Náš svět /4/ Rrrraamen!

Skupinka přešla kopec a objevila se u domku, z kterého se divoce kouřilo. Rozsvítili se okna a ve dveřích se objevila malá postava. Byla to stařenka jak říkajíc při těle. Tenké vrásky jí zkrášlovaly babičkovskou tvář. Divoce se usmála a položila vedle vchodu kovové hrábě. Zrovna se chystala hrabat listí, ale jakmile spatřila svou houževnatou vnučku, rozzářila se a zapomněla na své denní povinnosti. Rychle a nebojácně přiskočila ke skupince a neústupně je tlačila do domu.

„Doufám, že tu vydržíte celé prázdniny!“ začala a zavřela vchodové dveře.

„Jasně babi.“ Pousmála se Zuzana a posunkem ukázala na tmavě zelenou přihrádku v jakési skřínce divného tvaru, kam čekala, že si všichni odloží své věci. Poškrábala se na tváři a objala malou stařenku v barevném svetříku. Pak se rychle omluvila a začala představovat své získané přátele: „Tohle je Sakura“ ukázala na Sakuru. Ta se usmála a podala stařence ruku. To samé udělal i Sai s Narutem, ale každý jaksi po svém. Babička si je divoce prohlédla a jakmile se nabažila jejich podivuhodného vzhledu, na každého mrkla a rázem úplně oněměla a zamračila se na Zuzanu.

„Neměla by si venku chodit takhle oblečená.“ Zatahala za límec roztrhané košile své vnučky.

„Ale babi.“ Dostalo se jí odpovědi.
Stařenka se znovu usmála a horlivě všechny zvala do kuchyně.

„Navařila jsem japonské koláčky. Tvoje maminka mi volala, že přijdeš. Vím jak máš ráda japonskou kuchyni, a tak jsem udělala tvou oblíbenou polévku a další dobré věci.“

„Babi, myslím, že i když jsi nepočítala s návštěvou, bude to bohatě stačit.“

Rozevřeli se dveře a Sakura, Sai i Naruto zůstali stát jako opaření. Tohle bylo jako u nich doma. Dřevěné nízké stropy. Malý dřevěný jídelní stůl s bambusovými Tatami (Rohože na vyplnění interiéru. Většinou se používá na sezení, nebo jako podložka ke spaní.) Velký pokoj doplňovaly tři červené lampióny z papíru s japonskými znaky. Západní stěna byla posuvná z rákosových stvolů. Sakura si divoce prohlížela všechny možné bylinky na zemi v barevných porcelánových miskách a květináčích. Sai se pozastavil u ručně malovaných obrazů japonských krajin, ale zesmutněl, protože mu až příliš připomínaly domov.

„Rychle ke stolu vážení. Zuzanko, pomoz mi prosím s těmi skleněnými miskami.“ Všichni se usadili u malého stolku a z dřevěné krabičky vytáhli haši. (Hůlky na jídlo- v Japonsku se používají jako příbor.) Stařenka se přesunula do vedlejší místnosti a nechala je samotné.
Zuzana odklopila malované porcelánové víko ze stejně malované veliké mísy.

„Rrrraamen“ vykřikl Naruto. Radostí mu vytryskly slzy a začal nudle divoce sát. Jakmile skončil, žádostivě se zvedl a zakřičel: „Přídavek!“ Sakura si dovolila Narutovi nandat, ale jakmile tak udělala, chytil skleněnou naběračku Sai a přilil Narutovi přídavek. Ten se zakřenil a trpěl Saiovi jeho úsměv.

„Zase se koukáš jako smajlik .“ Naruto se pohladil na břiše a přemýšlel, zda se má dále cpát tím chutným jídlem.
Sai nepochopil a začal: „Je zvláštní, že zrovna tuhle věc si pamatuji. To mi poradila ta…„
…kniha“ Dořekl za něj Naruto a odsunul misku Ramenu. „Myslím, že mi to bude stačit.“
V této chvíli se Sakura začala cítit jaksi nesvá a chtěla se zapojit do děje. Horlivě chytila do haši pár japonských nudlí, usmála se na Naruta a posunkem mu ukázala, že si má vzít. Naruto se usmál a znovu se dal do jídla.
Všem velice chutnalo. Zuzana však musela ze stolu smést nejméně tři chody, jak byli všichni natěšení na jídlo. Naruto se nafoukl jako houba a rozepnul si bundu. „Jo, to jsem se najed.“ Jakmile to však řekl, přestal hladit svůj nafouklý pupek a upřel zlostný pohled na Saie.

„Koukám, že vám chutnalo.“ Ozvalo se u dveří. Nikdo si nevšiml, že se stařenka už odvážila vejít, ale s úsměvem na rtech jednohlasně přikývli.
Všichni se zvedli od stolu. Babička cosi zvedla ze země a prohlížela si to. Byl to zmačkaný papír. Rohy měl otrhané a nebyl čistě bílý.

„Na, chlapče to je asi tvoje.“ Podala Saiovi kousek toho papíru a poplácala ho po hlavě. Zuzana se na babičku zamračila a pomalu stáčela hlavu k lehkému zavrtění, ale přestala jakmile se Sai usmál a z kapsy vytáhl černou tužku. Nejprve se usmíval, ale jeho úsměv zhasl. Zhasl jako svíčka pokropená studenou vodou. A ta svíčka kdysi plála, měla radost ze života. Její plamen hřál a při dotyku pálil. Zhasl. Do oken narazilo pár barevných lístků a vítr divoce zahučel. Nový den brzo začal a brzo končí. Také zhasl. Plamínek přestal plát a z okolního města se ozvaly zvony kostela. Divoce odbíjely pátou hodinu. Začalo se stmívat. Zvuky lesa a větru byly doplňovány skučením psů, kteří neměli úkryt a dokázali se schovat pouze pod pár těch lístků, co za den napadaly. Večery byly pro každého děsivé a zvláštní bylo, že nastupovali pokaždé i po teplém a klidném dnu.
Sakura přisunula svou dlaň k Saiově ruce a rty zkřivila v úsměv. Je těžké definovat lítost. Je těžké se tak tvářit, a když se Naruto otočil, cosi zamumlal a přešel k oknu raději ji odtáhla zpět a nechala ho se utápět ve vlastním osudu. V osudu co mu tak hluboce ublížil.
Ale on se nevzdá!
Každé ráno vstal časněji a tápal právě tím osudem. Tápal a kreslil. Jeho napjatost však polevila v onen den, kdy nakreslil stejně tak krásný obrázek, jako ten, vedle kterého se ráno v dětském pokoji (stejně japonsky zařízeném jako ostatní interiér) probouzel.
Napjatost polevovala s každou křivou čárou a teď polevila úplně. Znovu se usmál. Přímo zářil jako slunce, kterému nadcházela hrozivá noc.
Zato Naruto měl každý den stejně slunný.

„Ramen. Ramen. Rrrraamen.“ Dokonce začal stařence říkat bábinko.

„Bábinko, vy děláte tak dobré jídlo.“ A když po těch dnech strávených vařením Ramenu bábinka už jen krčila rameny, došlo jí úctyhodné vysvětlení: „Já jsem totiž vyrost na Ramenu.“ Pak se tedy jen usmívala a vařila.