Arigatou 13 - Každý sám za sebe

Loď plula už dva dny bez potíží. Na moři byla sice větší nuda, než si všichni mysleli, bylo to však stále lepší, než dva týdny vláčení zavazedel pouští. Ukázalo se rovněž, že kapitán je sice trošku ožrala, ale v lodích se vyzná a je schopný je kamkoli bezpečně dopravit.
Jednoho dne byl Shino v kapitánově kajutě, kde s ním něco probíral.
Kiba byl s Akamarem u sebe v pokoji a četl si nějaký časopis.
Neji stál nahoře na palubě a vychutnával si chladný mořský vzduch.
Naruto a Hinata byli ti, na které vyšla ten den práce. Aby jim čas ubýval rychleji, dohodli se, že budou na lodi občas vypomáhat. Naruto s tím samozřejmě nesouhlasil, byl však přehlasován. Rozdělili se tedy do týmů po dvou (Naruto a Hinata, Shino a Neji, Kiba a Akamaru) a rozdělili si směny.
Jejich práce byla vytírání dna lodi. Oba byli v předposledním patře a zrovna utírali schody vedoucí dolů.
„Proč zrovna v takovýhle den vyjde služba na nás?“ ptal se podrážděně Naruto.
Hinata byla ráda, že jim vyšla služba spolu, proto se jen usmívala.
„Naruto-kun,“ obrátila se k němu a trochu se začervenala, „víš, ber to, jako že ta špína jsou Akatsuki,“ navrhla, hned si však uvědomila, jak trapný to byl návrh. Naruto se nejspíš každou chvíli rozesměje a řekne jí, jak je dětinská. Hinata zavřela oči a připravila se na to. Nic však nepřicházelo. Opatrně oči pootevřela.
Naruto se na ní se zájmem díval.
„Naruto-kun se na mě dívá tak…“
Najednou se zazubil.
„Ty jsi geniální, Hinato!“ vykřikl, vzal hadr, namočil ho do kýble s vodou, zmuchlal do kuličky, vykřikl: „Rasengan!“ a plácl s ním o schody. Hned na to se začal hlasitě smát.
„A já si myslela, že mi bude říkat, že jsem dětinská,“ povzdychla si Hinata a dál utírala podlahu.
Naruto se připravil na další ‘Rasengan,’ najednou se však loď začala silně houpat a ozvalo se jakoby praskání dřeva.
Naruto i Hinata se co nejrychleji polekaně chytli zábradlí. Pár vteřin měli oba zavřené oči a čekali, co bude dál. Čekali ještě chvíli, když naruto oči otevřel. Žádné otřesy už nebily cítit.
Hinata už se už taky rozkoukávala po okolí, načež se podívala na Naruta. Ten jenom pokrčil rameny, a tak se dali oba zase do práce.
Už domývali poslední schod a měli se dát do spodku lodi. Takhle na dně už nikdo kajuty neměl, ani zde nikdo už nebyl. Jenom puch čehosi, co už Naruto ani Hinata nabyli schopni rozeznat.
„Zajímalo by mě,“ zauvažoval Naruto, „proč máme vytírat podlahu tak nepoužívané části lodi.“
Podíval se na Hinatu. I když jim kapitán říkal, že loď musí být jako ze škatulky v každém jejím koutě, ať už je jakýkoli, bylo zřejmé, že uvažuje o tom samém.
„Naruto-kun,“ řekla opatrně po chvíli a začervenala se. Naruto se na ní podíval.
„Hinato?“
„Víš, Naruto-kun… necákej tolik tou vodou, prosím.“
„Jak to myslíš,“ podivil se Naruto, „vždyť já skoro necákám.“
„Ale tady je hrozně moc…“
Dál už větu nedokončila, poněvadž Naruto šlápl na dno lodi, které začvachtalo. Oba se vyděšeně podívali na zem pořádně. Všude byla voda. Sice jen velmi málo, ale přece voda!
„Naruto-kun…“ vyděsila se Hinata a dál sledovala hladinu vody. Vypadalo to, že se nijak nezdvihá.
