberce… Do té modré tuhé vody, která tlumila její krátké, nejisté a rychlé kroky podpatků, když před chvilkou vešla. Copak jí neuvěří? Musí jí uvěřit! Matně zaregistrovala katanu u jeho pasu. Ten ostrý meč…
„Jsi nervózní?“ řekl muž najednou.
Je nervózní.
Má odpovědět? Má mlčet? Štěkal by pes v odpověď pánu, mluvil by prosťáček k svému bohu? Ano, mluvil. Ano, štěkal. Nesmí ho nechat v nevědomosti, měla by mu všechno říct… Ale co? Prozradí se, když bude souhlasit? Získá jeho nedůvěru, když všechno zapře?
Rozhodla se mlčet, i přes psí zákony.
Ale on mlčet nehodlal. Zřejmě to dělal ten alkohol… Alkohol si rád povídá.
„Takže jsi,“ přikývl sám. „Copak jsi v tom nová? Poslali mi teprve pískle?“
A vůle znovu neudržela oči pokorně k podlaze.
„Jsem nervózní z vás,“ odpověděla tvrdým pohledem. Pohledem, který se chtěl setkat s tím jeho. Nebyla plachá srnka. Nikdy. Jenom teď, na chvíli…
On se usmál. Té náhlé vzpouře očí. Pohled proti pohledu… Vpíjely se do sebe. Tyrkysově modrý a smaragdově zelený. Tyrkys a smaragd. Polodrahokamy. Ale jenom polo… A když se sloučí dvě poloviny…
Smaragd uhnul. Mladý smaragd, jak si dívka uvědomila. Mladý smaragd schovaný pod ostře žlutými vlasy. Nebylo mu mnoho let. Tak… Třicet? Možná. Ale spíš míň. Ty vrásky, to byly chvilkové vrásky. Ty kruhy pod očima, to byly chvilkové nedostatky, které se objevily ruku v ruce saké. Cítila bolest z jeho srdce. Teď, když do ní zabodl svůj pohled. Nebo spíš, ona do něj. Okny do duše studovala jeho bol. A těmito hodlala větrat okamžitě. Vyvětrat, všechno pryč… Saké, to, ať v ovzduší klidně zůstane, není přední. I když ji dusí… I když se jí z něho zvedá žaludek. Tu bolest musí vyvětrat.
„Pokud mám odejít…,“ zkusila okamžitě starou taktiku, až muže donutila znovu se usmát. Se sklopeným pohledem, zatímco její oči se vpíjely do jeho temena.
„Ne, neodcházej… Jsem rád, že tu někdo je,“ řekl tuhé vodě pod jejich nohama.
Je rád. Je rád, že se bude větrat. Jeho duše potřebuje dýchat studený, čerstvý vzduch, vzduch, který přivane novou a novou naději.
Pomalu se k němu přiblížila a jemně se dotkla jeho rtů, až ho donutila zvednout bradu. Ale nechtěla, aby něco říkal… I když už se nadechoval, jeho slova vdechla ona do svých úst. Chutnaly po saké a na chvíli přemohla svůj odpor. Zajela mu prsty do těch blonďatých vlasů, aby cítila, jak se i ony, i ty konečky žlutých hedvábných vláken, třesou.
Šero. Šero místnosti, šero úkolu viselo ve vzduchu, páchlo tu možná ještě víc, než všechen ten alkohol smutných mužů. Úkol. Úkol, kdy se musí zapřít. Úkol, kdy musí udělat všechno pro to, aby jednou mohl nastat konec. Protože nic není nekonečné. Že vesmír? To si lidé vymysleli. Nemohli najít jeho konec a nechtěli přiznat, že něco nevědí. A všichni jim tu nekonečnost uvěřili. Hloupí lidé ještě hloupějším lidem. Ti, jenž vymysleli války, kterým oba chtějí zabránit, ale každý úplně jinak. Každý dočista jinak…
K té atmosféře šera, saké, se přidala ještě nějaká. Zářivě rudá vášeň, která měla vytvořit drahokam.

Jeden tah, druhý tah. Zelenou měla pokrytý tlustý štětec. Alespoň nějaký tu našla… Nosil si sebou plátno, to se moc často nevidí. I barvy… Chtěla to využít. Chtěla jich využít. Barev… Plátna… Dá se jimi kouzlit. Když do nich člověk vloží alespoň trochu…
Další a další tahy. Drobné, do obloučku, rovné, dlouhé. Ztmavovala jenom jemně. Stíny existují, ale tady je nechtěla příliš zvýrazňovat. Rychle, pomalu… Všelijak, procítěně, zatímco k němu, k spícímu jemu, vrhala zvědavé pohledy. Klidně vdechoval vzduch, ranní vzduch, čerstvý a křehký. A zároveň tak silný… Pustila ho k jeho spícímu tělu a odpočívající duši, připravené čerpat novou naději, tím velkým oknem, kterým slunce procházelo až teď. Červeň, oranž a růž… Ráno. Slunce znovu vyšlo. Neodešlo na věky přemýšlet nad tím, proč by sluneční popel měl barvu ohnivou… Ano, jistě, ohnivou. Nevyhaslou, věčně vášnivou, divokou a živou, i když by bylo mrtvé. Protože slunce nemá šedivé hříchy, které barví vnitřek uren lidí. Je jenom symbolem jejich života. Rozmarného a tak klidného zároveň.
