Roots - 21. kapitola - Sasoriho volba

Jen seděl a díval se. Něco v jejím pohledu ho nutilo přemýšlet. Ale o čem? Má přece důkaz a ona se přiznala, že ji sem poslali jako špeha. Ale stále tu bylo něco, co v něm vyvolávalo pochybnosti. Na té chodbě to nemohl být klam. Byla tak šťastná, když mu oznamovala, že zůstane a potom tolik vyděšená, když jí oznámil, že ukončí její život. Její poslední slova před tím, než padla do bezvědomí, zněla: „Já… se omlouvám… za všechno.“
Možná je nevinná a pak by jí strašně křivdil. Anebo i tahle její reakce byla hraná? Mohl by jí prostě jen upravit paměť a dál se tím nezabývat, jenže… stále ho cosi nutilo přemýšlet.
Učinit tohle rozhodnutí bylo těžší, než si vrazit nůž do zad. Nicméně… nakonec padlo.

Daichi otevřela oči. Ležela na trávě s rukama svázanýma za zády. Vydechla a nasála vzduch. Nebe nebo peklo? Kde se to vlastně ocitla? Bolestně vzlykla a to probralo dva ninji, kteří se skláněli nad ní. Jeden se ušklíbl a jedním řezem ji zbavil pout. Opřela se rukama o zem a pomalu se zvedala. Pak se ohlédla. „Kakuzu, Hidane! Já… jsem mrtvá?“ zeptala se, byla tak zmatená.
„Mám s tebou zatřepat, abys v tom měla jasno?“ ušklíbl se ninja s kosou. „Seber se a zmizni odtud! Propouštíme tě!“
Zamrkala překvapením. „Takže vy… sbohem.“ Zmatenější než předtím, se vydala na cestu domů, zpátky do Skryté kamenné.

U nejbližší říčky se zastavila a prohlédla si svůj odraz ve vodní hladině. Ano, byla to stále ona, dokonce i čelenku jí nechali. Nemusela se ani dívat dovnitř, věděla, že je prázdná. Hrozil jí zabitím… proč to tedy neudělal? Tolik otázek ji pálilo na jazyku, ale nemohla se nikoho zeptat. Ne obyčejných lidí… nerozuměli by jí.

Deidara seděl na verandě a nohama pohupoval ve vzduchu. Sasori se uvelebil těsně za ním a zíral do prázdna.
„Tak a je pryč!“ prohlásil blonďáček. „Teď si asi všichni oddechnou.“
„Tím si nejsem tak úplně jist,“ ozval se loutkař. „Neupravil jsem totiž Daichi paměť.“
Blonďatý ninja nasucho polkl. „Proč jsi to udělal? Vždyť nás všechny přivede do nebezpečí!“
Ani nevzhlédl, zdálo se, že ho snad vůbec nevnímá. „Já… jí věřím. Asi za to může… moje svědomí.“
„Aha. Jasně.“ Deidara složil hlavu do dlaní. „Prosím tě, hlavně to neříkej Šéfovi, nebo skončíme špatně.“
Sasori vstal. „Musíme čekat. Možná jsem udělal to nejhorší, co jsem mohl a všechny potopil… nebo… mluvila pravdu. Máme teď spoustu času na to, abychom o tom mohli přemýšlet.“
Deidara vzdychl. „Já tě nechápu. Říkáš to tak klidně a přitom… nad náma zrovna teď visí smrtelná hrozba. Popletla ti hlavu, kamaráde.“
„Možná,“ přikývl. Sám si nebyl jist, zda udělal dobře, ale to ukáže až čas.