Naruto se začal hlasitě smát.
„He, he! Neboj se, Hinato, tahle voda nám nemůže nijak…“ ozvalo se další prasknutí dřeva.
Najednou hladina začala velmi rychle stoupat. Během pár vteřin už byl první schod zcela pod vodou.
Naruto i Hinata se rychle zvedli ze země, kýble s vodou na mytí nechali na místě a utíkali rychle nahoru.
Otevřely první dveře, běželi chodbou a chystali se otevřít další. Jenže byli zamčené.
„Byli přece odemčené, když jsme sem šli,“ řekl vyděšeně Naruto a ohlédl se za sebe. Hladina vody už je doháněla. Celé dolní patro už muselo být pod vodou a hladina dál stoupala.
„Jak já nesnáším vodu.“

Kiba ležel na posteli a četl si dál časopis, který mu dali nějací námořníci. Akamaru spokojeně pochrupoval vedle něj.
„Heh, Akamaru,“ oslovil Kiba svého společníka, který k němu zvědavě otočil hlavu, „nechápu, jak tohle ti námořníci můžou číst. Je to tak…“
Co chtěl říct, však už nedořekl, protože mu časopis vypadl z ruky. Neudržel ho v ní, jak se loď najednou nebezpečně zakymácela. Kymácela se dostatečně dlouho a dostatečně silně, aby se Kiba jen tak-tak udržel na své posteli a zvládl se při tom vyhýbat knížkám, které mu padaly na hlavu z knihovny u postele.
Akamaru nervózně štěkal, vrčel a rozhlížel se kolem sebe.
Kymácení ustalo.
„Ksakru, co to bylo?“ uvažoval Kiba a následován Akamarem vyběhl ze dveří.
Proti němu právě běželi dva námořníci, zřejmě hlouběji do podpalubí.
„Hej,“ zastavil jednoho z nich Kiba, „co to bylo?“
„Náraz,“ odpověděl námořník.
„Nejspíš nabíráme vodu. Jdeme právě na dno lodi, abychom mohli zavřít dveře, které vodu nepustí dál do lodi. Nebojte, dokud budou ty dveře zavřené, z takového malého nárazu se nemůžeme potopit.“
Po těchto slovech se rychle rozeběhl, aby dohnal svého společníka.
„Kde je kapitán?“ křičel za ním ještě Kiba.
„Ve své kajutě,“ křičel námořník, aniž by se na Kibu ohlédl.
Akamaru zavrčel a zaškrábal jemně packou na dveře kajuty pro hosty.
„Máš pravdu, Akamaru. Nic to nebylo. Půjdeme zpátky.“
Kiba chvíli rovnal knihy, které mu popadaly různě po kajutě, hlavně po posteli. Už je měl téměř uklizené a natahoval se pro jeden svitek, když se to stalo. Svitek se skutálel na opačnou stranu místnosti.
Kiba se podivil a podíval se na hromadu knih, které právě všechny postavil na jednu hromadu vedle knihovny. Celá hromada se nebezpečně nahýbala stejným směrem, kterým se kutálel svitek. Chvíli se nic nedělo, když se halda knih sesula k zemi.
Akamaru zavrčel. Kiba se obrátil na něj a postavil se. Jeho pes se na něj také podíval. Ten pohled byl dost určitý.
„Máš pravdu, Akamaru. Tahle loď se nějak moc nahýbá k jednomu boku. Nejspíš nabíráme vodu trochu víc, než jak říkal ten námořník.“
Akamaru zareagoval souhlasným štěkotem.
„Měli bychom najít kapitána a povědět mu o tom.“ S posledním slovem Kiba znovu vyběhl z kajuty a vydal se na horní palubu.
Cestou ho však něco zarazilo. Podíval se ze schodiště, vedoucího kamsi dolů. Chvíli ostřil zrak do tmy, když zalapal po dechu. Na dně schodiště byla voda.
Přestože kajuty hostů byly napůl cesty ze dna lodi k palubě, voda byla už tady!