Smírně dýchal a tahy jejího štětce putovaly cestami plátna. I ona zhluboka napínala své plíce. Ale nejenom pro ten čerstvý vzduch, ale také pro jeho pocity, jeho zmatek, kterému on unikal… Silná empatie. Vcítění se. Bylo to jejím darem… Jejím vzácným darem bez mašle, darem, který možná ani nechtěla přijmout. Byl to dar, za který musela zaplatit. Ale dar, díky kterému tušila, že může změnit pár lidských povah. Vyčistit je, otevřít jim okno...
Zemřela mu žena. Okno měl malé… Ale přeci na něm byla klička.
A ona malovala dál…
Modrá. Ne jako chlad, ale jako symbol dálek, nebe. Voda.
Rudá. Ne jako krev, ale jako vášeň, rozmar. Červánky.
Žlutá. Ne jako ledabylost, ale jako optimismus, dětství. Mládí.
Spal. Hodinu, dvě… Dospával všechno, co za noc nestihl. A ona konečně odložila štětec. Byl čas jít, to věděla, protože slunce stoupalo výš a výš. Za chvíli se probudí… Ona už tu nesmí být. Ona už ho nikdy nesmí vidět… Využila ho. Možná by se ani tolik nezlobil, ale… Ale ona by se mu už nikdy nedokázala podívat do očí… A zase by z ní byla plachá srnka. Plachá srnka s černými, uhlovými vlasy…
Obraz nechala před postelí… Třeba mu něco připomene. Něco, co už dávno ztratil. Něco, na co se uprostřed všech těch bojů za mír neodvážil ani trochu pomyslet… Ani trochu. Zastrčil to, až dozadu svých myšlenek… Svoje mládí. Svoji rodnou vesnici. Jeho samotného, jeho, čistého jeho, když mu bylo šest let. Jeho, na plátně barveném barvami, vyjadřujícími všechno, co měl rád. Modrý přístav a daleké nebe, když červánky ukazovaly svoji nesmělou tvář, on tam u břehu trhával se svojí sestrou pampelišky… Klid. To mu chybělo. Klid… A vzpomenout si. Ať se i zbytek toho zkaženého vzduchu vyvětrá.
Ještě chvíli se na něho dívala, zatímco spokojeně oddechoval. S úsměvem, jemným úsměvem na rtech, zatímco jeho silné paže objímaly měkký polštář. Přístav… Na ten ať si vzpomene.
Pohladila svoje břicho, modré kimono, které ho krylo. Cítila, že tam vzniká nový život… Cítila to. Svojí empatií. Říkali, že když bude mít syna s tímhle válečníkem, ten syn bude hrdina, který pomůže vést ke změně světa. Říkali, že za tím shinobi musí jít. Alespoň jednou. Že on v tomhle stavu, osamělém stavu, neodmítne… Chtěli, aby ho jenom využila. Ale ona mu na oplátku nechala dětství. Dětství v tom obrazu…
Přístav… Minato, tak se bude jmenovat náš syn. Náš hrdina. Aby byl znovu mír, jako na tom plátně…
Pohnul se, už se budí!
Boty na podpatku vzala rychle do rukou a s úsměvem vyběhla ke schodům chodby. Pryč… Navěky pryč.

***
Minato = přístav
Empatie znamená vcítit se do pocitů druhé osoby, žít jimi a vnímat je stejně, nebo ještě víc, než ten druhý člověk...
***
No... Chudáci Narutovi prarodiče xD Ona šla za jedním úkolem... A už se nikdy nepotkali.
Hmm... FanFikce s jedním jediným jménem v ní:) A to sem si uvědomila až na konci xD
A... Ehm, no... Je to takový trošku realističtější xD Ale já stejně nemohla napsat úplně realistickou FFci... proto tam byl ten obraz...
Tuhle FF jsem se snažila napsat dobře... A moc bych vás o něco chtěla poprosit. O upřímný komentáře... Potřebuju je, jako sůl...
Děkuju Snad se vám to líbilo...
Ehm ehm... Já vím, že jsem slibovala nějakej humor xDD Ale, no... Ehm... Snad někdy jindy... Ehm...
Jo, a... Všechno nejlepší, Konoho! ^_^