Arigatou 14 - Co je Ryouyou

„Už mě bolí nohy,“ poznamenala malá dívka. Nebylo divu. Šli už několik hodin bez přestávky.
„Neremcej, Isabel,“ odpověděl jí asi tak stejně starý kluk.
„Musíme se co nejrychleji dostat co nejdál od těch podivínů. Zvlášť od tý holky.“
Při zmínce o dívce v černém plášti se Isabel nervózně rozhlédla kolem sebe a znovu vyrazila.
Najednou něco zašustilo v křoví nedaleko od nich. Oba se tím směrem otočili, načež si Naki stoupl před Isabel, připraven ji bránit svým tělem.
Sáhl do kapsy pro svitky na přivolání svých pěti loutek a zakřičel: „Kdo je tam?“

Po přenosu ze skály u Kun-Bonrea se dva muži v černých pláštích objevili kdesi v poušti.
„Kde to jsme?“ ptal se se zavřenýma očima muž s hlavou hořící modrým ohněm vykreslenou na hrudi.
„Asi pět dní od Písečné,“ odvětil muž se zapadajícím sluncem.
„Písečná?“ otevřel překvapeně oči první muž a poprvé byl v jeho hlase znát jiný pocit než lhostejnost.
„Jak víš, že budou tady? Proč jsi něco neřekl už dřív? Nemusel jsi zrovna přebírat kontrolu nad mým přenosem. Dokážu ho řídit sám,“ okřikl svého společníka, z tónu jeho hlasu však bylo zřejmé, že z toho zážitku měl spíše legraci.
„Vracejí se ke svému mistrovi. Nesmí se k němu dostat. Tady někde budou do dvou dnů. Měli bychom se na to připravit,“ řekl muž se sluncem, jakoby poslední otázku přeslechl.
„Připravovat se na dva zelenáče jako jsou oni? Phe!“ vysmál se první.
„Mysli na to, že nevíme, kdy a kudy přesně půjdou,“ vysvětlil mu své počínání druhý.
Podobným stylem pokračovali ještě několik hodin, během kterých jen prozkoumávali terén.
Dalšího dne se dostali dál od Písečné, než původně zamýšleli.
„Je tu už moc zeleně,“ podotkl první, „tudy asi nešli. Vrátíme se ještě k vesnici…“ chtěl zřejmě pokračovat, najednou si však všiml dvou postav nedaleko od nich.
„To jsou oni,“ řekl šeptem druhý z mužů.
Pomalu, tak aby si jich nevšimli, pokračovali dva muži podél dlouhého keře ke své kořisti. O větev toho keře však jeden z nich omylem mírně zavadil.
„Ty nemehlo!“ okřikl svého společníka druhý z nich.
„Kdo je tam?“ vykřikl najednou Naki.
Oba muži se na něj podívali. Díval se jejich směrem přímo do křoví, ve kterém se teď skrývali, a schovával Isabel za sebou.
„Stejně nemá cenu se před nimi skrývat,“ podotkl muž s vyobrazením hořící hlavy a postavil se.
Naki i Isabel strnuly hrůzou. Dívali se znovu do lhostejné tváře toho šílence!
Najednou se postavil i druhý z mužů, což Isabel málem složilo samo o sobě.
„Takže jsme vás našli,“ řekl po chvíli ticha druhý z mužů.
Ten s hlavou v modrém ohni se chystal předvést svůj obvyklý kousek, druhý ho však zarazil.
Isabel s Nakim marně doufali, že je třeba budou ještě na něco potřebovat, nebo je chtějí jen zajmout. Tato naděje se však rozplynula dříve, než vůbec stačila nabít nějaké podoby.
Muž se západem slunce na prsou udělal několik pečetí, zakončených pečetí tygra pro ohnivé elementy a ukázal rukou jejich směrem. Z ní vyletěly ohromnou rychlostí dva hořící kunaie.
Naki i Isabel zavřeli oči a připravili se na smrt.
Ještě chvíli…
…nic se nedělo…
Otevřeli oči.
A stejně jako v očích dvou útočníků, tak i v jejich očích se objevilo překvapení. Kunaie se očividně odrazili od něčeho, co vypadalo jako obrovský škorpioní ocas, který je teď oba kryl.
„Rychle, Isabel, tohle je naše příležitost!“ šeptl Naki, vzal dívku za ruku a rychle utíkal, seč mohl směrem od bitvy.
„Budu je pronásledovat. Ty zatím zdrž tohohle,“ šeptl muž s kresbou zapadajícího slunce.
Ten s hořící hlavou na hrudi teď znovu vypadal trochu překvapeně. Potom druhý promluvil nahlas: „Říkal jsi přece, že ho zvládneš, ne?“
S posledním slovem se sotva postřehnutelnou rychlostí muž vydal pronásledovat svou oběť. Najednou se před ním však znovu objevil škorpioní ocas.
„Je rychlej,“ zauvažoval.
„Nenechám vás jen tak odejít,“ poznamenal Sasori, schovaný ve své osmnácté loutce, Hirukovi.
Druhý z mužů opět udělal své pečetě, opět zakončené pečetí tygra.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ zakřičel a z pusy mu vyletěla obří ohnivá koule.
Ta sice zasáhla Hiruka, to o co se však muž snažil, bylo něco jiného. Využil krátkodobého oslepnutí Sasoriho a svou bleskovou rychlostí vyrazil za oběma dětmi.
„Ještě je doženu,“ říkal si v duchu.
Sasori si ho všiml a pokusil se ho znovu zastavit ocasem, bylo však už pozdě. Dokonce ani Hirukův ocas nebyl už dostatečně dlouhý.
Sasori se otočil ke svému novému soupeři. Jeho pohled sjel kamsi dolů.
