V perfektním světě - 3.část

Poznámky...

Fajn, napsala jsem další díl FF, která měla být pouze jednorázovkou. Je to podle mě o dost méně povedené, než předchozí díl, no, ale snad to přežijete...
Ale pozor - Tento díl je psán z pohledu Kushiny a odehrává se MEZI událostí v lese a setkáním v Konoze na konci předchozího dílu. Enjoy! ;)

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Po oné prašné cestě jel kočár. Drcání se rozléhalo, stejně jako klapot kopyt dvou koní, kteří vůz táhli.
A ta atmosféra… ta mi až příliš nepříjemně připomínala den, kdy jsem získala moji jizvu. Rukou jsem se dotkla bolestivého místa. I přes drahé a vícevrstvé kimono bylo cítit. Ta značka mi tam nespíš zůstane napořád. Drncání v kočáře neustávalo.
Byl vlastně zázrak, že jsem přežila. Mohla jsem snadno odejít z tohoto světa, jako ti ostatní. Pouhým trhnutím ruky s kunaie ,nebo hozením shurikenu. Ano, měla jsem štěstí, jsem tady. Jenže jsem mohla vyváznout i bez zranění. Kdyby se tam neobjevil ten blonďatý ninja. Klidně by mě i zabil, ale podle mých trhaných vzpomínek mě zachránila ta růžovláska. Snad se mnou soucítila, nevím. Každopádně jsem byla naživu. Navěky poznamenaná, ale naživu.
„ Kam to zas zíráš, Kushino?“ Vytrhla mě z proudu myšlenek má matka.
„ Já… Tedy…“ Nevěděla jsem, co odpovědět.
„ Pchm. Vsadím se, že jako obvykle. Myslíš na nějaké hlouposti. Jestlipak už si promyslela, jak provedeš náš plán?“ Řekla velmi arogantně osoba, která naneštěstí nosila stejné jméno a podobný vzhled jako já. Ano, naneštěstí. Jak já ji nenáviděla.
„ Nech ji, mami, prosím. Vždyť les venku je tak krásný.“ Zastala se mě moje sestra Yume. Krásnější, chytřejší a důležitější než já. Ale i přesto mi na ní záleželo. Ona, jako nejstarší dcera, se měla stát novým vůdcem našeho rodu. Proto ji také v mládí učili dobré způsoby, vyjadřování, tanec, politiku… Chránili ji jako cenný klenot. Já, jakožto mladší dcera, jsem se stala řadovou kunoichi. Ona se nikdy ninjou nestala.
Dříve jsem jí hodně záviděla. Více se o ní zajímaly, starali. A nejvíc trpce jsem se cítila, když jsem málem položila život při misi a matka mi pouze vyčetla, že jsem neprovedla to, co bylo úkolem.
Ale teď… Byla to ona, kdo musela promarnit svůj život ve sňatku s mužem, kterého nemilovala. Jak by také mohla, vždyť ho ani nikdy v životě neviděla. A to kvůli té hloupé politice. Jistě, možná tím skončí válka mezi Zemí Vodních vírů a Zemí Ohně, ale jinde bude dále pokračovat. Jenže když jsem tohle řekla mojí sestře, jen zašeptala. „ Občas se jeden musí obětovat, aby ostatní přežili.“ Nejspíš měla pravdu.
Pohlédla jsem na ni. Krásné rusé vlasy, ještě delší než já, nádherné, ba přenádherné kimono, ale to vše kazil smutný výraz. Nervózně svírala svými prsty oděv a stejně jako já, hleděla z okna kočáru na venkovní les.
Má matka se nepěkně zašklebila. „ Jen se tak netvař, Kushino. Nejdeme do Konohy za zábavou, ale za prací. Myslíš, že já, vůdkyně rodu Uzumaki, bych dovolila, aby se moje drahá dcera provdala za nějakého hlupáka od nich? Pamatuj si, jakmile budeme mít ten svitek, všechno je v suchu.“
„ Ale… Yume bude už dávno provdaná.“ Namítla jsem tiše. Zdálo se, že i když jsme byli v malém kočáru, kde bylo všechno slyšet, sestra nás neposlouchala. Byla zahloubaná do sebe.