Hidan s Kakuzou se vrátili až k večeru. „Tak jsme jí vypustili. Ale ninja zvlášť se jí nechtělo.“
„Škoda jí,“ přitakal Kisame. „Skvěle by sem zapadla.“
„No, to víš, řekla, že tu nezůstane,“ zamlouval to Deidara.
„Jo jo, škoda… už se mi ji málem povedlo… ehm… okouzlit,“ zívnul Itachi.
Do Deidary jako když střelí. „Co jsem ti říkal, Uchiho? Nech mou sestru na pokoji!“
Černovlasý nad tím mávl rukou. „Teď už je stejně pryč, tak proč to řešit? Zkrátka se nedala,“ ušklíbl se.
„Má holt víc rozumu než ty.“
Hidan se vmísil do hovoru. „Pronášela nějaký divný řeči. Nejspíš měla dojem, že ji někdo zabil.“
„Asi jste s ní moc třásli,“ uchechtl se Sasori. „To pak musí být člověk zmatenej, když se natřásá na Kakuzových zádech.“
„Jo, to sice jo, ale říkali jste, že má změněnou paměť a ona nás poznala!“ odporoval bělovlasý.
„No jasně, vždyť si nepamatuje nic od okamžiku, kdy vešla do sídla. Takže je jasný, že vás dva bude znát!“ zalhal blonďáček.
„Tak toho nechte! Už je stejně pryč!“ usadil je Zetsu. Ninjové přikývli a přestali se tím zabývat.

Velitel útočného komanda Skryté kamenné stál za stolem ve své pracovně. Naproti němu seděla blonďatá kunoichi a čekala.
„Byla jsi dlouho pryč,“ poznamenal.
„Akatsuki mě drželi v zajetí. Nemohla jsem poslat další zprávy.“ Věděla, že je dostal. Vždyť jí je také před chvílí ukázal.
„Doktor tě prohlédl a řekl, že žádná zranění nemáš.“
„Jak bych mohla? Stačila se už zahojit,“ zalhala. „Zde jsou ty informace, pane. Nebylo to přímo jejich hlavní sídlo. A teď… dovolte mi říct… chtěla bych přestat být kunoichi.“
„Proč probůh?“ zděsil se.
„Víte… byla jsem tam tak dlouho… neumíte si představit tu hrůzu.“
Viděl na ní, že je otřesená. Nejspíš to bude nejlepší řešení. „Dobrá tedy. Bylo mi ctí s tebou spolupracovat.“

Vrátila se domů pro uniformu, služební zbraně a rozloučila se s kolegy. Chápali to. Bylo na ní vidět, že si prošla peklem. Čelenka jí zůstala, měla ji proto, že byla znakem dospělosti. S úsměvem vyšla z budovy a vydala se k domovu. Začne nový život aby, až se s nimi opět střetne, nestáli proti sobě jako nepřátelé.
Informace, které jim podstrčila, byly falešné. Jednalo se o starou chatrč v údolí, dlouho neobydlenou, kolem které prošla během své cesty. Udělala to vědomě, bylo to stejně plánované jako její odchod z vojenské jednotky. Nechtěla, aby ji ještě někdy dostihla minulost.

Konan dojídala svou porci dnešní večeře a náhle vyhrkla: „Sasori měl s Daichi poměr!“
Ostatní na ni udiveně zírali. „Kde jsi zas vzala tuhle pitomost, ženská?“ Hidan zakroutil hlavou.
„Taky mi to přijde přitažený za vlasy,“ souhlasil Zetsu.
„Ano, máte pravdu, Zetsu-san! Slečna Daichi říkala, že je Tobi hodný a ona má Tobiho ráda!“ vypískl ninja s oranžovou maskou.
„No ta by to s tebou chytla!“ zabublal Kakuzu a po chvíli se k němu přidal Kisame.
„Raději od ní ruce pryč,“ zabručel Itachi. „Div mi nepřipálila plášť.“
„Jsi na ni byl asi moc hrr,“ chechtal se bělovlasý.
Deidara se pochechtával. Sasori se naklonil ke Konan. „Zeptám se tě, a odpověz mi, prosím, upřímně… vidělas mě někdy ve společnosti ženy?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Žádná by s tebou nevydržela!“ odsekla.
„Fajn. Tak prosím pusť tyhle nesmysly z té tvé hlavinky.“
Ušklíbla se a nevšímala si ho. Tím bylo ožehavé téma uzavřeno. Nikdo by neuvěřil tomu, že Sasori už není tím chladným Shinobim, kterého všichni znají.