„Ty pláště. Ty jsi člen Ryouyou, že?“
„Vidím, že jsi o nás už slyšel,“ uznal muž.
Sasori se mu znovu podíval do očí, načež pokračoval: „Nevěděl jsem, že působíte i tady. Vlastně jsem ani nevěděl, že ještě nějak působíte, Tokori Rhonoki.“
Rhonoki se na Sasoriho arogantně usmál.
„Takže znáš i mé jméno, Akasuna no Sasori,“ poznamenal.
„Boj se členem Ryouyou nebude tak snadný,“ začal znovu Sasori, „konečně si taky trochu užiju.“
„Málem mi bereš slova,“ řekl Rhonoki a usmál se ještě víc.
„Vždy jsem chtěl zabít někoho z Akatsuki.“
Dál nečekal na nic a udělal svou obvyklou techniku – vše najednou pohltil modrý plamen.
Hirukův plášť vzplanul a loutka se i s loutkářem ocitla v ohni.
„Čekal jsem, že boj proti Akatsuki bude trochu zajímavější,“ ušklíbl se Rhonoki, obrátil se a chystal se k odchodu.
„Taisei kaki, kekkei genkai klanu Tokori. Mělo mě napadnout, že když budu na blízku já, pošlou někoho, kdo dokáže ovládat jeden z nejničivějších druhů katonu.“
Rhonoki strnul. On to přežil! Poprvé za posledních pět let Rhonoki málem cítil strach.
„Je to Akatsuki,“ říkal si v duchu, když se uklidňoval, „nemělo by mě překvapovat, že přežil druhý nejničivější druh ohně,“ (nejničivější je samozřejmě Itachiho Amaterasu . To by nepřežil ani Sasoriho Hiruko ).
Když si tohle Rhonoki řekl, na tváři už měl svůj obvyklý arogantní úsměv a obracel se zpátky k Sasorimu.
Uprostřed modrého pekla stála nahá, ničím nepoškozená loutka.
„Použil jsi nějakou techniku, aby tvé loutky vydržely Taisei kaki?“ ptal se Rhonoki.
„Je to jen babská mast. Ale dost toho tlachání. Nemám na tebe celý den. Musím ještě zabít toho tvýho parťáka a vynadat Nakimu s Isabel.“
„Nebereš tenhle zápas moc vážně, co?“ ptal se Rhonoki tónem, jako že ho to vůbec nezajímá.
„Jak jsem řekl, nechci je prostě nechávat tak dlouho čekat. Nerad nechávám někoho čekat,“ odvětil Sasori, v duchu si však myslel něco jiného.
„Ryouyou… tohle bude dlouhý boj s nejasným výsledkem.“
Rhonoki ani neměl možnost vidět, jak se Sasori v Hirukovi dívá opačným směrem, kterým Naki a Isabel utíkali.
Po dlouhém mlčení Hiruko otevřel pusu a vystřelil Rhonokiho směrem velké množství otrávených jehlic.
„Hezký pokus,“ usmál se Rhonoki, „ale trochu zastaralý.“
Bez jakýchkoli pečetí Rhonoki vykouzlil na dlani kouli z Taisei kaki a hodil ji do proudu jehlic.
Všechny do jedné se v modrém ohni měnily v kouř a jed na nich se formoval do malého fialového obláčku. Když se koule dostala až k Hirukově hlavě, loutka okamžitě zavřela pusu.
„Zklapl,“ uvažoval Rhonoki, „zklapl, i když má určitě ještě fůru těch jehlic. Chyba, Sasori. Jsi chráněný jen zvenku, že?“
„Ten jeho arogantní výraz v téhle situaci mě začíná štvát,“ říkal si Sasori v duchu, „měl bych trochu přitvrdit.“
Venku stále plál Taisei kaki.
„Oheň se za žádnou cenu nesmí dostat dovnitř!“
Pravá ruka Hiruka se zvedla a vystřelila nálož plnou otrávených bodců.
„Heh?“ podivil se Rhonoki, když přistála vedle něj.
A v tom mu to došlo. Už neměl čas! Rychle běžel dopředu a skočil do modrého ohně, ve kterém byl vězněn Sasori.
Nálož vybuchla a vystřelila jehlice všemi směry. Stromy, které byly zasaženy, najednou začali hnít. Ty jehlice, které letěli směrem k Rhonokiovi, se vypařily v modrém ohni jako ty, které předtím zasáhl svou ohnivou technikou.
„Přesně, jak jsem čekal, skrčku,“ uchichtl se Sasori a použil na Rhonokiho svůj rovněž otrávený ocas.
Nepřítel reagoval odkulením se. Tak se vyhnul Hirukově ocasu jen o vlas.
„Ksakru! Nemůžu se zvednout! Nad ohněm je otrávený mrak z těch jehlic!“ nadával v duchu Rhonoki a dál se kutálením vyhýbal výpadům ocasu Sasoriho osmnácté loutky.
„Už to trvá moc dlouho,“ stěžoval si Sasori.
„Taky si myslím. Fuuton: Reppushou!“ vykřikl Rhonoki po sérii velmi obtížně, v leže složených pečetí.
Vzdušný vír zasáhl, co měl: nejdříve Hirukův ocas, od kterého se odrazil a rozmetal otrávený oblak nad stále hořícím Taisei kaki.
Rhonoki využil situace, zvedl se a odběhl zpět na své původní stanoviště.
„Odrazit můj ocas vzdušným vírem. Nevěděl jsem, že umíš používat i vzdušný element,“ poznamenal Sasori.
Rhonoki odpověděl jen dalším arogantním pousmáním.
„Stačí jedno škrábnutí a oheň se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
„Stačí jedno škrábnutí a jed se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
Konec čtrnácté části.