„ Jakmile zjistí, že je máme v hrsti, udělají cokoli. Třeba i zruší to, co již bylo dáno.“ Odsekla mi matka.
„ A co když…“ Nebyla jsem si tím vůbec jistá. Ninjové z Konohy se nenechají tak snadno nachytat.
„ Kushino…“ Zpražila mě žena, která mě vychovala, pohledem.
Raději jsem už byla zticha. Když se matka pro něco rozhodne, nikdo jí to nerozmluví. Drncání pořád neustávalo.
A dál a dál. Pět minut… Deset… Půl hodiny… Hodina… a my stále byli v tom tmavém lese. Ne, nebyl to stejný les jako tenkrát, ale jak bolestně ho připomínal. Měla jsem chuť vyskočit ven z vozu a odběhnout někam pryč. Hlavně daleko. Někam, kde bych byla šťastná…Do perfektního světa...
Najednou se ozvala obrovská rána. Kočár s prudkým trhnutím zastavil a já málem spadla ne protější sedadlo. Chvíli bylo ticho.
„ Co se děje?!“ Zvolala panovačným hlasem matka. Žádná odpověď.
Když tu se kočárové dveře otevřeli. Kdosi nakoukl dovnitř. „ Přepadení. To se děje.“ Řekl posměšně. Byl to vysoký muž, měl na sobě tmavé oblečení a masku přes obličej. Jako bandita nevypadal. Někoho ho mi ale vzdáleně připomínal.
„ Ale, copak to tu máme. Dvě krasotinky a babiznu?“ Zasmál se. Běhal mi z toho mráz po zádech. Pár okamžiků se na nás díval. „ Hm… Tebe!“
V tu chvíli hrubě popadl moji sestru za vlasy a jediným trhnutím ji vyhodil z vozu. Ven, na bláto.
„ YUME!“ Vykřikla jsem. Mojí hlavou vířila jediná myšlenka. Ne, prosím… To ne… Moji sestru NE!
„ Ty drž klapačku.“ Zavrčel muž. „ Nebo tě zabiju… A ji taky.“ Ukázal na matku. Na utvrzení svých slov vytáhl z pouzdra obrovský nůž.
Nebo tě zabiju. To… Už jsem jednou slyšela. Ale ne z cizích úst. Z těch mých. Jak se asi ta dívka předtím musela cítit?
Jsem přece ninja! Musím ji zachránit, já… Otočila jsem se na matku. Ochromeně zírala a nebyla schopná pohybu. Kdybych se pohnula, zemře. Já… mojí setru nedokážu zachránit!
Dveře vozu se s rachotem zaklaply. Kolena mi poklesla. Muž zmizel v lese. Yume táhnul za sebou.
Byla to chvíle mučení. Mám tam jít? Mám se ji pokusit pomoci? Matka byla stále v šoku. Všechna její rozhodnost zmizela. A to si říká vůdce rodu?
Bezradně jsem sledovala poslední stíny postav mé sestry a záhadného člověka, jak mizeli v houštinách. Neuvěřitelně jsem se bála, ale nakonec jsem své tělo donutila k pohybu.
Vyběhla jsem ven. Nikde jsem je neviděla. Naši strážci také zmizeli, nejspíš je zabil. Jejich těla se ale nikde v blízkosti nenacházela. Že by je někam odtáhl?
Akorát do kočáru byl zaražen kunai. Ještě na něm ulpěla krev. Rychle jsem ho vytáhla a vydala se za záhadným útočníkem.
Před kočárem jsem zahlédla velkou kládu. To asi způsobilo tu ránu. Koně byli také pryč. To… nemohl udělat jeden člověk. Musela to být práce skupiny.
Myšlenky se zmateně míhaly mojí hlavou. Bylo to celé zvláštní. Proč by to někdo dělal? Obyčejní bandité by přece nemohli vědět, že tudy dnes pojedeme. Cesty a výlety vysoce postavených osob byly vždy pečlivě utajovány. Ledaže… Ledaže by to byl útok z jiných důvodů. Třeba politických, nebo vojenských… Ale pokud se chtěli zbavit našeho rodu, proč nás nezabili všechny tři?
Ne, teď nemám čas tohle řešit. Zanořila jsem se do hlubin lesa. Musím najít svoji sestru!

