Roots - 22. kapitola - Noc, kdy nesvítily hvězdy

Dva ninjové se vraceli s hlasitým bručením do sídla. Misi nesplnili, zato se jim povedlo pěkně zmlátit nějakého človíčka, co nesl poselství. Nabručení byli proto, že jim ho nechtěl dobrovolně vydat a museli ho chytat.

Když za Hidanem zapadly vchodové dveře, úlevně vydechl. „Jen klid, ty zprávy se Šéfovi budou líbit,“ utěšoval ho Kakuzu.
„Ty si myslíš, že se ho bojím? Spad jsi na hlavu? Zůstávám v Akatsuki jenom proto, že jsem línej makat jako obyčejnej dělník, při tom bych se udřel!“ odsekl bělovlasý.
„To ale stejně nic nemění na tom, že bude rád. Obzvlášť, když ta obálka měla na sobě nápis: Přísně tajné!“ zachechtal se Kakuzu.
„Proto jsem to taky vzal,“ ušklíbl se Hidan.

Za hovoru vešli do haly, kde se setkali s ostatními. „Jů, obálka! Co to zas nesete, chlapi?“ podivil se Deidara.
„Hm, jak to jenom říct… dal nám ji jeden milý chlápek.“ Hidan nasadil svůj oblíbený výraz nevinného andílka.
„A dobrovolně?“ uchechtl se Kisame a přejížděl prsty po Samehadě.
„Hm, spíš až po domluvě,“ zněla odpověď nesmrtelného. „A měl takovej hezkej tmavě zelenej obleček s hranatou čepicí,“ vysvětloval.
„Poštovní ninja.“ Itachimu už došla pointa toho vtípku.
„Co? Neříkej, že jste zmlátili pošťáckýho ninju?“ Blonďáček si musel sednout.
Hidan mu hodil obálku se slovy: „Tohle by tě mohlo zajímat.“ Pásl se na jeho překvapeném výrazu.
Deidara zamrkal. „Ale… to je od nás… znak Skryté kamenné.“ Vytáhl lejstro a začal číst, Sasori mu nakukoval přes rameno.
„Je to děsná sranda,“ chechtal se bělovlasý. „O tom místě jsem totiž v životě neslyšel.“
„Jo, to je fakt. Skoro to vypadá, jako kdyby ten Tsuchikage dostal falešný informace, schválně.“
Deidara ale Kakuzu neposlouchal, místo toho zíral jako uhranutý na tři písmena, která měla být šifrou a utajit jméno toho, kdo informaci předal. „Vidíš to taky?“ obrátil se k Sasorimu.
„DAI,“ zašeptal. „Vypadá to, že je svedla ze stopy.“
„Jo,“ přikývl blonďatý ninja. „A my bychom teď měli udělat jednu důležitou věc.“
Loutkář souhlasil bez námitek.

Vůdce Akatsuki měl velkou radost z nových zpráv, dokonce takovou, že Kakuzu s Hidanem přede všemi pochválil. Nevěděli, jestli se mají stydět, nebo protestovat. O domnělém poměru mezi červenovlasým ninjou a jejich blonďatou zajatkyní nepadlo v sídle už ani slovo.

Daichi ve svém malém domku máchala prádlo. Dnes navštívila matku, která už ji chtěla začít oplakávat. Dbala na to, aby ji moc nevyděsila. Její nový život byl bez rizik, ale přeci jen poněkud teskný a prázdný. Nastoupila jako učitelka v ninjovské akademii, což od ní určitě nikdo nečekal. Práce s těmi malými chlapci a děvčátky byla příjemným rozptýlením.
Nejednou myslela na to, že si prořízne čelenku a opustí vesnici jako její bratr, ale pak jí došlo, že by to nemělo smysl. Stejně by neměla kam jít.

Té noci byla dost unavená. Z trhaného spánku ji probudilo ťukání na okno. Posadila se a sáhla po dýce na nočním stolku. Se zamračeným výrazem hleděla na závěs, který se čas od času hýbnul. Zasyčela a připlížila se k němu. Jednou rukou ho roztáhla, v druhé si přidržovala zbraň. Zůstala překvapeně stát. Z druhé strany okna se na ni usmívali dva mladíci.
Opětovné zaťukání ji probralo. Odložila zbraň, otevřela okno a sledovala, jak ninjové přeskakují okenní parapet.
„Ale… jak to? Co to?“ nechápala.
Bratr jí pohotově odpověděl. „No, víš, tady Sasori došel k názoru, že ti dluží omluvu a taky tě chtěl…“
„Vidět?“ zapochybovala.
„Shinobi taková slova neříká.“ Loutkář se z legrace zamračil.