„To nevypadá dobře,“ konstatoval Kiba a dál vyděšeně sledoval zvedající se hladinu moře.
„Buď je to poškození větší, nebo někdo otevřel ty bezpečnostní dveře!“

Shino byl v kapitánově kajutě na horní palubě. Z plavby se mu dělalo trochu nevolno (těžko říct, jestli skutečně jemu, nebo jeho broukům, kteří se v něm museli houpat ze strany na stranu), takže se co chvíli kapitána ptal, jak dlouho ještě budou na lodi, i když věděl, že ještě pět dní do konce plavby zbývá.
„Kapitáne, jak dlouho ještě? Kde to vlastně jsme,“ ptal se vždy a kapitán mu na to vždy odpovídal: „Mořská nemoc je parchant, co? Tady jsme a tady tudy plujem,“ a ukázal na mapu.
Dnes rozhovor začínal těmi samými slovy. Shino už mírně zelenal v obličeji.
„…a tady tudy plu…“
Kapitán chtěl ukázat směr jejich plavby, který už ostatně on i Shino dobře znali nazpaměť, když v tom se ozval náraz a loď nebezpečně zhoupla. Následovalo další zakymácení, při kterém začaly padat různé věci z polic v kapitánově kajutě.
Samotnému kapitánovy přeběhl po tváři nejprve vylekaný, pak překvapený a ke konci chvění pobavený pohled, který jakoby říkal: „už zase? Cha!“
Tento výraz se pak však změnil znovu na vylekaný a kapitán začal obskakovat poličky, ze kterých se stále kutálely různé předměty, a marně se je snažil zachytit. Všechny do jednoho popadaly na zem a ty, u kterých byla byť jen malinkatá šance, že se rozbijí, se rozbili.
„Moje cennosti!“ ječel kapitán a tahal se za klobouk.
Shinovi bylo ze samotného chvění už dost špatně, sotva se udržel na nohou a sotva se stačil vyhnout jakési křišťálové kouli, přesto ze sebe však dostal svou obavu: „Neublížil ten otřes nějak lodi?“
Kapitán se na něj obrátil a přestal se zajímat o své věci.
„Samozřejmě že ano,“ vyštěkl na Shina.
„Byl to přeci náraz! Předek lodi musí být na maděru. Ale všude v podpalubí je plno dveří, které se zamknou, a loď pak bude mimo nebezpečí.“
S posledním slovem se na Shina vítězoslavně usmál, ten však dávno zapomněl na nevolnost a málem se rozkřikl: „Naruto s Hinatou mají službu při dně lodi!“
S těmito slovy málem zezelenal kapitán. Očividně na to zapomněl.
„Tady,“ vykřikl po chvíli mlčení a rozeběhl se svou kajutou, „tady je zkratka do podpalubí.“
Odsunul starý koberec a pod ním byly padací dveře.
„Musím je jít zachránit,“ řekl Shino a zabral za kliku.
„Pošlu napřed nějaké červotoče, aby je našli a řekli mi, kde jsou.“
„Cože? Červo…“
Shino se na kapitána podíval pohledem, jakým občas sledoval Naruta, a kapitán hned ztichl.
Shino se protáhl dveřmi a slezl po žebříku. Byla tu vysoká místnost, ze které vedly jen jedny dveře: do podpalubí.
Jak řekl, tak i udělal. Shino tleskl rukama a z rukávů se vyvalilo hejno červotočů. Poté se vydal jedinými dveřmi a sešel po schodech. Brzy však zjistil, že to neměl dělat. Jakmile totiž došlápl na poslední schod, zjistil, že stojí ve velmi mělké vodě. Hladina se však stále zvyšovala.
„Tady moji červotoči dlouho nepřežijí,“ poznamenal Shino a obrátil se zpět s tím, že bezpečnostní dveře nikdo nezamknul a Naruto s Hinatou jsou v pořádku. Vlastně by měl vyhledat Nejiho a zeptat se ho.
Jakmile však došel nahoru, všiml si, že žebřík spadnul na zem.
„Haló! Kapitáne! Otevřete ty dveře! Žebřík spadnul!“ volal, nikdo se však neozýval.
