Zemřít pro budoucnost 030-To je....hrobka?

„Tak tahle to bylo.‘‘ Nadechla jsem se zhluboka. Naruto konečně dokončil své vyprávění. Zabralo mu to asi hodinu, za tu dobu nikdy než Naruto nepromluvil. Dokonce i já, i když jsem měla tolik otázek, některé věci jsem stále nevěděla a chtěla jsem je vědět. Momentálně jsem potřebovala klid, abych si vše ujasnila, abych si udělala pořádek ve svých vzpomínkách. Některé věci jsem si pamatovalo to ano, ale nemohla jsem si vybavit tvář svých rodičů, žádnou vzpomínku z těch let kdy jsem byla u nich, prostě ne. Pamatovala jsem si jen Naruta a ten den kdy mě odvedl od mých mrtvých rodičů . Ale proč si nic nepamatuji? Stále jsem byla zmatená, když si nic nepamatuji, tak jak jsem mohla poznat mé rodiče v nemocnici. Sice jsem jim byla podobná, ale to nebylo vše. Co ten člověk co to vše způsobil, kdo to byl? A kdo vůbec zabil mé rodiče? Byl taky on? A ten nevyřízený účet, sám mámu zabil, tak proč by ten obchod stále fungoval?
„Možná to není tak jak to vypadá.‘‘ Pomyslela jsem si, ale neuvědomila jsem si, že mě tentokrát všimni slyšeli. Myšlenkami jsem byla někde úplně jinde. Stále jsem přemýšlela nad tím obchodem ,možná chce mě a Sakura je jen návnada. Určitě to tak je, chce pořád mě, vždycky chtěl mě, ale proč. Možná je to kvůli tomu, že si nic nepamatuji nebo snad, že mě navštívili mí mrtví rodiče. Nevím, snad už Sakuře nic neudělal. Otočila jsem se zády k nim, teď je načase vše urovnat a já jediná to můžu udělat. U dveří mě však zastavil Ray , posadil mě zpět na židli. Chtěla jsem se bránil, ale Rayovi jsem věřila. Posadil mě zpět a já pohledla Naruto do utrápené tváře.
„Nemůžu tě za ním pustit.‘‘ Řekl těžce. Hlavou mi stále vrtalo proč? Je to moje rodina, moje pomsta, tak proč mi brání. Něco mi ještě neřekl. Nastalo znovu ticho, Naruto se chystal na další vyprávění. Ale místo toho se postavil a vedl mě někam pryč, někam ven. Nějakou chvíli jsem vůbec netušila kam a vůbec proč, ale jak jsme se blížili k sídlu Uchiha klanu, něco mi docvaklo.
Možná jsou zde nějaké odpovědi na nevyřešené otázky? Doufala jsem, že budou. Ale větší starost jsem měla o Sakuru. Jako by na ni zapomněl i Ray. Trochu mě to zamrzalo, byla pro mě všechno, nechtěla jsem ji nechat tomu chlapovi potom co prováděl mé mámě. Snad nemá podobné plány se mnou?
Dovedl mě dovnitř poslal mě do klepa, trochu mě to tam děsilo, ale nejhorší byla, že jsem tam šla sama, oni za mnou jen zavřeli dveře. Nejraději jsem se chtěla vrátit, bála jsem se u mě doma chodit do sklepa, když mi Ray pořád dokolečka vysvětloval, že tam nic není, já jsem si stále za s vím, že u nás ve sklepě straší. Rozhodně jsem teď nechtěla ze sebe sraba. Cesta byla dlouhá, zdi byly tmavé a nejhorší bylo moje svíčka pomalu vyhasínala. Kdyby zhasla as bych začala panikařit, protože jsem stoupla do něčeho měkkého a slizkého. Uskočila jsem. Uff… byla to jen hlína, ale co dělá hlína ve sklepě?
Dál jsem se hlínou nezabývala jelikož se přede mnou začal rýsovat konec těch spletitých cest.
Konečně. Dole už bylo příjemněji pomoci mé uhasínají svíčky jsem zapálila ostatní svíčky dole v místnosti. Ani mě nenapadlo jak to tu bude velké. Stěny chodeb byly pokreslené kresbami. Jako by odhalovali celou historii Uchiha klanu. Chodba vedla dál na jejích konci bylo schodiště kam vedlo jsem však neviděla.
Vedle mě byla další svíčka pokoušela jsem se ji rožnout, ale ta moje mi upadal, kutálela se dolů a spadlo do nějakého koryta. V něj vyšlehli plameny a zapalovali další a další, nakonec osvítili celou tu ohromnou místnost. Zatajil se mi dech. Tak ohromná místnost, musela být velká jak celá čtvrť Uchiha klanu. Tak to my chtěli ukázat, ale proč.
Pomalu jsem sešla dolů, každý můj krok zaduněl, začala jsem se cítit nesvá. Raději bych strávila noc ve našem sklepě než tohle. Dole se rozhořela ohromná mísa a která osvětlovala výklenky, které byly posázeny po celé zdi kolem dokola. Ve výklencích byla nějaké truhlice do, kterích by se vešel člověk. Připomínali mi hrobky. Přistoupila jsem k té první na ní byla vyraženo jméno nějakého Uchihy a pod tím rok 516 až 564. polekala jsem se, opravdu to byly hrobky. Ustoupila jsem několik kroků zpět. Do něčeho jsem narazila, chvíli jsem se ani nepohnula. Proč mě posílají zrovna sem, proč mě zavírají do rodinné hrobky? Možná tu jsou odpovědi. Nebudu slaboch. Vyrazila jsem dál, hledala jsem nějaké roky blíž k tomu co byl teď, hledala jsem posledního Uchihu co tu byl pohřeben. Nikdy mě nenapadlo, že náš klan je tak obrovský. Ze začátku jsem je počítala, u čísla dvěstě jsem skončila. Nesoustředila jsem se na jména, ale na roky. Pomalu jsem se začala přibližovat. U jedné jsem se však zastavila, její víko byla špatně položeno, en jsem nakoukla na rok, sto let zpátky. Trochu mě to zarazilo, smetla jsem prach na ni, aby viděla dovnitř, jakmile jsem se však opřela, dno se propadlo. Uskočila jsem, chvíli jsem si myslela, že na mě něco vyleze, ale byla prázdná. Byla bych raději kdyby byla plná, myšlenka na to, že tu běhá kostra mě děsilo. Stále jsem však neviděla to jméno. Nahnula jsem se pomalu nad víku, pro případ, že by opravdu nebyla prázdná.
Madara Uchiha, to jméno mi nic neříkalo. Ale i vevnitř bylo trochu prachu, tak jsem uznala, že to tělo tu chybí už hodně dlouho.