Zavřela za nimi a počkala, až se posadí. „Jak jste mě ale našli?“
„Poptali jsme se pár lidí ve vesnici,“ prohlásili svorně.
„Nezabili jste je, že ne?“
„Jen omráčili a pak na ně kápli trochu alkoholu. Opilcům většinou nikdo dvakrát nevěří a předpokládám, že ty nás zapřeš,“ mrkl na ni Deidara.
„Byla bych blázen, kdybych to neudělala,“ přikývla.

Dívala se na ně. Oba se usmívali. Chtěla se smát s nimi, ale něco ji od toho zrazovalo. „Víme, cos udělala pro Akatsuki,“ řekl Sasori a bylo to, jako by jí četl myšlenky.
„Skončila jsem. Už nebudu nájemný zabiják!“ přiznala. „Učím teď děti na Akademii, jak správně zacházet s chakrou.“
„Ale zbraň na obranu sis nechala,“ poznamenal červenovlasý.
„Tu mám na zloděje,“ ušklíbla se.
„No, vidím, že si máte co říct, takže já ti zatím prohrabu ledničku,“ prohlásil Deidara.
„Posluž si,“ uchechtla se.

Brzy zůstala s loutkářem o samotě. Přistoupil k ní a sevřel ji v náručí. „Odpusť mi.“
Usmála se. „Není co odpouštět. Kdyby nebylo tebe a Deidary, dotáhla bych tu misi až do konce a ani jeden z vás by teď už nemusel žít.“
„Proč si pod sebou podřezáváš větev tím, že mi to říkáš?“ nechápal.
„Protože je to pravda a já stále cítím vinu. Chci, abys to věděl.“
Přitiskl ji k sobě blíž. „Jsi neobyčejná žena, Daichi. Zřejmě mě nikdy nepřestaneš překvapovat.“
Deidara už se vrátil, pusu nacpanou jídlem. „Tak jak se bavíte?“ Zakuckal se a museli ho plácnout do zad.

Noc strávili hovorem. „Raději ani nechci vědět, čí bylo to saké,“ smála se.
„I kdyby je měl spočítané, tak mi stejně nemůže nic udělat,“ ušklíbl se loutkář.
„Cos řekla matce?“ zajímal se Deidara.
„Že jsi mrtvý. Přijala to klidně, nejspíš si to myslela už delší dobu. Nemohla jsem jí říct, že její milovaný syn slouží v Akatsuki,“ řekla a čekala na jeho reakci.
„Udělalas dobře.“ Pokusil se usmát.

Blížilo se ráno, ten čas tak strašně rychle utekl. Nastalo loučení. „Nemůžu opustit Akatsuki a ty zcela jistě neodejdeš z vesnice. Budeme se sem pravidelně vracet a až jednoho dne nepřijdeme, budeš vědět, že…“
Přerušila ho. „Nepřivolávej to! Nech mě užít si tuhle chvíli.“ Políbila ho a on ji přitiskl k sobě. Náhle se ozvalo hlasité cvaknutí…
„Tys nás fotil?“ Daichi nevěřila vlastním očím.
„Už to tak bude,“ chechtal se blonďáček a schoval snímek do své objemné kapsy u pláště.
„Už je čas, musíme jít.“ Sasori se díval z okna. „Snad se nám podaří zmizet dřív, než vyjde slunce. Nebe už začíná blednout.“
„Běžte,“ souhlasila.
„Setkáme se brzy, slibuju.“ Vtiskl jí polibek do vlasů, vyhoupl se z okna a zmizel. Deidara se s ní rozloučil, zamával jí a pak se také vytratil.

Stála u okna a usmívala se. Tu noc nesvítily vůbec žádné hvězdy, nebe bylo temné a zamračené. „Nezapomenu,“ zašeptala, zavřela okno a ještě chvíli pozorovala noční oblohu. Není to navždy, ale dokud ta nesmyslná láska potrvá, bude pro co žít.

KONEC