Obrátil se a pozoroval vodu, jak se k němu blíží.
„Musíte přežít!“ zamyslel se Shino když viděl, že nemůže nic, než jen čekat na své brouky a doufat, že se ještě neutopili.

Neji stál na palubě a vychutnával mořský vánek, přičemž sledoval hladinu vody před sebou.
„Neji-san,“ oslovil ho najednou někdo z posádky.
Neji deaktivoval svůj byakugan a beze slova se na něj obrátil.
„Promiňte, ale stojíte tady už několik hodin. Nechtěl byste si odpočinout?“
„Nemám zájem. Chci být tady. Na čerstvém vzduchu.“
Se svým posledním slovem se Neji znovu obrátil dopředu.
„Nemusíte se vracet do své kajuty, Neji-san,“ poznamenal námořník, načež se k němu Neji, tentokrát s o poznání větším zájmem, znovu obrátil.
„Můžete si natáhnout houpací síť,“ vysvětlil námořník, když viděl Nejiho zmatený výraz.
„Houpací síť?“ opakoval Neji a rozhlížel se po palubě. Nikde nic.
„Ano, síť. Stačí říct a my vám ji natáhneme.“
Neji chvíli přemýšlel, pak se však pousmál a kývnul.
Námořník zasalutoval a šel vydávat rozkazy.
Natažení sítě trvalo překvapivě krátkou chvíli. Neji se v ní spokojeně rozvalil a znovu si vychutnával ten svěží mořský větřík. Znovu také aktivoval svůj byakugan a vychutnával se tak i krásy přírody.
Ta voda, narážející do boků a na příď lodi, ti racci, létající kolem hlavní stěžně, ty skály před lodí…
Moment… skály před lodí?!
Neji vylekaně otevřel oči, prudce se posadil a vykřikl: „Skály!“
Celá posádka se na něj otočila, načež kormidelník rychle vzal za kormidlo a prudce otočil doprava. Bylo však už pozdě.
Skály před lodí byly blíž, než by kdokoli z posádky čekal a vyhnout se jim bylo teď už nemožné. Loď do nich plnou rychlostí čelně vrazila a začala se nebezpečně kymácet. Neji vypadl ze své sítě a všichni námořníci se rozprchli.
„Rychle někdo běžte uzavřít bezpečnostní dveře v podpalubí!“ křičel někdo, načež mu dva námořníci zasalutovali a odběhli ke schodům.
Víc však Neji už nedokázal vnímat, protože už neměl aktivovaný byakugan a nevšiml si tak, že mu kus jedné ze stěžní padá přímo na hlavu. Někdo se ho snad pokoušel i varovat či odstrčit, i na to však bylo moc pozdě. Neji se v bezvědomí skácel k zemi.

Kiba dál hledal dveře vedoucí nahoru, nikde však žádné neviděl. V panice ztratil svůj smysl pro orientaci a se vší tou vodou okolo nemohl použít svůj čich.
„Musím zachovat chladnou hlavu,“ uvažoval, zatímco se mu hladina vody dotýkala už kolen.
Shino byl uvězněn ve slepé místnosti a vodu už měl také málem u kolen.
Neji byl v bezvědomí a námořníci se ho marně pokoušeli vzkřísit.
Naruto a Hinata měli vody už po krk (jak to že už nebyli komplet pod vodou, vysvětlím v jiném díle ). Naruto se pokoušel o rasengan, voda však byla moc vysoko. Rotující koule vytvořila vodní vír a začala do sebe vcucávat všechno, co bylo kolem. Nejprve se od zdi odlepil starý svícen, který jakmile se dotkl rasenganu, rozletěl se na kousky. Podobně to šlo i s obrazem, původně visícím na zdi kousek od Hinaty.
Naruto už pochopil, že tady rasengan zřejmě nepomůže, když najednou vír zachytil i Hinatu. Ta jen zděšeně vykřikla a řízená pouze proudem vody se rychle blížila k překvapenému Narutovi a jeho rasenganu.
Konec třinácté části.