Prodírala jsem se keři a větvičky mě švihali do tváře. Kimono jsem měla už dosti zašpiněné a dole potrhané, ale já na to nehleděla a spěchala dál. Někde… Někde tu přece musí být!
V tu chvíli jsem příliš nemyslela na to, že proti skupině útočníků bych asi s jedním kunaiem a navíc unavená a oblečená do šatů naprosto nevhodných pro boj nic nezmohla. Ale co byste dělali vy, kdyby byl ohrožen někdo, na kom vám záleží?
Za nějakou dobu jsem se konečně dostala na větší volné prostranství. Byla to jakási mýtina. Všude jsem se rozhlížela, ale Yume jsem nikde neviděla. Když tu najednou jsem ucítila tupou bolest na hlavě…

„Kushino… Kushino…“ Uslyšela jsem kohosi šeptat. Ale bolest zezadu na hlavě mě stále neopouštěla. Cítila jsem se, jako by mě někdo uhodil velkou větví.
„ Ku-chan…“ Ozval se opět ten hlas. Ku-chan? Tak mi přece vždycky říkávala… Moje sestra. Tento fakt mě přinutil namáhavě otevřít oči.
A opravdu. Uviděla jsem ji. Seděla nade mnou a usmívala se. Počkat… Usmívala se?
„ Lidé, kteří byli uneseni bandity, se většinou takhle netváří.“ Vydala jsem ze sebe. Odpovědí mi byl smích. „ Ale no tak, Ku-chan. Mě přeci žádní banditi neunesli.“ Řekla a podala mi ruku. „ Pojď, posaď se.“
Hlava se mi pořád ještě točila, protože jak se ukázalo, opravdu jsem byla praštěna velkou větví.
„ Tohle je mi opravdu vážně líto, Ku-chan,“ omlouvala se Yume „ale jinak to nešlo. Muselo to být přesvědčivé kvůli mé matce.“
„ A co?“ vydechla jsem překvapeně. Kolem mě stáli všichni strážci, který předtím měli bránit náš kočár.
„ Víš…“ Vysvětlovala mi dále. „Nikdy jsem se nechtěla vdát zas nějakého cizince z Listové. Vždycky jsem milovala Keitara.“
Keitaro? To byl přece shinobi, který Yume vždy chránil. Měla jsem dojem, že ho zabil ten bandita- Ne, vlastně ne. Žádný bandita nebyl. Takže jsem měla pravdu, opravdu mi někoho trochu připomínal. Pomalu mi to docházelo. Keitaro předstíral útok bandity, aby mohla Yume utéct, ale… Proč?
Vysvětlení se mi dodalo záhy. „ Ku-chan, já… já už jsem to prostě nemohla vydržet. Všechny ty války a bolesti a já místo toho, abych něco dělala a pomáhala, jsem se učila pravidla čajového obřadu a jak správně nosit kimono. Vždycky jsem nenáviděla to, že mě matka má radši než tebe za něco, co vůbec není důležité. Víš, když jsi tenkrát přišla z té mise téměř mrtvá a matka ti nevěnovala jediný pohled… Já… Já už to prostě nezvládla. Podívej… Tihle ninjové“ Ukázala za sebe. „ jsou mí věrní. Také nesouhlasili s chováním matky. Chceme odejít. Navždycky zmizet ze tvého života. Když budu pryč, dědičkou budeš ty. Už žádné posílání na hloupé mise, kde budeš muset riskovat svůj život. A-…“
Náhle jsem přerušila její nit. „Ale to znamená, že se budu muset vdát za toho chlapíka z Konohy! Proč prostě nemůžu jít s tebou?“
Smutně se na mě dívala. „ Promiň mi to, sestřičko… Není jiné cesty. Ty jsi jediná, kdo může matce a ostatním říci, že jsi viděla naše mrtvá těla. Když zmizíme obě, budou nás hledat a mohli by nás najít.“
„ Ale…“ zavzdychala jsem.
„ Prosím tě o to, sestři.“ Upjala na mě prosebný pohled. „ Jinak nebudeme ani jedna šťastná.“
„ Já…“ Stejně bezradně, jako jsem se předtím dívala, jak bandita unáší mou sestru do hlubin lesa, jsem teď pozorovala, jak ta samá sestra se zvedá a odchází. Navždy pryč… Z mého života. Jediný člověk, na kterém mi záleželo. Jediná spřízněná duše.
„ Yume!“ vykřikla jsem ještě. Už ke mně stála zády a ani se neotočila.
„ Sbohem, Kushino… Ne. Sbohem, sestřičko.“ Zašeptala ještě.
„ Ale to mi přece nemůžeš udělat! Já také někoho miluji, stejně jako ty a nechci-…“
Přerušila mě. „ Myslíš toho mladíka, jak s tebou byl tenkrát na té misi a kromě tebe z vás jediný přežil?“
„ Ano, myslím Shuichiho.“
„ Myslíš, že tě opravdu miluje?“ Řekla velmi zvláštním tónem má sestra.
„ Ano, proč?“
„ Protože… Ten, kdo tě opravdu miluje, by tě zachránil i za cenu vlastního života. A on tě tam, pokud vím, nechal…“
Těmito slovy mě ochromila. A tak jsem opět tiše pozorovala, jak má jediná sestra mizí v lese.
„ Promiň mi, sestřičko…“ To bylo poslední, co jsem kdy od ní slyšela…